Léto se procházelo tìsnì kolem oken a Maøenka se spokojenì usmívala. Ne, nemohla se vyhnout lákání sluneèních paprskù. Obèas ji i po deštivých dnech pøipadalo, ¾e dotyky o okenní tabule zvoní a šeptají: „Cink! Cinky linky cink, papuèe zahodit, na procházku se vypravit. Cink cink cink!“
Však tomu prohøátí kostí bylo zapotøebí! Ne, ¾e by zima odešla pozdì, ale jaro a léto neprohøálo zdìné stìny starého pra¾ského bytu tak, jak by si èlovìk v letech pøál. Rána obèas dost studila, a tak líp se zasunout do bot, vzít do ruky hùl a vypravit se o nìjakou tu ulici dál. A nevrátit se døív, ne¾ se teplo øádnì protáhne podlahou a ka¾dou škvírkou bytu.
«uk, »uk, »uk! Klepe si o schody dolù døevìnou holí a pøesouvá pevné kroky do pøízemí. Ona ta hùl jí stále slou¾í jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta ka¾dodenní domluva chladným stìnám. Jak by mohla nevystrèit nos na vzduch? Nevidìt rozkvétat pampelišky, nepøivonìt k lípì v parku, nesáhnout si na bøezové listy èi jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a pøát lidem dobré ráno. Ano, v Praze jí mnoho lidí na pozdrav neodpovìdìlo, ale èasem si vytipovala tváøe, které ji navíc k pozdravu obdaøily i úsmìvem od srdce. Na ty známé - neznámé se velmi tìšila. Vlévali jí do ¾il energii a chu» se prát o srovnání ka¾dé pokøivené cesty.
Má to ale dnes štìstí. Poš»ák zrovna ukládá do schránek denní pøídìly letákù, úøedních dopisù a pøátelských psaníèek. Natahuje ruku k zamraèenému mladíkovi a ten jí do ruky tiskne dva prospekty a dopis! Ani tenhle kluk dosud nepozdravil a to u¾ zde roznáší poštu témìø mìsíc! Však on jednou tu pusu otevøe, pùjde na nìho svým odvìkým fíglem moudrého uculování. Jen, kdy¾ dostane víc èasu, proto¾e mladý poš»ák zase prolítl dveømi a mizí v domì naproti.
Kdo jí to vùbec píše? Obrací si dopis adresou navrch a chvíli s ú¾asem kouká na neznámé písmo.
„A jéje!“ vykøikne krátce a vydá všechny síly, aby znovu spìchajícího mladíèka zastavila. „Haló, vra»te se! Tenhle dopis není pro mì a ani pro nikoho jiného z domu. Haló!“
Ale kde¾e je mu konec. Mladé nohy, zbrklé vlohy. Mizí v poštovním autì a ují¾dí na jiné místo. Co s dopisem? Zajít na poštu a pøedat? Radìji se nespoléhat. Sousedka Ivuše si stì¾ovala bìhem posledního mìsíce tøikrát na nesprávnì doruèenou poštu, kamarádka Emma z druhého konce mìsta dokonce pìtkrát a nic se nezmìnilo. Stále stejnì spìchající doruèovatelé, co svou práci chtìjí mít rychle za sebou. Myslí si snad, ¾e ka¾dý nesprávnì vhozený dopis najde toho pravého majitele?
A tenhle dopis, co dr¾í v ruce, urèitì nepatøí k úøedním sdìlením. Snad dcera èi syn píše matce, nebo se ozvala kamarádka z dìtství. Mladí si poradí nìjakou tou poèítaèovou poštou, ale staøí? Dosud jako døív èekají zprávy od nejbli¾ších se stejným chvìním a otázkou: „Copak nám dnes pošta pøinese?“
Boleslavská ulice. Hmm, nestojí pøece odtud daleko. Co kdyby si dnes procházku protáhla a vhodila psaní do správného kaslíku?
Nemusela se ani ptát, høálo v dlaních, jak se zaobírala pøemýšlením o správném adresátovi. Letáky polo¾ila na parapet u okna a dnešní dùle¾itý „úkol“ zasunula do velké kapsy letních šatù.
Cestu vnímala zvláštnì. Snila o osudech neznámých lidí toèících se kolem napsaných slov a za chvíli vydechla. „Jsem u cíle.“
Mìla štìstí zrovna šla do vchodu nìjaká paní, která jí pøidr¾ela dveøe.
„Víte, hledám schránku paní Zuzany Krupské. Jeden její dopis se omylem ocitl v mojí schránce nìkolik ulic odtud. Jdu kolem, tak...“
„Já jsem Zuzana Krupská,“ odpovìdìla dojatá paní a vzala si nabízený dopis. Ruce se jí tøásly, jen co zahlédla písmo. Maøenka neèekala na dìkovná gesta a pomalu odcházela domù. Mìla radost, ¾e ty pravé oèi se zajiskøily, kdy¾ èetly první øádky. Víc ke štìstí nepotøebovala. Nedošla ale ani na konec ulice a paní za ní bì¾ela.
„Prosím, poèkejte. Chtìla bych vám moc podìkovat. Víte, ¾e jste mi pøinesla skuteèný poklad? Syn se mnou pøestal pøed dvìma lety mluvit a odešel. Taková hloupost, sna¾ila jsem se prosadit svùj názor, ale to je na dlouhé povídání...no a on se ¾ení! Pozval mne na svatbu a rád by se usmíøil. Øíká, ¾e nese vinu. Ale to já. Já ji v sobì pøevracím od doby, co se mi obrátil k oblièeji zády. Milá paní, jak se vám odmìním? Kdybyste ten dopis nepøinesla, myslel by si, ¾e u¾ s ním nechci nic mít.“
„Odmìny se nerodí v obchodech, paní Zuzano. Nenabízejí se, a¾ kdy¾ je nìkdo vyrobí. Odmìny se ukazují jako zázraky. Letmo se mihnou a hluboce zakoøení. Vaše jiskry v oèích mi u¾ v srdci pìkných pár minut klíèí.“
„Jste moc hodná. Mohu vás alespoò doprovodit domù?“
„Jistì, bude mi ctí, Zuzanko. A víte co? Øíkejte mi, Maøenko, všichni pøátelé mi tak øíkají...“
Petra Nachtmanová
* * *
Spisovatelka Petra Nachtmanová se narodila 9. listopadu 1972 v Dìèínì. Od roku 2001 ¾ije s partnerem a dcerkou na ostrovì Curaçao v Nizozemských Antilách. Je èlenkou èeské sekce autorù detektivní literatury AIEP a èlenkou International Board on Books for Young People (IBBY) – Mezinárodního sdru¾ení pro dìtskou knihu. Mezi její koníèky patøí psaní, fotografování, hudba a filmy. Píše romány (S tebou mì nebe nebaví, Marián a d¾bán snì¾níkù, Utajené polibky a románek Líbání ve vìtru), povídky pro dospìlé i pro dìti, divadelní hry (Dobøe parkující koèka) i poezii.
