Terezie si pøinesla na terasu kávu a usadila se do pohodlného mìkkého køesílka. Zahrádku mìla jako dlaò, kolem dokola zelenou hustou a nízkou zeï tújí, kterou pøevyšovaly bíle kvetoucí tøešnì od sousedù. Terezu ten pohled uklidòoval. Vyseèená svì¾í travièka, kterou nic nerušilo. Ani jeden záhon ani jeden kvìt. Slunce stálo vysoko na obloze a mezi stromy poletovali ptáèkové. Prostì pro stárnoucí ¾enu, která má všechny pošetilosti mládí za sebou, naprostá idyla.
Ale její tváø ještì není zbrázdìna k nepoznání, její srdce ještì tluèe pravidelnì a její myšlenky se u¾ ve fádním odpoledni nemají èeho výjimeèného zachytit. Dopije slabou kávu. A jak cítí teplo sluneèních paprskù na tváøi, jako by ji nìkdo hladil a jak k ní doléhá švitoøení ptáèkù, jako by jí nìkdo zpíval a vyznával lásku. Pomalu zavøe oèi a vychutnává si tu pohodu, která by mohla být, ale není, která by se mohla vrátit, ale u¾ se nevrátí, u¾ nepøijde, u¾ je pøíliš pozdì.
Její ¾ivot je u konce, toho si je dobøe vìdoma. Není nad èím lkát. Byl to ¾ivot veskrze dobrý. Potkala v nìm svou velkou lásku a mìla to štìstí, ¾e se za ni provdala a mìla s ní syna. A to není málo. Velkou lásku ka¾dý nepotká, anebo ne ve správný èas. Nìkdo ji hledá celý ¾ivot, a ona se mu vyhne. Není to ptáèek, který se dá polapit. Nedá se ani koupit. Buï má èlovìk to štìstí, ¾e ji potká nebo ne. Ona to štìstí mìla. Se vším všudy. S velikou touhou, závratí, nesmírným štìstím i s proudem slz. Ale nièeho nelituje. Byl to ¾ivot bohatý a š»astný. A jak mìla zavøené oèi, pøedstavila si, jaké to jednou bude, a¾ se pøed ní otevøe tunel, na jeho¾ konci bude svìtlo. A po chvíli se svìtlo ztratilo, na chvíli si zdøímla.
Ozval se zvonek. Terezie procitla a pøemýšlela, kde je a kde má klíèe. Ale to u¾ na terasu pøibìhla jako velká voda její pravnuèka Vendulka.
„Bo¾e dítì, jak ses sem dostala?“
„Branka byla otevøená.“
Hned skoèila na trampolínu, skákala, smála se, byl jí plný dùm i zahrada. Má obdivuhodnou schopnost zaplnit prostor, vyplnit prázdnou chvíli, pomyslela si Terezie. Jen škoda, ¾e neposedí, u nièeho dlouho nevydr¾í, je jak z hadích ocáskù. To u¾ mám po spaní.
„Babièko, víš, ¾e pod pøístøeškem mají hnízdo ptáèci?“
„Jakpak bych to nevìdìla?“
„U¾ jsi je vidìla? Víš kolik jich tam je?“
„Nevím nic, ani jsem je nevidìla.“
„Babièko, oni jsou moc malí na to, aby byli vìtší.“
„Vendy, pojï honem ke mnì. Tamhle si sedl na trávu jejich tatínek a nese jim ¾í¾alu.“
„Kde?“ Vendy pøiskoèila k babièce. A skuteènì. V trávì sedìl malý èerný ptáèek s ¾í¾alou ve ¾lutém zobáèku. Najednou udìlal frrr… a vlítnul jako šipka do hnízda. Za chvíli odletìl.
„Co je to za ptáèka?“
„Kos. Je to kosí rodinka. Maminka je menší a není tak èerná. Poèkej, za chvíli pøiletí i ona.“
„Babièko, tady je takový malý ¾ebøíèek, vylez si na nìj a podívej se na nì,“ pøemlouvalo ji dítì, „jsou tam tøi.“
„Vendy, to myslíš tenhle ošklivý starý krám?“
„Kdy¾ se ti nelíbí, tak já ti ho natøu.“
Ne¾ Terezie staèila protestovat, pøinesla si Vendulka svoje køídy a zeptala se: „Babièko, jakou chceš barvu. Udìlám ti ho filajovej, aby se ti líbil,“ rozhodla.
Popadla rù¾ovou køídu a zaèala la»ky ¾ebøíèku, který mìl jen tøi šprusle, barvit køídou narù¾ovo. Ruèièky jí jen kmitaly. Pracovala svìdomitì, ¾ádné místeèko na ¾ebøíèku nevynechala. Kdy¾ byl ¾ebøík celý rù¾ový, postavila se od nìj pár krokù a byla spokojená:
„Babièko, teï si na nìj vylez a podívej se, jestli jsou tøi a jak jsou malièký.“
