Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“
To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
* * *
… o potrestaném klukovi
To byl jednou jeden kluk, vùbec neposlouchal rodièe a dìlal si, co chtìl. A nejradìj ze všeho si hrál se sirkami, vytahoval z krabièky jednu za druhou a škrtal a škrtal, a¾ nezùstala ani jedna. Bylo to moc nebezpeèné, mohl nìco zapálit, tøeba záclony na oknì nebo krabici s hraèkami nebo svoji postel.
Co se s ním rodièe nazlobili! Kolikrát mu sirky sebrali a kolikrát dostal od tatínka na zadek! Jen¾e bolest pøebolela a kluk u¾ zase šmejdil ve skøíòkách v kuchyni, kam maminka schovala novou krabièku.
Sirky na nìho mìly docela zlost, pøece tady nejsou na to, aby si s nimi hrála dìcka?! Sirky byly zodpovìdné, vìdìly, jak jsou nebezpeèné, a chtìly svoji práci se zapalováním sporáku dìlat dobøe a ne být jen tak pro nic za nic vyškrtané, vypálené. A tak se na kluka domluvily: „…víte co, holky, jak si zase škrtne, hned mu popálíme prsty, co øíkáte?“
A jak si øekly, tak udìlaly. Sotva kluk zapálil jednu sirku, u¾ mu plamínek olizoval prsty. Júúú, to ale pálilo! Chvilku tøepal rukou, a kdy¾ to nepomáhalo, vìdìl si rady, strèil prsty do pusy a za chvíli bylo po bolesti. Ale kdy¾ ho takhle spálila i druhá a tøetí sirka, praštil krabièkou o zem a ještì po ní ze zlosti dupal.
Tak tohle u¾ bylo i na trpìlivé sirky dost. Domluvily se proto se svíèkami, které zbyly od Vánoc, ¾e kluka vytrestají tak poøádnì a dají mu za vyuèenou tak, aby ho u¾ nikdy nenapadlo na nì sáhnout.
Kdy¾ pøišel druhý den ze školy, nestaèil se divit, kdy¾ na stole v kuchyni uvidìl poházené svíèièky a v pootevøeném šuplíku úplnì novou krabièku sirek. Honem se rozhlídl kolem sebe, jestli není nablízku ta»ka nebo maminka, shrábl do kapsy svíèièky, šup do druhé kapsy s krabièkou sirek a honem z kuchynì ven…
Sirky radostnì štìrchaly, jak se tìšily na tu pomstu a šuškaly si, co všechno klukovi provedou, jen co s nimi zavadí o škrtátko.
No a pak se to stalo. Kluk zapálil všechny svíèièky, a jak vidíš, Vendulko, nestaèil pak pøed nimi utíkat. Ten mìl ale strach, ¾e ho do¾enou a vlezou mu do gatí, jak mu slibovaly! To by pálilo, ¾e?! No a ono ho to pálení nakonec stejnì neminulo, proto¾e doma na nìho èekal tatínek a øemen mìl poøádné hody. Takové, ¾e si kluk týden nemohl sednout a na sirky se u¾ ani nepodíval!
Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Vendula Sklenaøíková (vnuèka)
Pohádky „z babièèiny krabièky“
To byl jednou jeden kluk, vùbec neposlouchal rodièe a dìlal si, co chtìl. A nejradìj ze všeho si hrál se sirkami, vytahoval z krabièky jednu za druhou a škrtal a škrtal, a¾ nezùstala ani jedna. Bylo to moc nebezpeèné, mohl nìco zapálit, tøeba záclony na oknì nebo krabici s hraèkami nebo svoji postel.