V královských zahradách…

Přátelé pisálkové, přátelé malíři moji – zkrátka vy všichni, co ke své práci, či především ke svému štěstí a uspokojení se potřebujete inspiraci. Ta jest pojmem docela širokým, když se zamyslíme pořádně a neuděláme z ní pouhé synonymum pro nové nápady, po kterých často baží umělci a mimo jiné také právě pisatelka – já.

Kdepak, bez inspirování se těžko, těžko funguje v šedi dnešního světa. Rozhodně vám ji tímhle psaním nechci cpát, to zase ne, ale spíše poodhalit něco málo o jejím občasném hledání, které bývá prováděno snad každým obyvatelem naší modravé planetky. A tak tedy nazvu inspirací třeba také touhu po zklidnění, zvolnění tempa, které je někdy potřeba, abychom se synchronizovali s rychlostí doby, která by měla právem dostat pokutu za častý speeding. Není asi potřebou, že bychom měli tak rychlí zůstat napořád a napořád, nedalo by se to snést dlouho, ale stává se, že jakmile se na vlnu doby naladíme, už se z ní pak neumíme vrátit. Navštěvuje nás vyčerpání, s ním občas za ruku přijde i trocha podráždění a my, protivové – zcela však po právu – pak hledáme oasu klidu pro naše zmožené nervy, myšlení a unavené tělo.

Postačí šálek kávy? Jistě, někomu nepochybně ano. Závidím lidem, kterým se daří zvolnit na zahrádce domu, pod stromy či na balkoně v centru města, pod kterým se táhnou spleti kolejnic a minutu co minutu se přes ně přežene stádo rachtajících vagónů. Občas bych ty vagony taky hnala, nebýt toho, že cestování ve vlaku mi působí velkou radost, pochopitelně hlavně tehdy, když navštěvuji místa neznámá – a ta mi vždy přijdou krásná, ač se po ulicích třeba válí tolik odpadu, že bychom z nich měli lahve a papíry pro osobní potřebu na rok dopředu. Kouzlo poznávání je však silnější a málokdy se stane, že vypíchne takové chyby nového místa, že bychom se při seznamování s ním necítili dobře a natěšeně na další prohlídky.

Já si pro inspiraci jezdívám do anglického parku do nedalekých Slatiňan. Tohle malé městečko s nádherným zámkem, jehož účelem je nyní především naučit nás, milovníky koní či jejich obdivovatele něco o těchto ušlechtilých zvířatech, jsem navštívila poprvé jako malý školáček s kamarádkou a vím, že mi tehdy bylo nad slunce jasné, že Slatiňany už nikdy ne-e. Zúčastnily jsme se totïž tehdy prohlídky hipologického muzea na zámku a já z vystavených koster koní a dokonce i lidské, která měla za úkol ukázat rozdíl mezi délkami kroku člověčích a koňských, měla takové nespání, že jsem se na tu ošklivou výstavu a celé Slatiňany vůbec snažila zapomenout za co nejkratší dobu.

Jenomže místo je to nedaleké a jak jsem dospívala, dostala jsem ještě několik nabídek na slatiňanskou návštěvu. Ráda si někam vyjedu, jde vždy o příjemnou změnu obyčejnosti domova, a tak se stalo, že jsem svůj dětský slib nedodržela a do města se párkrát ještě podívala.

A od té doby bývám už jenom okouzlená. Jaká krása ujde dítěti, které nemá starostí a nepotřebuje se za ničím nikam honit, tudíž ani nemá proč hledat zvolnění tempa. Nemá proč hledat nové nápady, když je samo o sobě jménem pro jejich nevysychající studnu. Tehdy jsem nespatřila, jak je v anglickém parku pod tamním zámkem příjemně, klidně a jak obrovské místo působí svou četnou zelení na člověka lépe než dvacet masírujících Thajek. A jak mu na kráse, kterou se rádi obklopujeme a kocháme, můžou přidat desítky kvetoucích, různobarevných rododendronů, rudých, sytě růžových, žlutých či čistotně bílých, jaké mám nejraději. Ne, jako malá jsem ještě nemohla tušit, že ve vzácných koních Převalského o mnoho let později poznám své kávové hřebce, které pak nechám pozorovat mistra Donada v jedné ze svých povídek, která udělá radost takovému množství lidí, že bych si to tom ani nedovedla snít. Kdepak, kouzlo tohoto místa je všemocné, skutečně plné inspirace, ze které mi vždy ochotně utrhne přesně takový kousek, abych měla zase o čem psát a lépe se cítit. Ale jenom maličký, který však, vzhledem ke slatiňanské moci, je větší než si umíte představit -musí jí ale zůstat ještě dost pro ostatní – zamilované páry, osamělé chodce či pejskaře.

Pokaždé, když parkem procházím a zastavuji se, napadá mne jediné – chci se co nejdříve vrátit. Bude záležet jen na mně, zda budu sama, s milovaným či s kamarádkou, se kterou budeme poté vyvádět skopičiny s foťákem kdesi v centru města, kde se odreagujeme nákupy pro sebe či naše nejbližší. Ať bude situace jakákoli, sebehorší, sebesmutnější a já budu znuděná, vyčerpaná a nazlobená na něco, co si zrovna umanu, nebo naopak oblažená pocity lásky, kterou chovám k mnoha lidem, věcem a činnostem, nemusím se obávat, že by se mi park nepřizpůsobil, ne. V jeho košatých stromech a v drobných kamíncích na jeho cestách jsou vzpomínky a to nejenom ty moje. Patří tisícům lidí, co tudy léta procházejí. A jen na mně, díky získané inspiraci, záleží, zda si přečtu v těch pochmurných, nebo se naopak rozveselím jejich vtipem a láskami.

Hana Křivánková