Podivní tvorové z jiného světa (6)

Tesařík nigerijský

Renomovaní entomologové by se jistě podivili, jak jsem přišel na tesaříka nigerijského, když žádný takový jim není znám. Proto se rovnou přiznám, že jsem si ho vymyslel. Tedy ne toho brouka, ale jeho jméno, a to čistě z nouze, protože jeho skutečné ani vědecké jméno mi nebylo a dodnes není známo.

Moje práce v PZO Strojexport mne několikrát zavedla do africké Nigérie, kde slovenská firma IGHP hloubila vodní studny. Kancelář naší česko-nigerijské společnosti byla ve městě Kaduna, ale vrtařské týmy pracovaly na různých místech tohoto rozlehlého státu. Jedním z nich byla i skupina pracovníků ze Žiliny, která v době, o níž se zmiňuji, vrtala několik studní na severu země u městečka Katsina, při hranici se sousedním Nigerem.

Práce tam nepostupovaly uspokojivým tempem a smluvní partner, místní municipalita, se dožadoval urychlené nápravy. Je třeba říci, že příčiny zpoždění oproti časovému harmonogramu byly jen velmi zřídka na naší straně. Většinou šlo o byrokratické překážky ze strany místních úřadů, korupci, nebo nekázeň domorodých pomocných sil.

Jednou, bylo to krátce po mém příletu do Nigérie, došlo u jedné z vrtných souprav k vážné poruše pohonu vrtné tyče a bylo nutno urychleně obstarat příslušný náhradní díl. Soupravy byly západoněmeckého původu a výrobce neměl v Nigérii žádnou afilaci, ani agenta a už vůbec ne nějaký sklad. Spojil jsem se tedy dálnopisně s továrnou ve Stuttgartu a poslal příslušnou objednávku. Již druhý den jsem obdržel oznámení, že firma odesílá požadovanou součást nejbližším leteckým spojem Lufthansy s destinací letiště Kano.

Aby časová výhoda této bleskové reakce dodavatelské společnosti nebyla promarněna, rozhodl jsem se vyzvednout zásilku osobně a ihned ji odvézt na pracoviště. Den před avizovaným příletem zásilky jsem odjel do Kana, které leží naštěstí asi na poloviční cestě do Katsiny, přespal v hotelu a druhý den převzal na letišti padesátikilovou bednu. Ten obřad mne stál dvě hodiny čekání, hodinu vyjednávání, deset minut vyplacení úplatků dvěma celníkům a jednomu skladníkovi, a deset vteřin k nastartování Peugeota a odjezdu. Na tamější poměry podivuhodně krátkou dobu!

Po dvousetkilometrové cestě jsem zaprášený, unavený a žíznivý dorazil k cíli své cesty, šťastný, že se vše povedlo a práce mohou pokračovat. Večer jsme ten úspěch společně oslavili a nazítří, hned po snídani, jsem vyrazil na zpáteční cestu. Protože tamější regionální komunikace vypadaly v té době jako někde v Rusku, nemohl jsem místy jet ani dvacítkou, abych nezničil péra a tlumiče zánovního firemního Peugeota.

Cesta sice nevede žádným zajímavým krajem, je to většinou jen suchá nebo travnatá rovina s bušem a občas s nějakou skálou na obzoru, ale co mne ohromovalo, byly obrovské a skoro bezlisté baobaby, stromy s kmeny o průměru až půl druhého metru. Bylo to poprvé, kdy jsem tyto obry viděl, a tak mi to nedalo a u jednoho jsem zastavil. Kromě jeho mohutnosti mne zaujaly i podivné vejčité plody visící na asi půlmetrových stopkách a tu mne pojala touha, jeden z nich získat, usušit a přivézt si ho domů jako suvenýr. Od nápadu k realizaci však byla cesta daleká, a jak to vypadalo i nereálná, protože nejnižší z nich byl nejméně čtyři metry nad zemí. Už jsem se smířil s tím, že se mi nepodaří žádný ukořistit, když jsem si všiml, že při pravé straně mohutného pně leží na zemi, vedle široké pukliny v kůře stromu, jedno to „vejce“ i s tím jeho ocáskem. Je staré a vyschlé, ale přece se k němu zvědavě sehnu. V tom okamžiku ale strnu a nevěřícně hledím do mezery pod odchlípnutou kůrou. Je tam klubko nejméně dvaceti pářících se blankytně modrých tesaříků alpských (které jsem nikdy živé neviděl ale znal jen z knížky „Naši brouci“). Kde se tu v Africe, u čerta, berou? Dívám se pozorněji a skutečně jsou to oni. Modré krovky s šesti černými skvrnami a tykadly téměř dvakrát delšími než jejich tělo. Jediný rozdíl je v jejich velikosti. Ti alpští měří podle údajů v knížce nejvýše něco přes tři centimetry, zatímco tihle jsou mnohem větší. Nemám je, bohužel, čím změřit, ale do pěti nebudou mít jistě daleko.

Běžím k vozu, vyprázdním plechovou krabičku od mentolových bonbonů a vracím se tomu klubku kolektivního sexu, rozhodnut vzít jednoho z jeho účastníků domů a tam ho vypreparovat. Pomocí kousku suchého stébla jakési traviny se mi podařilo jeden exemplář oddělit a uzavřít do plechovky.

Sice bez plodu baobabu ale zato s pestřejší a vzácnější kořistí jsem, skoro už za tmy, dojel šťastně do Kaduny. Po večeři, dobré skopové pečínce, kterou mi náš kuchař spolu s mísou míchaného ovocného salátu z papaje, manga a banánů urychleně připravil, jsem ještě vypil s naším účetním něco na noc, zalehl pod moskytiéru a spokojeně usnul.

Druhý den jsem brouka usmrtil v lahvičce s vatou nasycenou ginem (žádný metylalkohol jsem neměl), vypnul na korkovou destičku a čekal, až vyschne. A opravdu vyschl, jenže tak, že zcela ztratil tvar. Měl jsem ho, jak mi později vytknul jeden amatérský entomolog, zbavit vnitřností a vycpat vatou, což je prý u větších exemplářů nutnost - jsou příliš objemné a buď je napadne hniloba, nebo sice vyschnou, ale tělo se zcela zdeformuje. A co jsem s ním udělal? Nu co, vyhodil a slíbil si, že už se o něco podobného nebudu nikdy pokoušet.

Domů jsem se po několika týdnech vracel sice bez baobabového plodu a bez tesaříka, ale šťastný, že se mi podařilo zkrátit přerušení vrtů a zabránit finanční ztrátě, a nadšen, že jsem poznal ten obrovský exemplář příbuzného našich evropských modrokrovců v tak daleké zemi. Jen mne mrzí, že dodnes nevím, jak jsem ho měl vlastně správně pojmenovat. Poradíte mi, entomologové?

Luděk Ťopka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora