Vyprávìnky pana «opky
Podivní tvorové z jiného svìta (4)
Majka
V roce 1950 mne vojenští páni, èi vlastnì soudruzi, povolali do slu¾by socialistické vlasti. Narukoval jsem sice do Kolína, kam byl z Prahy jen skok, ale po pùl roce jsem ji¾ odjí¾dìl do spojaøského uèilištì v Novém Meste nad Váhom.
Bylo to sice trochu dál od domova, ale nevadilo mi to, rád jsem poznal i tuhle východní èást naší republiky. Mìsto le¾í , jak jeho jméno øíká, na bøehu velké øeky Váhu na okraji Malých Karpat. Nedaleko je i staré mìsto Trenèín, kam v dobì své slávy dorazily i øímské legie, kousek dál na sever le¾í Bošáca, místo povìstné svou slivovicí a koneènì ji¾nì pod ním Èachtice s ruinami toho svého tajemného hradu.
Vojna tam byla dosti tvrdá jak co do po¾adavkù na zvládnutí odborného uèiva, tak i po fyzické stránce, proto¾e studijní plány zahrnovaly i poøadový a bojovì taktický program, tak¾e probíhala i nároèná cvièení v terénu. Na jedno takové cvièení se zvláš» dobøe pamatuji. Šlo o nácvik boje støelecké roty s násilným pøechodem vodního toku a útokem na nepøítele v obranném postavení.
V den D zaznìl hodinu pøed budíèkem poplach a bìhem patnácti minut jsme u¾ nasedali v plné polní na vozidla, abychom asi po hodinì jízdy seskakovali ve východišti k akci. Bylo mlhavé a chladné dubnové ráno, tak¾e jsme se nijak netìšili na vodu, do které asi budeme muset skoèit. Nevìdìli jsme, kam jsme vlastnì dorazili, ale zakrátko ji¾ velitelé èet èetli rozkaz velitele praporu a informaci o taktické situaci, místu a terénu plánovaného boje. Bylo rozdìleno støelivo, rota se podle rozkazu velitele rozvinula a zalehla v oèekávání povelu k útoku.
Le¾eli jsme v mokré trávì, klepali se chladem a tìšili se, a¾ nás rozkaz zvedne a trochu se bìhem zahøejeme. Na to nám však bylo èekat ještì celých ètyøicet minut, ne¾ dorazil podpùrný minometný oddíl z trenèínské posádky.
Koneènì rozkaz pøišel a naše ztuhlé nohy se daly do pohybu. Postup mìl být zatím opatrný s cílem nepøítele pøekvapit. K vlastní zteèi mìlo dojít a¾ po pøekonání toku, asi ètyøi metry široké øíèky Jablonky, s bøehy hustì porostlými vrbami a køovím, co¾ mìlo náš pohyb do poslední chvíle krýt. Postupovali jsme tedy pomalu, tiše a obezøetnì a¾ k ní a chtìj nechtìj prošli tou vodou sahající a¾ nad kolena.
Byla ledová a v m¾iku naplnila boty a nohavice kalhot, které patøiènì ztì¾kly. Vydrápali jsme se na bahnitý bøeh a znovu zalehli. Myslel jsem, ¾e snad zmrznu, ne¾ se zase pohneme, a tou¾il, aby to u¾ zaèalo, a pøitom mne napadlo, jestli bych se na takový rozkaz k boji tìšil i ve skuteèné válce. Naštìstí netrvalo dlouho a k nebi vyletìla ký¾ená èervená raketa – povel k útoku. Vybìhli jsme a za rachotu samopalù a výbuchù min a, jak jinak, úspìšnì dobyli zákopy nepøítele, kterého pøestavovala asi dvacítka stejnì zkøehlých znaèkaøù.
Po skonèení akce byla stanovena hodina na její vyhodnocení, odpoèinek a úpravu výstroje. Mezitím mlha spadla a milosrdné slunce ohøálo naše tìla i duše. Vylil jsem vodu z bot a oblékl suché kalhoty, které jsem si prozøetelnì a zcela proti pøedpisu pøibalil do torny. Snìdl jsem pøidìlenou studenou dávku a šel se podívat po okolí. Sotva jsem obešel skupinu vysokých olší a javorù, s obdivem jsem hledìl na nádherné panorama v pozadí s vrchem korunovaným zøíceninou hradu èachtické paní, grófky Báthoryové.
Z hodiny urèené k oddechu u¾ mnoho nezbývalo, ale ještì jsem zašel k tùòce v ohybu potoka podívat se, uvidím-li nìjaké ryby. Nu, neuvidìl jsem ¾ádné, ale zaujal mne nezvykle velký hlemý¾ï, stìhující svùj pøíbytek po mokré trávì. Jak jsem tak sledoval jeho úsilí, zahlédl jsem na lopuchovém listu podivného tmavého, a¾ èerného brouka s nápadnì malými krovkami a naopak velkým a tlustým zadeèkem. Sedìl nehybnì a oèividnì èekal, a¾ se ho dotknou sluneèní paprsky a zahøejí jeho ztuhlé tìlo.
Sehnul jsem se, abych lépe vidìl, kdy¾ se vedle mne objevil kamarád z první èety, doktor Šmíd, absolvent pøírodovìdecké fakulty a entomolog (tehdy ještì nemìli vysokoškoláci vojnu pøi fakultách ale zkrácenou délku prezenèní slu¾by). „Na co tak koukáš?“, ptá se a sklání se k lopuchu. „A hele, majka obecná, a jakej pìknej exempláø“, raduje se, „škoda, ¾e si ji nemù¾u sebrat, doplnila by moji sbírku. Sice u¾ jednu doma mám, ale ta není tak velká, zato tenhle kousek mìøí jistì pøes tøi centimetry,“ lituje a bere brouka do ruky. Ten ale vypouští z kolenních kloubù kapky ¾luté olejovité tekutiny a kamarád ho rychle vrací na list.
„To je kantharidin“, pouèuje mne, „tohle dìlá na obranu. Lidi pova¾ovali ten sekret za léèivý a majky pou¾ívali jako jeho zdroje. Mo¾ná, ¾e znáš to: majko, majko, dej mi masti na bolesti.“
Ne¾ jsem mu staèil øíct, ¾e tohle øíkávala i moje babièka a ¾e to sice znám, ale majku ještì nikdy nevidìl, zaznìly píš»alky velitelù èet a stovka chlapù si hodila na høbety torny a zbranì, aby po èetách a v trojstupech odpochodovala k pøistaveným vozidlùm, k nim¾, bohudík, u¾ nevedla cesta vodou.
Dojeli jsme do kasáren právì k obìdu, pojedli, vyèistili výstroj a zbranì a nastoupili do uèeben k odpolední výuce. Po veèerce jsem na svém kavalci v duchu hodnotil celé cvièení po svém a shledal je sice únavným, ale pouèným, proto¾e mi umo¾nilo mít tu èest poznat koneènì toho zajímavého brouka, majku obecnou, alias Meloë proscarabeus L.
Dnes, po šestapadesáti letech na to setkání vzpomínám s nostalgií a jsem rád, ¾e k nìmu došlo, proto¾e jsem tu apatyku našich pøedkù u¾ pak nikdy a nikde nepotkal.
Ludìk «opka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora