Vyprávìnky pana «opky
Podivní tvorové z jiného svìta (2)
Pøíbìh druhý: Piloøitka
Po válce, kdy naše pohranièí bylo zbaveno nìmeckých obyvatel, vznikl v tìchto regionech velký nedostatek pracovních sil, který postihl hlavnì oblasti zemìdìlství a lesnictví. Proto¾e podobné problémy øešila tehdejší vláda „dobrovolnì povinnou“ prací, tzv. pracovními brigádami, postihlo jedno z jejích naøízení i nás, mladé obèany roèníkù 1927 a 1928. Je¾to jsem do této skupiny patøil také já, vybral jsem si v létì roku 1947 znovu osecké polesí, kde jsem ji¾ rok pøedtím strávil nìkolik krásných týdnù.
Práce to byla dost tvrdá. My, kluci, jsme byli k ruce dìlníkùm jak pøi kácení mohutných bukù, tak i pro pøibli¾ování vytì¾eného døíví ke svá¾nicím, zatímco dìvèata opìt sázela na pasekách stromky.
Jednoho horkého dne, kdy jsem právì pomáhal pøi nakládání døeva, došlo v nedaleko pracující skupinì k tì¾kému úrazu. Na staré nìmecké motorové dvoumu¾ní pile se pøetrhl øetìz a jednomu z místních lesních dìlníkù témìø pøesekl ruku. Spoleènì jsme zranìného provizornì ošetøili a snesli do nedaleké rýznburské lesovny, odkud nadlesní zavolal do Oseka pro záchranku. Pøes veškerou snahu se ale nepodaøilo lékaøùm v ústecké nemocnici ruku dìlníkovi zachránit a museli mu ji nad loktem amputovat. Tato hrozná pøíhoda mìla znaèný psychický vliv na celou naši skupinu, a tak vìtšina studentù odmítla pokraèovat a vrátila se domù.
Já jsem však celou krizi nìjak pøekonal a na Rýznburku zùstal. Krátce po té tragédii mne nadlesní, Ing. Serjogin, pøidìlil hajnému Vasilu Hricákovi na pomoc pøi pøíjmu vytì¾ené smrkové kulatiny na Špièáku. To u¾ byla ovšem zcela jiná, zajímavìjší a hlavnì lehèí, práce. Chodili jsme tam spolu déle ne¾ týden a já bìhem té doby získal od toho zkušeného lesáka øadu zajímavých rad, pouèení a znalostí nejen o zásadách a smyslu této èinnosti, ale i o lese a jeho faunì a floøe.
Jednoho dne o polední pøestávce jsem pojídal na hromadì smrkových klád svùj obìd, kdy¾ vedle mne s bzukotem usedl na odkornìný kmen jakýsi mimoøádnì velký pestrý hmyz podobný sršni, ale ne s tak tenkým „vosím pasem“. Navíc mu ze zadeèku trèelo dlouhé kladélko. Odhadl jsem jeho velikost a usoudil, ¾e mìøí dobøe pøes tøi centimetry.
Odlo¾il jsem ešus s jídlem a pozoroval, co to ten barevný chlapík dìlá. Chvíli stepoval na místì, pak o kousek dál, a znovu se vracel, jakoby hledal nìjaké vhodné místo. Ale pro co? Nezdálo se, ¾e by vyhlí¾el nìjakou mouchu, èi jinou potenciální koøist, jakou sršni loví, a tak moje zvìdavost sílila. Pojednou se nahrbil, zvedl na zadních no¾kách zadeèek, opøel kladélko o povrch kmene a zaèal do nìj vrtat dírku. Vrtat? Ale ne, v¾dy» on piloval!
To u¾ jsem nevydr¾el a zavolal:“Vasile, pojïte sem honem, tady nám nìkdo øe¾e døíví!“
„Co¾e? Co blázníš, kde?“ pøibíhá hajný, a kdy¾ vidí, na co ukazuji, smìje se a vysvìtluje: „To je piloøitka velká a pøipravuje se naklást do kmene vajíèka spolu se sporami hub, které v chodbièce vyklíèí a houba tak poskytne larvám navíc vitamíny. Kdyby vrtala do ¾ivého stromu, škodila by, ale této kládì u¾ neublí¾í, naopak, její snùška bude zbyteèná, døíví je vláknina, materiál urèený k výrobì papíru a bude zpracováno døíve, ne¾ se larvy staèí vylíhnout.“
Kdy¾ hajný domluvil, piloøitka ještì dále pilnì pracovala, a¾ bylo kladélko zavrtáno do døeva a¾ po zadeèek. Celý proces netrval déle ne¾ asi dvanáct minut vèetnì nakladení vajíèek. Poté vytáhla kladélko podobnými pohyby ven, uhladila si pøedními no¾kami tykadla a odfrèela. Sledoval jsem ji zrakem ještì chvíli, ne¾ mi zmizela v pøítmí smrkové kmenoviny na druhé stranì paseky.
Tak jsem tedy tenkrát poznal, a pak ji¾ nikdy jindy nespatøil, pilnou pracovnici a peèlivou matku, piloøitku velkou, alias Urocerus gigas L., na ni¾ nemohu zapomenout také proto, ¾e je v mých vzpomínkách spojena s tím hrozným úrazem neš»astného døevorubce.
Ludìk «opka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora