Óda na život

Jsem pacientem polymorbidním
a nevím, kolik dní mi ještě zbývá.
Proto se snažím vykoupit se z vin.
Vždyť na mne cestou tetka s kosou kývá.
Násobný bypass, embolka i rak mne zlobil.
V kyčlích si nosím kovových pár kil.
Přesto se nechystám spěchat do záhrobí.
A každodenně beru warfarin.
Většinou doktorky se mnou práci mají.
Jedna z nich mě chytla nad propastí.
Snažím se proto každodenně najít
odvahu, zbavit se všech nepodstatných strastí.

Prožil jsem různě pěknou řádku let
a možná více zla než dobra konal.
Je čas své dluhy vracet zpět
a ne jak zbabělec se chovat.
Ni jeden den prožívat jen planě
a ztrácet krásu života a světa
a nechat plynout všechno odevzdaně,
když vím jak šíleně čas spěchá.
Chci všechno dobré i zlé vnímat.
Děti a ženy, úsměvy i pláč,
Nechat se láskou znovu rozechvívat,
neptat se zbytečně, co jsem byl a zač.
Vždyť k ničemu jsou moje časté nářky,
radost i smutek, pohoda i žal.
Životem nelze projít bez porážky.
Přijímám všechno, co mi vždycky dal.
Teď musím proto hledat co jsem dlužen
a ne před úkoly utíkat.
Abych mohl být nazván taky mužem
A ne slabošsky naříkat.

Jen nežít nadarmo.V namyšlené pýše
a překonat ji cennou skromností,
aby můj život nebyl jenom klišé
a nepropad se v celu marnosti.
A když tak koukám, i to je vlastně pýcha.
Připsat si něco o čem jenom sním.
Právě ta malost někde ve mně vzdychá.
To lepší možná ani nevlastním.

Milan Dubský

* * *

Zobrazit všechny články autora