Pohádky „z babièèiny krabièky“
Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.
Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“
To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.
Mara
* * *
… o velké ¾abí svatbì
Uprostøed zelených luk a polí byl odjak¾iva jeden malý rybníèek. Voda v nìm byla èistá a teplá, jak ji sluníèko prohøívalo. Na jeho bøezích rostlo vysoké rákosí, kde mìl hnízdo chøástal, a na nedaleké vrbì sedával ledòáèek, který ve svém barevném kabátku vypadal jako vzácný drahokam. Vyhlí¾el rybky míhající se pod hladinou a ka¾dou chvilku si na nìkteré smlsnul.
Na dnì mezi kamínky si svoje domeèky stavìly larvy chrostíkù, v písku a bahnì se schovávali všelijací èervi a pod hladinou se to hem¾ilo larvièkami komárù.
Byl to rybníèek plný ¾ivota, ale nìco mu pøece jen chybìlo. V¾dy» v ka¾dé poøádné lou¾i musí být aspoò jedna ¾ába! Rybníèku se stýskalo po ¾abím kuòkání, a proto poprosil vá¾ky, aby se poohlédly po loukách, jestli tam nìjakou ¾abku nenajdou.
Pøešla zima, led roztál a sluníèko ka¾dým dnem høálo víc, kdy¾ se to stalo. V trávì na lukách to šustilo, jak se k nìmu blí¾ilo plno ¾abek a ¾abáèkù. To vá¾ky, kdy¾ se v létì rozletìly na všechny strany, ka¾dému vykládaly o smutném rybníèku. A tak ¾áby, které to slyšely, se na jaøe vydaly na cestu. Nìkteré musely pøes les, jiné to mìly blí¾. Na nìjaké nebezpeèí vùbec nemyslely, v¾dy» èápi i volavky si ještì u¾ívali teplouèka daleko na jihu a na svoji cestu se teprve chystali. Ne¾ pøiletí, mají ¾áby dost èasu, aby k nìmu doskákaly.
To se jich tam sešlo! Sleèny ¾abky pokukovaly po pìkných ¾abích mládencích a ti se pøed nimi natøásali a závodili, kdo skoèí dál a výš, aby ukázali, jak jsou silní a hbití. Staré matky ¾áby se staraly, aby ta jejich holka mìla ten nejkrásnìjší závoj a aby bylo dost lahùdek pro všechny hosty na svatební hostinì. Pozvali na ni všechnu lesní, polní i luèní havì» a ka¾dý host pøinesl nìjaký dárek.
A tak na jedné míse byla naskládaná hromádka prvních jarních mušek, na jiné zase èerstvé ¾í¾aly, jinde malièké rybky od ledòáèka, veverky pøinesly oøíšky a vyloupaná semínka šišek, datel zase ponravy, které vytahal zpod kùry.
Cvrèek dirigent sestavil veliký orchestr, èmelák Brunïa hrál na basu, luèní kobylky vrzaly na houslièky, komáøi zase foukali do píš»alek a doprovázeli ¾abí pìvecký sbor.
®abím ¾enichùm to náramnì slušelo v novém lesklém fráèku, kdy¾ s vyparádìnými nevìstami vesele v rybníèku dovádìli.
V pohádkách, Vendulko, ka¾dá správná svatba trvá nejmíò tøi dny a tøi noci. I ta ¾abí veselka se protáhla. Všichni zapomnìli poèítat, kolikrát sluníèko zapadlo do peøinek, a veselili se od rána do rána, dokud je ještì nohy nesly a dokud bylo co jíst a pít. Mo¾ná, ¾e se tam veselí
dodnes. Kdo ví?
Nemìli bychom se k rybníèku podívat, co øíkáš?
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky