Dovolená s milionáøem
aneb Povídky o milionáøi
Jedno moudré pøísloví øíká: Kdo šetøí má za tøi. Druhá moudrá pravda nám øíká: Desetník je král milionù. Krásné pøísloví, krásná rada, její¾ pravý význam poznáte, a¾ kdy¾ se s takovým milionáøem setkáte. Mù¾e to být èlovìk pracovitý, rozumný, ale kdy¾ to s tím šetøením pøehání, je to chudák, který vìtšinou ¾ije sám jen se svými penìzi. Èlovìk bez pøátel, bez radosti, èlovìk v jádru neš»astný.
***
Kdy¾ se ostrov objevil na obzoru, letadlo vyklopilo klapky na køídlech a øítilo se do moøe. Sleèna zaèala šmátrat pod sedadlem po plovoucí vestì. Milionáø sedící vedle ní se vzepøel v sedadle a zíral do okénka. Letadlo se zakymácelo, zvedlo cestujícím adrenalin a posléze kola podvozku tvrdì køísla o betonovou pøistávací dráhu.
„Èemu tleskají,“ podivil se Milionáø.
Dívka èekala, ¾e Milionáø vezme z pásu oba kufry, ale kdy¾ vidìla, ¾e si vzal jen svùj a její nechal obíhat, pøiskoèila a vytáhla ho. V autobusu se posadila opìt vedle Milionáøe. Projí¾dìli ostrovem, pustou krajinou, neuvìøitelným suchopárem. U paty kopcù na prou¾ku mezi moøem a vyprahlou krajinou se ligotaly oázy zelenì, bungalovù a úzkých plá¾í. U ka¾dé jeden èi dva páry lidí z autobusu vystoupily. Milionáø a dívka vystoupili a¾ po hodinì jízdy na koneèné. Milionáø byl spokojený.
„Alespoò jsme si prohlédli celý ostrov zadarmo a nemusíme si u¾ platit výlet.“
Dívka mìla ještì v dobré pamìti jeho vìtu: Co jsme ušetøili na cenì zájezdu, vynahradíme si a¾ tam. Dopøejeme si. Dokonce pøed ní pøepoèítával eura na cestu, aby se pochlubil, ¾e na všechno má.
Kdy¾ se octli s kufry a sluneèníky na prašné cestì, dívka èekala, ¾e ji po¾ene do tìch krpálù a¾ na vršek k jeskyni s kozím stádem u vchodu. Ještì mi poruèí, a» ka¾dé ráno dám jednu na provaz a vyšlápnu s ní na pastvu.
Ráno obtì¾káni sluneèníky se zvíøeným prachem pøibli¾ovali k moøi. Pøedjí¾dìly je skútry a ètyøkolky. Na plá¾i se tøepetaly øady sluneèníkù nad pohodlnými lehátky. Dívka si to k jednomu z nich namíøila.
„Ne, ne!“ vykøikl Milionáø, roztáhl vzadu u buriny padákové plátno a zatí¾il jeho rohy pískem.
„K èemu to?“ zeptala se udivenì dívka.
„Nebudeme vyhazovat ka¾dý den pìt euro za sluneèník.“
„V¾dy» vás tady mù¾e uštknout zmije.“
„Kdy¾ se na zmiji šlápne bosou nohou, tak vás neštípne,“ shrnul a rozhodnì rozevøel nad rozlo¾eným plátnem oba sluneèníky. Pracnì je zapíchl do písku.
Dívka v rozpacích pøešlápla, rozhlédla se kolem a odešla si sednout dozadu pod prùsvitný keøíèek. Za opticky klamným prou¾kem moøe se zdvíhal další ostrov. Stejnì šedivý, nehostinný, vyprahlý høbet.
Milionáø si navlékl ploutve a odplul daleko od bøehu. Tak daleko, ¾e se dívce ztratil z oèí. Dívka se po chvíli šla namoèit. Vlny nará¾ely na bøeh, tøíštily se v bílých sprškách. Na to, aby plavala za Milionáøem, tak dobrý plavec nebyla. Milionáø se stále nevracel a dívka se zaèala nudit. Vydala se po plá¾i a¾ narazila na nudisty. V první chvíli se zdìsila, ale pak se obrátila a brouzdala se vodou zpìt. Z druhé strany došla k solnému jezeru. Tam, kde nic tu nic.
Vrátila se zpìt a posadila se na své místo pod svùj øiïounký keøíèek. Namazala se opìt krémem a pozornì se rozhlí¾ela kolem, zda se odnìkud neplazí nìjaký had. Mezitím se Milionáø objevil na bøehu, shodil ploutve a odbìhl øadou sluneèníkù nìkam smìrem k solnému jezeru. Za chvíli se vítìznì vrátil s plnou pusu dozrálého fíku. Liboval si: „To je dobrota, já jsem jednou v Bulharsku pøišel na trh, babka tam mìla rozlo¾ených dobrých patnáct kilo fíkù a já, ¾e je koupím. Kolik, zeptala se. A já mál rukou? Všechny. Mìl jsem jich plný pytel. Byly tenkrát za babku.“
„Jak to, ¾e jste si tady koupil jen dva?“
„Nekoupil, dostal jsem je na ochutnání.“
„Koupíte si nìjaké?“
„Naè bych je tady kupoval. Takové u nás v supermarketu dostanu taky. Ale jsou drahé. Jeden za patnáct korun.“
Druhý fík dívce nepodal, ale schroustnul ho sám.
Další dny tahali spoleènì døíví do lesa, to je sluneèníky na plá¾. Milionáø plaval a dívka se potulovala vyprahlou krajinou. Jednou kráèela tetelícím se ¾árem a u cesty zaslechla slabouèký pískot. Zastavila se a naklonila se nad suché trávy. Tam stála kvoèna s hejnem ¾lu»ouèkých kuøátek. Byla ve støehu. Dívka vnímala její mateøský strach a odešla. Kus dál zahlédla èernou kozièku. Na èem se pásla, to dívka nechápala, nikde ¾dibíèek zeleného, všude jen sluncem spálené trávy. Dívka se pøiblí¾ila a¾ ke kozièce. Dokonce ji pohladila. Kozièka zvedla hlavu od zemì a nechala se hladit. Kdy¾ dívka odcházela, kozièka šla za ní. Dívka pro ni hledala nepatrné trsy zeleného. Bylo jí kozièky líto, zvláštì kdy¾ se podívala na její vystouplá ¾ebra. V èase, kdy se Milionáø mìl vracet z plá¾e, dívka kozièku poka¾dé opouštìla. Musela na plá¾ kvùli sluneèníku. Sice by ho tam druhý den jistì našla, ale kdoví, zda by to Milionáø pøešel bez øeèí, zda by to vùbec pøe¾il. Nièemu a nikomu nevìøil.
Oni dva se na plá¾ vlekli tím vedrem ka¾dý den, zatímco ostatní jezdili na tøíkolkách, na buginách, na skútrech. Dívka se za nimi závistivì dívala, jak ka¾dý jezdí bez helmy, vlasy jim vlají ve vìtru, chládek je obla¾uje.
Jednou se osmìlila: „Co kdybychom si pùjèili skútr. Projeli bychom si celý ostrov.“
„Jestli chcete, tak si ho pùjèit mù¾ete.“
„Já myslím s vámi.“
„Nevzal jsem si úmyslnì øidièák.“
„Je to jen za patnáct euro,“ ¾adonila.
®adonila marnì.
Kdy¾ se pøedvádìly veèer na terase taneèky, Milionáø ráznì zdùraznil, ¾e netanèí. Kdy¾ taneèníci pøedvádìli tanec pøi svìtoznámé melodii z filmu Øek Zorba, dívka stála u sloupu a srdce se jí zajíkalo dojetím, zatímco Milionáø sedìl na terase a vaøil si své veèerní kafe. Najednou se spustil ohòostroj a v tu ránu vylítla odnìkud hejna netopýrù a pøelétla jim nad hlavami. Jediný silný zá¾itek z dovolené, uvìdomila si dívka. Ovšem kromì pastvy kozièky, dodala posléze.
Poslední veèer pøed cestou domù, rozlo¾il Milionáø svá eura a pøepoèítával je.
„Ani jedno jsem neutratil,“ spokojenì si mnul ruce.
Dívka si jen vzdychla, mìla pøed sebou Molierova Lakomce, starce, který vìzel a¾ po krk v mamonu, témìø hladový a roztrhaný. Rozhodnì všemi opuštìný, nebo» své síly napøel do otvírání truhlic a pøehrabování penìz.
Pøíštì:Milionáø a jeho malý ptáèek...
Marta Urbanová
***
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky