Malá nahlédnutí do ¾ivota našich psù - 8
V ¾ivotì ka¾dého èlovìka jednou nastane èas, ¾e se zaène ohlí¾et, vzpomínat na to, co pro¾il a co s ním pro¾ívali jeho blízcí. Také jsem se zaèala ohlí¾et, kdy¾ jsem si uvìdomila, jak rychle plyne èas, a ¾e kdy¾ svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v poèítaèi – urèitì se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtìla, naopak chci se podìlit o epizody ze ¾ivota našich psù se všemi, kdo nemìli èi nemají mo¾nost poznat „na vlastní kù¾i“, kolik vzruchu a pøekvapení jim mù¾e psí kamarád pøipravit.
Pøed èasem jste si mohli pøeèíst na stránkách SeniorTipu jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k jeho psí kamarádce yorkšírce Betynce. Tentokrát pøidávám povídání o našem pejsku, který slyší jen na jméno Kapi.
Maru
Kapi (1/2)
Kdy¾ po osmiletém sou¾ití opustil kavkazana Lorda jeho kamarád irský vlkodav Cedrik, aby se rozbìhl po voòavých nebeských loukách, nìjakou dobu nám trvalo, ne¾ jsme si na novou realitu zvykli. Následující tøi roky byly krušné, man¾elùv zdravotní stav se rychle horšil a uprostøed tøetího léta jsem zùstala s Lordem sama. Byly to velmi smutné mìsíce, Lord tesknil po pánovi a já se jen tì¾ko vyrovnávala se ztrátou. Útìchu a pomoc jsme nacházeli ve zbytku rodiny, kde sluníèkem dobré nálady a ¾ivotní energie byla tøíletá vnuèka Vendulka a její briardí kamarádi Jerry a batole Niki. ®ivot se pomalu vracel k normálu.
* * *
Stalo se! Byl poslední øíjnový den roku 2004 a já mìla u¾ skoro dva mìsíce doma štìòátko v ko¾íšku barvy lískových oøíškù, èi vyzrálých merunìk, jak se komu líbí. A ze støapaté hlavièky na mì chytøe i dojemnì koukají knoflíky od baèkor. Co jsem to zase provedla, v¾dy» jsem se pøece u¾ pøed dlouhými roky dušovala a zaøíkala, ¾e b r i a r d u¾ nikdy víc! Ale stalo se a u¾ jsem si ani nedovedla pøedstavit ty prázdné, studené a osamìlé veèery prošlých mìsícù od man¾elovy smrti. Spoleèníka mi dìlá Al Capone Chocokiss, který však slyší jen na jméno Kapi. A jak se to vlastnì stalo?
To jsem takhle jednou u Hanky v kuchyni hladila po hebounkém ko¾íšku jejího mròavého Nikiho a zatou¾ila jsem mít doma vedle sebe taky takového kamaráda, proto¾e mùj kavkazan Lordík je u¾ dìdeèek a jako takový má nejradìji svùj klid a vyhøívání na sluníèku pod lípou, kde pøedstírá bedlivé hlídání. A proto¾e mne pøi tom pøistihli Filip s Vendulkou, jen tak, snad abych odvedla jejich pozornost od svého roznì¾nìní, jsem se zeptala, jestli si mám taky takové štìòátko poøídit. Jejich spontánní souhlasná odpovìï snad ani nemohla být jiná, v¾dy» jsou to dìti od plínek pejsky odchované a Rianku, Cyra, bobtaila Conyho, uštìkanou babièku yorkšírku Betty, Jerryho, Nikiho, Cedrika i Lorda za svoje rodné sestry a bratry pova¾ující.
Kdy¾ jsem to o dvì hodiny pozdìji vykládala Hance, která se vrátila s Jerrym ze cvièáku, tahle ¾ena èinu se mì okam¾itì zeptala: „Chceš štìnì? Staèí øíct, proto¾e o jednom volném vím, staèí jen zvednout telefon a zavolat. Ale rozmysli si to dobøe!“
Rozmýšlela jsem? Vá¾ila jsem na zlatých vá¾kách vzpomínky na Dona, na vìènì špinavé koberce a svoje otlaèená kolena od jejich vìèného drhnutí, na rozèesávání zmuchlaného ko¾íšku, na rozhrabané záhony? Ne! Cítila jsem pod rukama jeho èernou hebkost (v¾dy» jsme mu øíkali „hedvábníèek“), vidìla roš»ácké záøící uhlíky jeho oèí a špièku rù¾ového jazyka, kdy¾ se mi, sedì na pohovce jako èlovìk, chechtal. Zahøála mne vzpomínka na jeho vytrvalou pozornost, kterou mi vìnoval v kteroukoliv denní hodinu, znovu jsem cítila radost, kterou mne tehdy obdarovával… „Jo, vezmu si ho.“ A tak se i stalo.
Kdo neza¾il, kdo nemá nejmenší zkušenost s ¾ivým chlupatým tvoreèkem, ten tì¾ko uvìøí, jaký je to krásný pocit, kdy¾ si pejsek pøijde lehnout vedle vašeho køesla a hlubokým hrdelním a vemlouvavým bruèením se domáhá pozornosti, kdy¾ èlovìku dùvìøuje natolik, ¾e se pøed ním rozbalí jako vánoèní dárek a vydá mu naposas svoje nejzranitelnìjší místa, aby byl hlazen a škrabkán, kdy¾ si vaši ruku chytí svými chlupatými packami tak opatrnì, ¾e opatrnìji to víc nejde, a jemnì ji okusuje hrozivými tesáky, snad aby dal najevo, ¾e i on vás má rád. A jak!
To vám potom vùbec nevadí. ®e vás šetrnì nì¾ným olíznutím probudí uprostøed hluboké noci, proto¾e dveøe dìlící jej v této chvíli od tolik potøebného vyvenèení, si nedoká¾e sám otevøít. Nevadí vám, ¾e strèíte nohy do studených pantoflí, potýkáte se s rukávy svetru nebo bundy a potmì a skoro poslepu, proto¾e není radno moc otevírat oèi, aby se na vás spánek tøeba nenaštval a neodletìl nìkam jinam, klidnì – zima nezima – poèkáte u vrátek, a¾ se ten èerný stín v tmavé noci k vám vrátí, zblajzne piškotek za odmìnu a za dveømi sebou buchne do pelíšku. I vy sebou buchnete do svého pelíšku, který zatím staèil vystydnout, a ještì ne¾ vás znovu obejme sladká náruè Morfeova, zachytíte hluboké oddechování kamaráda, který se z pøedsínì pøestìhoval k vaší posteli, abyste si navzájem dìlali spoleènost v dobrém a aby vás ohlídal pøed zlým, kdyby se snad odvá¾ilo pøijít.
Nemohu ve svém vyprávìní nezmínit se o cestì pro Kapiho, nebo» je to kapitola sama pro sebe a bylo by škoda nezanechat její líèení pro nastupující generace – øeknìme – pro výstrahu pøed pou¾íváním zkratek.
Bylo tedy domluveno a rozhodnuto, ¾e se na cestu vydáme kolem pùl páté odpolední, proto¾e Marek chtìl dokonèit rozdìlanou práci. Tak jsem zatím našla autoatlas, který nám dìlal vìrného prùvodce, kdy¾ jsme ještì s man¾elem obèas vyrazili na delší cesty. A tohle pøece byla delší cesta, Znojmo od nás není jen tak za humny! Koukala jsem koukala a rozhodla se, ¾e jet do Brna a z Brna pak teprve do Znojma je strašná zají¾ïka a ¾e bude lepší, kdy¾ to vezmeme pìknì po diagonále.
Zatím co se ostatní èinili, aby práce, které mìly a musely být vykonány, zvládli co nejrychleji, já se èinila nad mapou a vyrábìla dvì verze itineráøe, aby se pak u¾ nemuselo koukat jinam ne¾ na cestu.
Kam se schoval mùj rozum? Do kterého závitu šedé kùry se zašila letitá zkušenost? Jak to, ¾e se mi nevybavila cesta se švagrovou do Lubiny u Kopøivnice, kdy nás tato milá pøíbuzná, ve snaze „být u¾iteèná“ (ušetøí se za benzin!) a ukázat, jak je cesty znalá, pøesvìdèila jet zkratkou?!
Bo¾ínku, proè se mi nepromítl ten hrùzný film po zimì rozbitých okresek a v lesních úsecích plných nevyzpytatelných námraz a spadaných vìtví?! Jak to, ¾e mi pøed oèima nevytanula zamraèená tváø mého milovaného mu¾e za volantem, který se posléze u¾ ani netajil svojí „rozmrzelostí“?!
I kdy¾ jsme tentokrát jeli za krásného skoro ještì letního poèasí, dopadlo to v podstatì stejnì jako kdysi tenkrát na jaøe. Kodrcali jsme se po okreskách plných zatáèek, které místy pøipomínaly polní cesty, a za volantem já. Kdybych tam pustila Marka nebo Hanku, bylo by to aspoò rychlejší! Kdyby blbost kvetla, byla bych kvìtem obalená. Ale pøetrpìli jsme to, a kdy¾ jsme se koneènì v hodnì pozdním veèeru dostali na konec „zkratky“ a na tu správnou silnici kdesi u Pohoøelic, sedl za volant Marek a fordík si lebedil zase jednou pøi rychlosti hodnì pøes stovku. Hodní Chropovští na nás trpìlivì èekali a já jim za jejich laskavost a navigování noèními ulicemi Znojma moc dìkuji.
A pak u¾ jsme šplhali po schodišti starobylého krásného domu, kde nás èekal ten malý zázrak vùbec se nepodobající svému proslavenému gangsterskému jmenovci Al Capone!
Pokraèování zítra …
Marie Zieglerová
* * *
Ilustrace a fotokolá¾e z archívu Marie Zieglerové
Zobrazit všechny èlánky autorky