Obyčejná lidská radost
aneb Radost jako hrom

Nenechala mě dospat. No jako obyčejně!

Copak už zvonil budík? Zapomněla jsi, co jsme si domluvily? ...Mlč už konečně, probudíš Mílu! – okřikovala jsem ji tlumeně a tak dlouho, dokud mi nedošla trpělivost a nepochopila jsem, že se namáhám zbytečně, a to dokonce hned ze dvou důvodů: První byl ten, že Lili po ránu prostě odmítala poslouchat. Nebo jste snad někdy slyšeli, aby kakadu poslouchal? A ještě k tomu na jaře, kdy se už celá příroda dávno probudila k novému životu? Hádali se už i vrabci za oknem a to byli ve srovnání s Lili nějací spáči!

Druhým důvodem bylo, že Míla vzhůru už dávno byl. Seděl v poklidu u stolu a snídal. Tedy - předstíral, že v poklidu, podobně jako předstíral, že snídá, jenže to bych ho nesměla znát. V jedné ruce držel lžičku a mechanicky s ní mlátil o okraj hrnku dávno vychladlého čaje, druhou pomalu a soustředěně listoval ve spise a bloumal nad zprávami, kterými ho zásobovaly sociální pracovnice z terénu. Jestli jsme měli spolu zůstat, nešlo to už takhle dál. Nejdřív si začal nosit lejstra domů, později s nimi tahal i starosti. Poslední dobou jsme spolu nedělali už nic jiného, než celé večery řešili jeho případy. Co kdyby a kdyby a která z těch neřešitelných variant je horší?

S hudráním jsem vystrčila nohy z teplé postele, po paměti nazula bačkory a stáhla z klece deku. Tou se Lili nedávala zmást a dožadovala se pozornosti už od svítání tolik a tak silně, že jsem měla obavy, aby nás i s klecí jednou nevystěhovali.
– Až zazvoní budík! ...A budík ještě nezvonil! –
Lili nazlobeně vztyčila žlutou chocholku a krátce s ní potřepala, jako by říkala – Opravdu? Mně se zdálo, že zvoní! Vzápětí, snad aby nebylo mýlky, o čem je řeč, rozezvučelo její hlasité a chrčivé – crrr a – chrrr tabulky oken. Tak vidíš, zvoní, říkal její vítězný pohled.

Podívala jsem se vyčítavě na muže s hlavou nevšímavě ponořenou do lejster. Žluč ve mně přitom znovu vzkypěla tak silně, že jsem chytila bačkoru a po paměti s ní praštila směrem, odkud se ozývalo neúnavné a nepředstavitelně pronikavé vřeštění.
– Vřešťák za nic nemůže. Když máš vztek na mě, proč si ho vyléváš na něm?–
Přezdívku dostala Lily od Míly. Nevraživost byla oboustranná, nejenže Lili muže nikdy nepřijala do našeho společenství, ještě využila každou chvilku k tomu, aby mu to dala najevo.

Bačkora jako obyčejně minula cíl a udělala na zdi další flek. Spokojeně jsem si odfrkla. Strefila jsem se! Tedy skoro! Strefit se přesně jsem samozřejmě nechtěla, to by mi Lili nikdy neodpustila. Jako obyčejně na okamžik ztichla a natočila po mně korálky očí, aby se ubezpečila, jak to myslím. Obrátila na vrch hlavy nejdřív jedno oko, až se jí červenohnědá duhovka protočila, pak druhé. Také Míla na okamžik zvedl hlavu od spisu a zase ji tam ponořil. Takhle to u nás chodilo pořád. Přesto splnila bačkora úkol. Přebytečná pára byla venku.
– Vždyť říkám, že za nic nemůže, – zabručel Míla zamyšleně. Lili v tom byla nevinně, to byla pravda, ale copak jsem mohla hodit bačkorou po něm? Jak jsem muže milovala, tak jsem nesnášela jeho práci, která mi ho brala a odcizovala a která navíc neměla východisko. Krom toho se stávala i nebezpečná. Vždyť jak to bylo dlouho, co mu bylo vyhrožováno smrtí?
– Smrrrtí, smrrrtí –, zopakovala Lili výhrůžku. V představě, co všechno se mohlo stát, jsem muže co nejsmířlivěji objala kolem ramen. Hrudí jsem se co nejtěsněji přitiskla k němu, kdysi tahle objetí a milostná přepadení, jak tomu říkával, miloval. Teď jenom těžce vzdychl, zaměstnávaly ho jiné starosti. Očima jsem zavadila o fotografie rozložené po stole.
– Nemohl by to za tebe vyřešit někdo jiný? –
– A kdo, prosím tě? Jsem vedoucí odboru já, nebo kdo? –
– Ale co já s tím? Jak k tomu přijdu? Uznej, že takhle to už nejde dál. –
Od stolu žádná odpověď...

Navztekaně jsem dala Lili čerstvou vodu a do mřížek zastrčila kukuřičný klas. Lehce jsem ji podrbala pod křídly a za chocholkou a nastavila paži. Pohyb byl vyzváním k našemu každodennímu milostnému rituálu: Lili mi přehopkala na rameno a velice jemně uchopila zobákem lalůček mého ucha. Kdyby chtěla, mohla ho lehce přeštípnout, jenže tohle neměla v úmyslu. Nejdřív mi zasypala polibky celý obličej, pak mi vyskočila na temeno hlavy a začala se lehce probírat mými vlasy jako peřím. Tenhle vlas patřil podle jejího názoru nalevo, tady to zas potřebovalo trochu načechrat a tenhle zplihlý pramen tady neměl vůbec co dělat, ten by bylo nejlépe aspoň natupírovat...

– Podívej se na tohle! – vzdychl nad papíry Míla a mechanicky zakroužil čajovou lžičkou. Přes rameno jsem zahlédla fotografii jakési polorozpadlé barabizny, která dokreslovala písemnou zprávu a ve které, jak jsem pochopila, dál žily rodiny s dětmi. Víc jsem vidět nechtěla ani nepotřebovala, bylo to stále totéž.
– Jsou to chudáci! Nebýt jich, tak bysme se spolu nikdy nepoznali! – poznamenal Míla vyčítavě. To byla pravda, i když se mi teď ze všeho nejvíc chtělo odseknout, že bych zase tak o moc nepřišla. To bylo tak:

Před několika lety, krátce poté, co jsem se vrátila z roční expedice do Indonésie, jsem se doslechla o papouškovi, který měl být chován v nedůstojných podmínkách. Na to jsme byli všichni z naší skupiny, a asi milovníci veškeré ptačí říše vůbec, velmi hákliví. Za svého pobytu v západní části Nové Guineje jsem si kakadu zamilovala, skoro bych řekla, že se mezi námi vytvořilo zvláštní pouto. O jejich životě jsem teď věděla víc, než mi mohla prozradit leckterá encyklopedie. Zamýšlela jsem pobytový deník rozšířit o menší studii, ale pak do toho přišlo to oznámení a s Lili už na něco takového nebyl čas vůbec.

Ihned jsem se rozhodla, že se chovateli podívám na zoubek. Co následovalo, bylo, podobně jako tato zpráva, dílem náhody. Ačkoli jsem neměla přesnou adresu a věděla jen to, že by to mělo být někde na okraji Chodova, dovedlo mě na místo žalobné vřeštění a snad i něco jako intuice - nebo řekněme prst osudu.

Ze všeho nejdřív se mi otevřel pohled na nepředstavitelně špinavý, kopřivami zarostlý dvorek, zčásti zastavěný všelijakým harampádím. Prázdné lahve a plechovky od piva se povalovaly všude, kam ses podíval. V rohu bývalého zahradního domku, ze kterého zbyl už jen tmavý přístřešek, jsem hned vedle starých kamen a černých pánví zahlédla klec, odkud se ozývalo ono úzkostné a žalobné vřeštění. Klec v těchto místech, navíc v přímé blízkosti kamen, kde se mohly uvolňovat a koncentrovat všelijaké jedovaté plyny a škodlivé látky, mě vyděsila. Ne nadarmo kdysi horníci v dolech používali jako varovného signálu kanárka nebo andulku. Dokud zpíval, nic se nedělo. Když přestal, bylo to známkou, že někde uniká plyn.

Také velikostí mohla klec vyhovovat tak nanejvýš andulkám, ale ne kakadu, který, třebaže ještě nedorostl dospělé výšky, přece jen se už teď ve svém vězení nemohl pohybovat tak volně, jak by měl. A že to skutečně kakadu žlutočečelatý je, přesněji kakatoe galerita, jsem poznala hned, jakmile jsem klec vynesla na světlo.

Byla to láska na první pohled, třebaže Lili, jak jsem ji okamžitě pojmenovala, byla všechno, jenom ne krasavice. Tedy momentálně. Bílé peří měla zcuchané a na krku a hrudi vyškubané až do krve. Nejspíš si je z dlouhé chvíle a na protest sama takto vytrhávala, skoro jako by se chtěla potrestat, a teď leželo v nečisté kleci všude, kam ses podíval. Vypadala netečně, jen občas vztyčila širokou žlutou chocholku a zlobně zakřičela. Ani mě neudivilo, že i těžko dýchá. Neopeřený modrý kroužek okolo očí měla slepený slzami a výtokem. Při pohledu na tak silně zanedbaného tvora se ve mně vzedmula vlna lítosti. Ne, tady nemohla zůstat! Ihned jsem se rozhodla, že si ji vypiplám a udělám z ní krasavici jaksepatří! Tedy jestli přežije, no ovšem, pomyslela jsem si hořce, když jsem viděla, jak zápasí o dech.

Lili roztáhla křídla, žlutá vespod a na ocase na okamžik zazářila, jako by se mi chtěla ukázat v někdejší kráse, a znovu do špičata vztyčila chocholku. Podle červenohnědé duhovky, nyní matné a bez lesku, jsem poznala, že to je samička, taková mohla stát i dobrých dvacet, pětadvacet tisíc. Kde se v takovém nepořádku a chudobě vzaly peníze na tak drahého ptáka? Odpověď přišla vzápětí.
– Nechoďte k nej, poklove vás ako naše deti! –
Když jsem se otočila, stála za mnou kyprá cikánka, tehdy toto slovo ještě nebylo diskriminační ani žalovatelné a neběželo se kvůli němu do Štrasburku, a s rukama v bok pobaveně sledovala, jak vytahuju z kabely oříšky a ovocné pamlsky. Spršce cikánských slov a nadávek, která po tomto úvodu následovala, jsem nerozuměla, přesto se mi rázem rozjasnilo. Papoušek nejspíš pocházel z nějakého nezdařeného kšeftíku a pak si s ním prostě nevěděli rady. Možná ho otec rodiny přinesl dětem na hraní, jenže kakadu vyžadoval péči a byl všechno jenom ne hračka, která první den zaujme a pak se odhodí.

– Jak se jmenuje? –
– Ako kto? Nemá meno, je to vták. Zviera! – Podívala se po mně, jako bych neměla všech pět pohromadě.
– Budu ti říkat Lili, – rozhodla jsem. – Nesu ti pamlsky, Lili! –
Stáhla hlavu mezi křídla a nastražila mohutný, šedočerný zobák - ale neklovla. Zastrčila jsem do mřížek hrachový lusk a Lili po mně zvědavě pootočila hlavu. To je pro mne? Taková delikatesa? Opravdu? říkal její nedůvěřivý pohled. Ještě chvíli čekala, zda si to nerozmyslím, a pak vyrazila souhlasný hrdelní výkřik.
Li-li! – U ouška se jí jako jantarová náušnice ukázala kulatá žlutooranžová skvrnka. Je to možné? Kdo ji naučil mluvit?

V té chvíli začala Lili vulgárně nadávat a divoce mávat křídly. Z otvoru do domu zakrytého jakousi plachtou, která tu byla namísto dveří, vypadlo nejdřív ušmudlané batole a za ním pozpátku, tlačený čímsi, co jsem hned nedokázala rozeznat, pomalu couval nějaký muž.
– Nebojte se, Ištván mi nic neudělá, – ucedil přes rameno a dál pozadu ustupoval krok za krokem, k hrudi přitisknutnou hlaveň lovecké pušky. Přesněji hlavně dvě. Srdce se mi vtlačilo někam do krku a tam bilo jako na poplach.
– Nane čhave, nane bacht, – vykřikoval divoce muž za ním a postrkoval ho hlavní dál na dvorek. Kolem nohou se mu jako stupínky zvědavě tlačily další děti ve špinavých, roztrhaných šatech.
– Nie sú deti, nie je radosť, – potvrdila cikánka, chytila jakoby prosebně moji ruku a druhou uchopila pod paží batole hlavou dolů. – Ja som Esther. Esther Karadžič... – Dalšímu jsem nerozuměla, souhlásky –čh a – dž se na mě vrhly a překryly zbytek dlouhého, srdceryvného nářku.
– Vy jste z ochrany zvířat? Už jsem se na to chystal upozornit, – pokračoval přes rameno směrem ke mně muž nevzrušeně. – Já jsem nějakej Míla. Nevšímejte si toho, je to jen cirkus. Míla... –
Další slova proťal výstřel. To bylo poprvé, co jsem pochopila, že tenhle člověk má na starosti děti cikánských rodin a že to asi není úplně jednoduché.
– Devla amaro, Otče náš, ktorý si na nebesiach, – začala se cikánka modlit a líbat střídavě batole a moje ruce.
– Jsi opilej. Přijdu, až vystřízlivíš, – odtušil Míla klidně a otočil se zády k pušce. V tu chvíli jsem ho velmi, ale velmi obdivovala.
– Devla! Devla mireja! Pijava oharicis, ča jekhoro. –
– Vypije si pohárik, iba len jeden. Devlale! Bohovia, čo na tom zlého? – křižovala se cikánka. – Bez práce vežká bieda –.
– Ukaž gadžovi, že jsi člověk, a on ti ukáže, že i on je člověk, – obrátil se k ní Míla příslovím a důrazně upřesnil: – Přijdu za týden ve čtyři. Štare orendar, – ztvrdil hodinu na prstech. – Štarendar, ve čtyři. A nebudu sám. Do té doby dáte děti do pořádku, jasný? Jestli budete dál chodit chcát na dvorek... –
– To je zle. Gadžovina! Moc zle – začala cikánka znovu skuhrat a líbat jedno ušmudlané dítě po druhém.
– Nevšímejte si toho, takhle vyvádějí pokaždé, – otočil se teď Míla ke mně a táhl mě za paži pryč. Vzepřela jsem se a chytila klec. Pochopil okamžitě a postavil se bojovně před Ištvána.
– Dnes odneseme jen tady tu chcíplotinu, ale příště, jestli nebudou děti v pořádku... –
Chcíplotinu? Slyší dobře? Lili se vyčítavě rozkřičela. Kámen jejich nesváru byl položen.

Tak tedy vypadalo naše seznámení. Lili brzy shodila ostych a její až dětská přítulnost odzbrojila každého, kdo ji poznal. Rozšířila si slovník o výrazy použitelné i ve společnosti a naučila se celou řadu akrobatických a komických kousků. Horší bylo, že její předchozí citové strádání vyžadovalo téměř neustálou pozornost a fyzický kontakt. Když ho postrádala, upozorňovala na sebe křikem. Dokázala si také sama otevřít klec a dojít si pro pohlazení. Tehdy bylo třeba ji ubezpečit, že náš vztah trvá a na něžné, téměř milostné dotýkání jejího zobáčku odpovídat stejně milostným čechráním peříček. Když jsem psala nebo četla, čepýřila se mi u nohou s hlavičkou zastrčenou do mé bačkory. Ve chvíli, kdy ji to omrzelo, začala oklovávat a ničit svoje dřevěné hračky, a když jsem si toho nevšímala, začala podobně opracovávat i nábytek. Jako inteligentní slečna dobře věděla, že nejpozději potom se jí začnu věnovat.

Brzy ke mně Lili přilnula žárlivou, téměř partnerskou láskou. Horší bylo, že Míla v tomto vztahu neměl místo. Jak se ke mně přiblížil, začala mu vyhrožovat a vřískat a snažila se mě bránit. Nebylo to spravedlivé, protože to byl on, kdo značnou měrou přispěl k jejímu osvobození. Marně se pokoušel získat si její náklonnost. Lili na něj žárlila tak silně, že ji nemohla obměkčit sebevětší pochoutka, ať už to byl piškot, listy pampelišky nebo speciální navlhčené granule s troškou vaječné směsi.

Tak lacino mě nedostaneš, říkal její chraptivý hlas, pro který si nakonec od něj vysloužila tu přezdívku. Vřešťák, prostě Vřešťák. Ne, tohle si Lili vůbec, ale vůbec nezasloužila!
Nakonec to Míla vzdal, co jiného mu zbývalo, a se mnou tomu bylo podobně. Zvykla jsem si na zprávy doplněné fotografiemi ušmudlaných dětí, nad nimiž vysedával i dlouho do noci; na nářky a výhrůžky roztrpčených matek a jurodivých otců, kteří neváhali na obranu rodiny ukázat pěsti; na věčné otázky a pochyby, jaký dopad má takový život na dětské zdraví a jejich další vývoj a zda v takových poměrech mohou nebo mají děti dál žít. Nebylo to vůbec jednoduché a nijak jsem Mílovi jeho úlohu nezáviděla. Nebál se zodpovědnosti jako spíš toho, aby dětem neublížil, aby umístění v ústavech a odtržení od rodiny nebylo pro ně horší než to, čemu byly vystaveny doma.
– Podívej se na tu hygienu, – vzdychal. Zdálo se, že si na to zvyknu, ale natrvalo nebylo možné tuhle zátěž unést. Teď to vypadalo, že kapka přetekla. Že naše soužití došlo do okamžiku, že buď naše manželství, anebo práce!

Krizi jsme se rozhodli řešit klasicky, tedy dovolenou. Napadlo nás navštívit velikonoční Řím a rozhodně jsme nelitovali. Jen občas mi zážitky kazila vzpomínka na Lili. Co asi dělá, nesmutní? Jeli jsme jen na tři dny, věděla jsem, že u kolegyně z naší někdejší expediční výpravy je v dobrých rukách, to ale neznamenalo, že se jí nestýská?

Uličky v okolí Piazza di Spagna byly provoněné květinářskými stánky a Španělské schody k Trinita de Monti zcela okupované mládeží. Nad nimi zahrada vily Borghese již zcela v květu a z ní pohled na město zalité sluncem. Ulice a uličky, paláce, fontány, sochy... Řím antický, středověký a barokní. Věčné město. Vrátilo nás to o léta nazpět do dob zamilovanosti. Poslední den se to Míla ze samé radosti rozhodl oslavit v každém bistru, v každé kavárničce, v každém baru... Následky ku podivu nenesl on, ale já. Konečně si toho všiml.
– Vždyť ty sotva pleteš nohama, co je s tebou? –
Asi nebylo tak těžké to uhodnout. Měla jsem náhle pocit, že jestli co nejdřív – nebo spíš teď hned – nebude někde v blízkosti záchodek, že to už nevydržím. Nešťastně jsme proběhli několik ulic. Bary a kavárny s vůní té nejlepší kávy, byly zčistajasna pryč, jakoby je někdo mávnutím proutku odčaroval. Snesl se večer a ulice byly náhle jako vymetené. Ne, ne tak docela! Kousek dál vedlo několik schodů dolů do tmavého podchodu. Veřejné záchodky v těchto místech nebudily právě důvěru, ale na tom teď nezáleželo. Míla hledal – a našel - po kapsách pár centimů, krucinál, za co všechno se musí platit!

– Taky by tu mohlo být světlo! – pomyslela jsem si na schodech dolů do temného podzemí, ale víc jsem už nestačila. Od zdi se najednou odlepily tři čtyři stíny, vyhrnuly se z podchodu a ... Cikáni! Stačila jsem si ještě pomyslet a vykřiknout s vědomím, že to mám marné. Ty ženské mi nerozumí a Míla – Míla mě neslyší! Pak už jsem se jen bezmocně dívala, jak stíny mizejí ve tmě i s mojí kabelkou a myslela na to, že přijedu a nebudu mít pro Lily dárek. Poslední den jsme totiž všechno utratili a na další pytlík těchhle zázračných oříšků, které jsem dosud znala jen z obrázkových časopisů, už prostě nemám.

– Žádný peníze! Jenom oříšky pro papouška, rozumíte? – opakovala jsem malomyslně skoro s brekem. Zlodějky to muselo nanovo vyprovokovat, protože se s brebentěním vrátily a jedna přes druhou začala vřískat a ječet tak pronikavě, jakoby mi táhla poslední hodinka. A už se mi jedna věšela kolem krku, div že mě nepovalila, druhá do mne strkala a šťouchala, jako kdyby chtěla zjistit, že se jí nezdám, a třetí – probůh, snad mě nebudou chtít znásilnit? - třetí a čtvrtá mě objímala, líbala a hladila vlasy!

– Bohovia, pani Češka, svato Marijica, krajanka, naša krv ! – Devla! Devla mireja! Panenkomarija, môj ty Bože! – opakovaly radostně a tiskly mi do ruky kabelku. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale pak jsem se smála s nimi, vždyť tohle nebylo nic jiného než radost... Radost jako hrom! Prostě obyčejná lidská radost!

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky