Pohádky „z babiččiny krabičky“

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ... "Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec"... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan "Loldík", Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. "...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?..."

To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Mara

* * *

...o mlsném medvídkovi Míšovi

Když se konečně jaro vyklubalo ze sněhových peřinek a místo severáku začal foukat teplý jižní vítr, probudila se ve svém doupěti máma medvědice a ven na sluníčko vyvedla i dvě neposedná a zvědavá medvíďata. Ta nikdy ještě neviděla stráň zalitou sluncem, nevěděla nic o potůčku s pomněnkami a rychlými rybkami, lekala se i zpěvu ptáků a houkání sovy, a když ve křoví zadupal ježek, schovala se mamince za zády.

Nejraděj ze všeho si medvídkové hráli. Šťouchali jeden druhého, žužlali si uši, jako by to byla nejlepší pochoutka, kouleli se po stráni, až se v kotrmelcích dokouleli do potůčku. Brrr! To byla ale studená voda, honem ji vytřepat z kožíšku, vydrápat se zase nahoru a legrace může začít znovu.

Taky se pokoušeli vylézt na strom a každý den to bylo zase o kousek výš, až se nakonec dokázali usadit v rozsoše větví a mysleli si, že je maminka nenajde. Byli ještě docela hloupoučcí jako všechna mláďátka. Co mohli vědět o tom, jak pečlivě je maminka sleduje a hlídá, aby si neublížili a nikdo neublížil jim?

Ale přišla také doba učení a medvíďátka poznala, že chytit rybku v potůčku není vůbec lehké, že dobře chutná i vypasená housenka nebo chroustí ponrava, že když se paseka začervená lesními jahodami, je lepší se z ní ani nehnout a mlsat a mlsat. Když vás z těch dobrot pak začne bolet bříško, je dobré vědět, které hořké kořínky vám pomohou.

Při brouzdání lesem a pasekami se medvídci naučili, že k snědku jsou i všelijaké houby, co mají kloboučky hnědé jako loňské listí, a k zahození není ani slimák. To všechno mohli jíst, jen před houbou s bílými tečkami na červeném klobouku je maminka varovala.

„Ano, je krásná, ale je také jedovatá, tu necháme mouchám, nám by se z ní točila hlava a bolelo bříško,“ říkala maminka svým nezbedníkům a raději je vedla do řídkého lesa, kde se to modralo borůvkami. Jednoho dne, když v poledním horku odpočívali pod vysokou jedlí, probudilo malého Míšu silné bzučení. Jak tak mžoural do větví nad sebou, viděl tam hemžení podivných malých tvorečků a ucítil převelice sladkou vůni.

„Co to tak krásně voní? To jsem ještě neochutnal, ani maminka nám o tom nic neříkala. To musím jít vyzkoušet!“

A už se drápal po vysokém kmeni k otvoru, do kterého vlétaly a zase z něho vylétaly pracovité lesní včelky. Zašmátral tlapkou v dutině, a když ji vytáhl, byla celá obalená voňavým sladkým medem. Ten chutnal! To byla ale dobrota! Míša pomlaskával a nic si nedělal z toho, že kolem něho lítá plno rozzlobených včelek, kterým med ukradl.

Co ony se nasháněly, kolik květinek musely navštívit, kolik pylu musely donést do úlu, aby měly čím nakrmit svoje děťátka a udělat zásoby medu na zimu! A teď si přijde takový chlupatec a ještě jim poláme plástve! Všechny se vrhly na medvídka a čím víc se po nich oháněl, tím víc ho bodaly, kam se dalo. Přes hustý kožíšek to nebolelo, ale když se trefily do ouška nebo do čumáčku, bylo zle. Míša lezl dolů, jak nejrychleji uměl, v půlce kmene se pustil, skulil se na brášku, který se pořádně lekl, a pelášil strání k potůčku. Všechny včelky za ním v rozhněvaném hučícím roji.

Dlouho kroužily nad hladinou a sotva Míša vystrčil čumáček, aby se nadechl, hned ho některá bodla. Odletěly teprve s přicházejícím večerem, kdy už i medvídkovi byla v bystrém potoce zima.

Mnohokrát ještě dostal chuť na med, ale při vzpomínce na včelky pelášil pryč, kdykoli ucítil sladkou medovou vůni.

Marie Zieglerová

***

Zobrazit všechny články autorky