Pět minut slávy

Pět minut slávy. Už druhých v pořadí - v mých rodných Petrovicích u Rakovníka.
Ve své celoživotní tvorbě se vracím nejen sem, ale i na celé Rakovnicko a Křivoklátsko. Ten kraj mi učaroval už v dětství. Zřejmě i díky mé milované babičce Martě, která bydlela jen ob dva domy od toho našeho. Nikdo, kromě spisovatele Oty Pavla, o tom kraji neuměl tak nádherně vyprávět. Není divu, že když jsem přesídlila v osmi letech s rodiči a sestrou Helenkou do Rakovníka, v každém volném čase hned hurá zpátky za babičkou.

O vánočních prázdninách jsem se do Petrovic obzvlášť těšila. Ježíšek nám se sestrou nadělil zázrak dovezený přes kořeny z Rakouska - bílé krasobruslařské boty s bruslemi, co měly ostří jako břitvu a na zahnuté špičce nože několik zoubků, o které se dalo nádherně odpichovat, až kolem kotníků stříkala ledová tříšť.
Hned jsme si to obě vyzkoušely pod vedením tělocvikáře Vladimíra Vaidiše, který byl sice v krasobruslařském sportu spíše teoretik než praktik, ale bruslařské začátky jsme pod jeho vedením zvládly.

Po několika lekcích jsme se naučily vykroužit na ledě měsíc, zatočit se v jednoduché piruetě a udělat váhu, neboli holubičku. Žádný salchow, rittberger, lutz či axel. Maximálně tak ještě pokus o arabesku.
Časem jsme si z těch figur a nenáročných kroků s Helenkou sestavily volnou jízdu na hit té doby - Dva modré balónky od Bedřicha Nikodéma a Jaromíra Hořce, kterou zpíval na rozhlasových vlnách Josef Zíma.

Kluziště v Rakovníku u Sokolovny nám najednou bylo malé, a tak hned první den prázdnin šupito presto k zamrzlému rybníku na návsi v Petrovicích. Pěkně ruku v ruce jsme ladně klouzaly po ledě a zpívaly píseň o modrých balóncích způsobem, že by tajil dech sám profesionální pěvec.

Všechny petrovické děti měly brusle šlajfky, co se k botám připevňovaly ze stran šroubovacími svěrkami na kličku, neboť v padesátých letech se u nás jiné nesehnaly. Kluci i holky stáli se zmrzlými nosy na břehu a málem jim vypadly oči. Na závěr naší sestavy zazněl potlesk.
Panečku, to byl zážitek!

Vzpomněla jsem si na něj při Mariánské pouti, kterou Petrovičtí slaví každý rok první neděli v červenci jako pokračování slavných procesí k léčivému prameni, u kterého se kdysi údajně zjevila Panna Maria.
Tentokrát jsem na pouť dorazila i já. Jednoho dne totiž zazvonil telefon a ozval se v něm hlas starosty Radka Jelínka.
„Nebylo snadné vypátrat vás. Vyvdala jste jiné jméno, ale poslední vaše kniha Úsměv prosím mně pomohla. Napsala jste v ní, že vaše místo narození jsou Petrovice u Rakovníka - a mně to hned docvaklo.“

„Pročpak si hrajete na detektiva?“ byla jsem zvědavá.

„Protože vás v Petrovicích rádi přivítáme. Přijeďte na pouť. Rovnou omrknete výstavu vašich knížek, kterou v knihovně chystáme.“

Ale mě to z knihovny táhlo ven. Malebná vesnička plná krásných zákoutí, rodný dům, zámek, Boží studánka, staleté památné lípy a hradba lesa za kostelem. Stačil jeden pohled - a vrátilo se mé dětství. Toulala jsem se za humny jako kdysi, celá dojatá z toho, jak mě Petrovičtí pěkně přivítali. Bylo mi s nimi skvěle i na dvoře Zájezdního hostince.

„To je pro mne novinka, že tady máme rodačku spisovatelku,“ culila se paní od vedlejšího stolu.

Trochu jsem se ošila:
„Však se vám tu už v roce 1837 narodil i spisovatel, básník a překladatel Alfred Waldau, co se původně jmenoval Josef Jarosch.“

Starosta, který seděl vedle mne, přikývl a dopověděl:
„Česká kulturní veřejnost si ho velice cenila. Seznamoval německé čtenáře s českými literárními díly, lidovou slovesností a národními obyčeji.“
Paní se ke mně naklonila a nepatrně pozdvihla obočí.
„Je pravda, že se tu narodil, ale pohřbený je bohužel v Litoměřicích.“

Vtom jí v očích zajiskřil nápad:
„Nechtěla byste být pochovaná u nás? Na hřbitůvku se nějaké pěkné místečko najde.“
„Berem!“ konstatovala moje maminka, když jsem jí tu úsměvnou příhodu odvyprávěla.
„V Petrovicích jsem prožila nejkrásnější roky života, proč se tam jednou nevrátit.“
Došlo mi, že to myslí vážně. Viděla jsem na ní jak jí letí před očima uplynulé roky. Vzpomínala na svou první lásku, která skončila happy endem zvaným svatba. Ona byla nevěsta a ženich byl můj tatínek. Rozpomínala se na to, jak si společně postavili v lipové aleji, co běžela do kopce k renesančnímu kostelu Navštívení Panny Marie, domek č. 56. Připomněla si časy, kdy jsme se v něm se setrou Helenkou narodily, kdy jsme pak byli řadu let všichni pospolu a v rodinném kruhu nikdo nechyběl.
Nic naplat, pojedu asi do Petrovic koupit si hrob!

„Ještě si můžeš vymyslet epitaf na pomník, jako Jiří Wolker,“ žertovaly mé děti.
Zmínka o Wolkerovi mě vrátila zpět k mamince. Onoho avantgardního básníka mám spojeného se Svatým Kopečkem, kam jezdíval na prázdniny k prarodičům. A Svatý Kopeček patří k Olomouci jako Eiffelova věž k Paříži.
V Olomouci moje maminka bydlí. Jezdím za ní tak často, že mi už i rodilí Hanáci přestali říkat Čížek či Pražanda.
Rádi mají i maminku. V Olomouci bydlí už třicet čtyři roky. Je společenská, optimistická a její výroky by se občas daly tesat do kamene. Zaplaťpánbůh že je fit, i když už za pár měsíců oslaví osmdesáté deváté narozeniny. Úměrně s léty v ní ale roste důvěřivost k neznámým lidem. Soused mi každou chvíli telefonuje, že zase pustila někoho cizího do bytu.
„Mamko, kdo u tebe byl tentokrát?“ byla jsem na omdlení.
„Nikdo,“ zatloukala.
„Soused mi zavolal, že na tebe zvonil chlap a tys ho klidně pozvala dál.“
„To nebyl chlap, to byl plynař,“ řekla bezelstně. „Nabídl mi výhodný tarif na odběr plynu. Tak jsem mu to hned podepsala.“
Hrklo ve mně, že asi sedla někomu na lep.
Radši jsem se za ní hned vypravila.
„Ukaž mi všechny smlouvy,“ zvolala jsem málem ve dveřích. „Mám tušení, že jsi udělala něco, cos neměla.“
Vystrčila bradu:
„Člověk má litovat toho co neuděl, a ne toho, co udělal!“
„Jak kdy, maminko,“ zvedla jsem oči ke stropu. „Možná tě někdo
napálil. Možná si za týden v kuchyni uděláme táborák, protože
budeš bez plynu.“
„Dost jsi to připepřila. Mohlas to spíš pocukrovat!“ zasmušila se.
„Prokrindáčka, já to s tebou myslím dobře!“
„Jestli jen nechceš mít v nebi body!“
„V nebi mi už leští svatozář. Musím mít s tebou svatou trpělivost. Jsi neopatrná a nedáš si říct. Lekám se, že se ti jednou ta tvá důvěřivost nevyplatí.“
Mlčky otevřela sekretář a začala v něm štrachat. Pak položila na stůl tlustý fascikl. Strnula jsem, že jsou v něm podrobné plány Národního divadla.
Většina dokladů byla snad ještě z minulého století. Moje pečlivá maminka nevyhodila ani lístek z čistírny.
Provinile se usmála:
„Už by to chtělo přebrat.“
Já na ní však viděla, že by radši složila metrák briket, než třídit ono nadělení. Seděla vedle mne jako na trní a už už to chtěla mít za sebou.
Když jsme se tou záplavou papírů po dvou dlouhých hodinách prokousaly, pohladila jsem ji po vlasech a zaklapla tenké desky s platnými smlouvami.

Maminka se zatvářila jako nevinnost sama, zavřela za sebou dveře do ložnice a opět zaperlila:
„Konečně si odpočinu! Dostala jsem zabrat!“ hlasitě si oddychla.
A vtom mi to došlo.
„To by byl ten správný nápis na můj případný hrob!
KONEČNĚ SI ODPOČINU – DOSTALA JSEM ZABRAT!

Jaroslava Pechová

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky