Malý Trautenberk
Simonce, které øíkám Vanilka, jsem šla koupit do papírnictví puzzle. To dítì je hraèièka a má svatou trpìlivost s tìmi skládankami z nestejnomìrnì vysekaných dílkù, které ve finále tvoøí obrazec.
Prodavaèka pøede mne vylo¾ila tøi varianty a trpìlivì èekala, kterou si vyberu.
„Také jdu vnukovi koupit tuhle zajímavou zábavu,“ pravila zákaznice, co stála vedle mne.
„S dovolením,“ utrousila koutkem pusy a postupnì si prohlédla všechny tøi krabièky, co le¾ely na pultì. Chvilku je obracela v rukou a pak jen ohrnula pusu.
„To by mìl náš Jakoubek slo¾ené raz dva.“
Prodavaèka vylovila zpod pultu vìtší krabici a strèila ji zákaznici pod nos.
Paní zavrtìla rezavou hlavou: „Náš Jakoubek je na svùj vìk velmi šikovný. I tahle varianta by pro nìj byla brnkaèka.“
Prodavaèka se jen ušklíbla: „Pak vám mohu nabídnout ještì poslední mo¾nost.“
A polo¾ila na pult krabici, ze které by vnouèek Jakoubek mohl jistì slo¾it koberec do pokoje.
Jen¾e zákaznice zase nebyla spokojená.
„Náš Jakoubek je výjimeèné dítì. Sháním pro nìj nìco nároènìjšího.“
Prodavaèce u¾ to hnulo ¾luèí.
„V tom pøípadì si kupte vedle v sámošce kilo strouhanky, a» si z ní váš Jakoubek sestaví rohlík.“
Mo¾ná by kdejaká maminka rezavé paní chytrého Jakoubka závidìla. Nìkteré matky tou¾í mít geniální dítì.
Já však nepova¾ovala za štìstí mít doma malého Einsteina, který by si nerozumìl se svými vrstevníky.
Mùj syn však své kamarády pøece jen v nìèem pøedèil.
Jeho myšlenkové pochody byly obèas k popukání.
Jinak se ovšem od ostatních dìtí nelišil. Byl neposeda s povìstnou dìtskou fantazií a nade všecko mìl rád pohádky. Zvláštì veèerníèky zbo¾òoval. Kdy¾ zaèala televize vysílat Krkonošské pohádky, nemohla jsem ho odtrhnout od obrazovky.
Miloval Anèí, Kubu, myslivce i sojku hlídaèku. Nejvíc se mu však líbil mocný pán hor Krakonoš. Jen Trautenberk mu nešel pod nos.
„Dnes se musíš rozhodnout mezi veèerníèkem a lampiónovým prùvodem,“ nasadila jsem synovi brouka do hlavy.
Byl sedmý listopad – a to se v tìch èasech ještì oslavoval po celé zemi výstøel z Aurory, který podle juliánského kalendáøe 25.10. 1917 zaznìl v Petrohradì a znamenal zaèátek konce carského Ruska.
Pro syna to byla tì¾ká volba. Nakonec zvítìzila jeho slabost pro všechno co blikalo, plálo, svítilo a záøilo.
Uznal, ¾e lampiónový prùvod si nemù¾e nechat ujít.
Kdy¾ na Rakovník, kde jsme tehdy bydleli, padl soumrak, stáli jsme v oèekávání pod korunami hlohù, v širokém dvojstupu lemující støed námìstí, a vyhlí¾eli rakovnické školáky, kteøí se zatím øadili v parku do dlouhého zástupu. S rozsvícenými lampióny rùzných tvarù a barev, zavìšenými na hùlce, se chystali projít okolo gymnázia Zikmunda Wintra, Pra¾ské brány, Velké zvonice, v ní¾ jsou zavìšeny zvony ®ebrák a Mlynáø, a kolem chrámu sv. Bartolomìje a¾ na Husovo námìstí, aby ho obešli, a pak se rozprchli v postranních ulièkách.
Synek byl napnutý jako struna. Netrpìlivì pøešlapoval na chodníku v obavách, ¾e se snad té slávy ani nedoèká.
Najednou zbystøil.
„U¾ jdou!“
Z východní strany námìstí k nám dolehly bøeskné tóny dechovky.
Jak se hudba pøibli¾ovala, tmou probleskly první lampióny.
Synkovi nadšením zazáøily oèi. Nejradši by jim bì¾el naproti.
Koneènì prùvod pøipochodoval a¾ k nám. V samém èele šli studenti. Nesli transparenty a velké fotografie státníkù, co se rozhodli zmìnit svìt.
„To je soudruh Gustav Husák,“ ukazoval syn prstíkem. „A soudruh Leonid Iljiè Bre¾nìv. A to je soudruh Lenin.“
Fotografie pluly nad hlavami støedoškolákù a syn je provázel uctivým pohledem.
Úplnì se mi z toho protoèily panenky.
„V mateøské školce – a u¾ taková nalejvárna!“
Najednou se v záøi lampiónù zjevila nad prùvodem vousatá tváø marxisty Bedøicha Engelse.
Syn ji zpozoroval a znejistìl. Nevzpomínal si, ¾e by o tom pánovi ve školce mluvili.
Chvíli pøemýšlivì krabatil èelo a pak zvolal: „A to je soudruh Trautenberk!“
Tím výrokem se stal v Rakovníku populárním.
Ještì nedávno, kdy¾ jsem tam v knihkupectví podepisovala kní¾ky, zeptala se mì jedna dáma: „Copak dìlá váš malý Trautenberk?“
„Ten u¾ je o dvì hlavy vìtší, ne¾ vy,“ usmála jsem se a v tu chvíli mi došlo, kolik èasu zmizelo v propadlišti dìjin, tak jako tam zmizeli státníci z fotografií.
Jsou nenávratnì pryè chvíle, kdy se nám zdálo, ¾e mládí bude trvat vìènì a naše dìti se nepustí naší suknì.
U¾ zbyla jen mihotavá vzpomínka na doby, kdy bylo tenkrát.
Ale na výroky syna, kterými celé dìtství uzemòoval i letité kmety, se zapomenout nedá.
Kdysi pøipravil jednoho ¾luèovitého dùchodce málem k infarktu.
Zamraèený dìda nás pozoroval, kdy¾ jsme krmili labutì na Vltavì.
Syn byl unešený pøi pohledu na to, jak nìkteré hladce pøistávaly na vodní hladinu. Jiné zas pluly dùstojnì po Vltavì jako moøeplavci argonauté pro zlaté rouno.
Kdy¾ jim syn hodil tvrdé peèivo, snìhobílými køídly se rázem zachumelil celý vltavský bøeh.
„Krmíš ty skøehotavce rohlíkama – a èernoušci v Africe mají hlad,“ pustil se do nìho staøec.
Syn se zatváøil provinile.
„Promiòte, ale tam já nedohodím.“
Teï u¾ chodí k Vltavì krmit labutì se svým malým synkem Jindøíškem.
Jednou, kdy¾ byla Praha oblepená volebními bildbordy, zastavil se pøed portrétem známého politika, pobral si bradièku do dlanì, chvíli ho soustøedìnì pozoroval a pak øekl:
„Ten pán by mohl být v zoologické zahradì opice.“
Vnouèkùv výrok mì vùbec nepøekvapil.
Jak je vidìt, zase jednou nepadlo jablko daleko od stromu.
Jaroslava Pechová
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky