Do školy vedlo mnoho cest
Není to staromilství, kdy¾ pøi pohledu na hrozen školákù èekajících na autobus se mé myšlenky zatoulají a zastaví se u mé cesty do školy.
Jakou jsme to my, školáci narození v klínu hor pod samotným Radhoštìm a putující dennì do frenštátské mìš»anky, mìli výhodu! V¾dy» cesta do školy nám skýtala šest mo¾ností, by» vzdálenost byla v¾dycky stejná, snad o nìjakou tu stovku metrù ménì nebo více, v¾dycky to bylo pìt kilometrù. Za ka¾dého poèasí, obleèení nevalné, jen¾e my jsme byli tenkrát otu¾ilejší. Jenom v zimì, za velikých vánic a metelic nás nechávala maminka.
Hlavní a nejdùle¾itìjší byla silnice spojující Frenštát s Ráztokou. Jen¾e tu nám rodièe nedoporuèovali. Byla ještì makadamová a moc se na ní døely boty. Pro nás byla sváteènìjší – u¾ pro ty boty, potom pro to spoleèenství, proto¾e nás v¾dycky putovalo více a také pro to, ¾e to byla hlavní cesta, ta nejdùle¾itìjší. Chodívali jsme po ní za deštì a hlavnì v zimì. Zpestøovaly nám ji sánì ta¾ené koòmi, cinkot rolnièek a kdy¾ se cesta po novém snìhu proorávala a pluh táhlo nìkolik párù koní, dovolili i nám školákùm, abychom se na pluh posadili. Zatí¾ení bylo vìtší a my jsme se kousek svezli.
Cestou po hlavní silnici se nemohlo stát, ¾e by nás nìco pøejelo. To vùbec nepøipadalo v úvahu. Za války obstarávaly taxislu¾bu sánì a v létì koèáry. A¾ po válce taxikaøili Rulíšek, Buèek a Pøádka. Sem tam se objevil nìjaký cizí vùz. S prvním spor»ákem pøijeli Ryšavých, kteøí mìli pod Ráztokou chatu.
Další mo¾ností našeho školního putování byla cesta Kamencem. Kopírovala cestu hlavní, vedla tìsnì kolem øeky Lomné Byla to cesta romantická Na jaøe jsme nás drá¾dila vùnì fialek, snad ka¾dých sto metrù zahuèel splav. Potok byl poèátkem století regulován, ale nìkdy na zaèátku ètyøicátých let pøišla velká povodeò a mnoho splavù znièila. Vznikly tam pìkné tùòky, do kterých se dalo nejen v horkém dni namoèit, ale také jsem se ve studené, horské vodì nauèila plavat.
Ne¾ jsme došly k hlavní cestì, musely jsme jít asi dva kilometry po chodníku. Ale nìkdy jsme šly chodníkem a¾ skoro do Frenštátu. Také se hlásilo doma: „dnes jdeme „chodníkami“. Mezi loukami a poli byl vyšlapaný krásný, mìkký chodníèek a boso se po nìm šlo jako po sametu. Protínala ho jen sem tam nìjaká polní cesta a tu jsme pøecházely opatrnì po špièkách. Chodníèek vedl kolem Kostelního lesa, který rozdìloval Frenštát od Trojanovic. Øíkalo se mu „kostelòák“. Jeden úsek té chodníkové cestièky jsem milovala. Ve svahu pod kopcem Markem stál jednoposchoïový hnìdorù¾ový domek a pod ním byla sva¾itá louka a v ní se vinul vyšlapaný chodníèek nahoru a dolù, nahoru a dolù a¾ zmizel ve stromoví, kde se napojil na polní cestu, která po chvíli vyústila na hlavní cestu u Mlynáøovy keramièky. V tìch místech jsme s kamarádkou Bo¾enou mívaly zastávku pøi cestì ze školy a strávily jsme tam dost èasu, nìkdy jsme dostaly doma i vyhubováno za pozdní pøíchod.
Velmi nerada jsem chodila Markem. To jsme musely obejít Kostelòák z druhé strany. Šlapaly jsme vìtšinou po polních cestách, kde se u¾ musely travnaté úseky vybírat a pro bosou nohu to bylo nároèné. Cesta pøes dlouhý kopec se mi zdála nekoneèná, by» náš tatínek øíkal, ¾e je to cesta do Frenštátu nejkratší. Široko daleko nebyla ¾ádná chalupa, jenom na kopci dvì kaplièky. U té, která patøila sv. Markovi jsem se v¾dycky strašnì bála. Obcházela jsem ji v¾dy velmi daleko a šla co nejrychleji. Proto¾e právì tam pøepadl kdysi moji sestru Jarmilku nìjaký mu¾ský, kdy¾ dojídala zbytek obìda, který pøed tím donesla tatínkovi do fabriky. Byla to pro ni traumatická zkušenost. Tìch pøepadení bylo víc a ona potom dlouho chodila prohlí¾et rùzné fotografie podezøelých, ale nikdy nikoho nepoznala. Pøíhoda Jarmilky se u nás èasto pøetøásala, a já, kdykoliv jsem šla „Markem“ jsem si tu její hrùzu nesla sebou.
Náš tatínek nás všechny miloval a vìdìl, ¾e jemu k obìdu posílá maminka to nejlepší, proto¾e musel vydìlávat, aby nás všechny u¾ivil a tak v¾dycky nám trošinku obìda pøenechal. Cestou jsme se posadili na lavièku pøed kaplièkou a dojídali dobrotu.
Z vrcholu kopce byl krásný rozhled – kdy¾ nebylo tøeba utíkat – kdy¾ se mnou šla spolu¾aèka Bo¾ena – stálo to za zastavení a usednutí na lavièku. S ohlédnutím jsme mìly pøed sebou panoráma našich hor a pod námi chalupu Horníkových, Polachovou textilku, továrnu na ohýbaný nábytek firmy Bernkopf a proto¾e se tam vyrábìly ¾idle z ohýbaného døeva, øíkalo se jí „stolková“ a pak celý Frenštát s vì¾ièkami obou kostelù jsme mìly jako na dlani. Byl tenkrát ještì moc pìkný, stulený v kotlinì svého jména.
Pøi cestì Markem jsem nosila v hlavì svùj sen. V kostelním lese byl takový malý, travnatý výsek a já jsem v nìm v duchu stavìla krásnou vilu. Brzy po válce jsem o tento sen pøišla. Po zalo¾ení JZD tam postavili kravín. Pozdìji v srpnu v roce 1961 bylo to místo poznamenáno velmi smutnì. Pøi po¾áru tam uhoøela šestnáctiletá Šárka Dobiášová.
Další mo¾ností, jak jít do školy, byla cesta Helštýnem. Zaèínala u frenštátských kasáren, obešla kopec Marek z druhé strany. A poslední cesta vedla „lánským“ a „kopanou“. Tyto cesty jsme pou¾ívaly málokdy a vìtšinou jsme tudy šly jen ze školy. Všechny cesty mìly jedno spoleèné. Ráno jsme v¾dycky spìchaly – i kdy¾ jsme byly pøespolní, musely jsme být ve škole vèas. Kolikrát jsme pøišly promoklé, promrzlé a naše zablácené boty nebyly vhod mìstským spolu¾aèkám. Ony šly do dívèí mìš»anky po tretuáru, botièky mìly daleko lepší ne¾ my a èisté!
Návraty ze školy mìly svoje kouzlo. Pøes všechny pøíkazy “okam¾itì domù“ – byl najednou èas. Na roš»árny, pozdìji na povídání, i na mlèení.
Loudávaly jsme se s Bo¾enou nìkdy i dvì hodiny a nepromluvily jsme ani slovo. Ka¾dá jsme si ¾ivila svou romantiku a myslím, ¾e jsme tenkrát ani nevnímaly nádherné panoráma hor, které jsme mìly neustále pøed oèima, a» jsme šly kteroukoliv cestou.
Hana Juraèáková
* * *