Malá nahlédnutí do rušného života našich psů - 5

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem na stránkách ST, jste si mohli přečíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce. Ve čtyřech pokračováních pak povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…

Maru

Jak Don “hedvábníček” o medaili přišel ...

Máte málo práce? Nudíte se? Je vám smutno na duši? Pořiďte si briarda – nejlépe hned dva nebo tři, to je potom to správné vzrůšo! A tak jsme si pořídili našeho prvního briarda, černého jako sama nejhlubší noc se sluníčkovou povahou, Dona z Bramilu.

Dal nám spoustu radosti, protože to byl pejsek velice neposedný, podnikavý, kamarádský a veselý. Co jsme se nachechtali, když jsme jej poprvé dostali do vany a osprchovali! To byl pohled pro bohy! Donďa, do té chvíle veliká koule chlupů, tam stál ve vaně jako nahatý, nikde nic, samé žebro, špidlatý čumáček, vystrašené oči a na nožičkách jako hůlečky obrovské papuče! Smích nás ovšem přešel, když pak z té vany vyskočil a oklepal se.

Chvilku to trvalo, než si zvykl na fén, ale ta lahoda potom! Byli jsme na něho pyšní, jak je krásný, že by mohl i nějakou medaili „urvat”, jenže to nás velice rychle přešlo, když se s ním vrátil Marek z bonitace a sdělil ortel poroty: má zanedbanou srst!

Krindapána, ta nešťastná srst! My mu říkali „hedvábníček”, protože se leskl jako z hedvábí, a když poklusával, celý se natřásal jako baletka. Jenže udržet jeho srst ve stavu, že jeden každý chlup i chloupek si vede samostatný život, to bylo nad síly celé rodiny. Nemohli jsme, už jen z provozních důvodů, strávit denně několik hodin česáním Donova kožichu. Tak jsme posléze vzdali nápad chodit s ním na výstavy a nechali ho i sebe žít v klidu, pokud se ovšem o nějakém klidu s Donem dalo mluvit.

U všeho musel být a byl tam rád. Sbíral se mnou okurky a polovinu jich okousal, pomáhal vyrývat mrkev a kradl ji i z košíku. Vyválel se kdekoliv a v čemkoliv. Nevynechal jedinou kalužinu, a když žádná nebyla, tak si ji vymyslel. Nečekal trpělivě před dveřmi, až někdo přinese vandlík a umyje mu zablácené tlapky. Sotva se objevila škvíra u futer, na nic nečekal, rozrazil dveře, proletěl bytem jako tornádo, se všemi se bouřlivě přivítal a všude nacapal a houby se staral o čisté koberce a moje otlačená kolena.

Chodívali jsme taky pracovat na náš „ranč” a pomalu jej chystali ke stavbě. Bylo krásné pozdní babí léto, právě jsme betonovali sloupky na svahu a měli toho pro tuto chvíli plné zuby. Sedíme v trávě jako vrabci na drátě, vydechujeme po té dřině a pátráme po psovi. Pane jo, ten si užívá! Dole pod svahem byl mlýnský náhon plný vody a z Dona byly vidět snad jen uši a pak mrak vodní tříště, kterou za sebou nechával při trysku náhonem. Lítal sem a tam hodně dlouho, a když se, chudinka, znavil, s vyplazeným jazykem se doploužil za námi na kopec, vytřepal vodu z kožichu, abychom z toho taky něco měli, a žuchnul na zem jako pytel brambor a ještě pořádně hekl. Žádná elegance, žádná grácie, naopak – …”lidi, to jsem se ale nadřel!”…

Jestliže si myslíte, že třeba usnul nebo jen tak v klidu odpočíval, jste na omylu. Trvalo jen pár vteřin a už válel sudy až dolů. Nezbylo nám než mu závidět to množství energie, vitality, radosti. Starosti se svým kožichem, do kterého nabral lupínky a trávu a větvičky a vůbec všechno, co cestou potkal, přenechal nám. Kdo to neviděl, neuvěří, v jakém stavu se ta jeho černá krása potom nacházela.

Buďte trpěliví, už vás nebudu moc dlouho zaneprázdňovat, už jen jedna vzpomínka. Bydleli jsme tehdy v bytovce nad městem, jen pár kroků od lesa a Don se chodil sám vyvenčit. Pokud se před domem nic nekonalo, byl za chvíli zpět. Horší už to bylo, když se klukovská havěť ze sousedních bytů rozhodla, že si na cestě zahraje „hokej”. To Doneček neměl rád! Nevím, co ho štvalo víc, jestli pobíhající kluci nebo míček, co se pořád kutálel, nebo mávající hokejky? Neomylně však poznal, kdo je původcem všeho dění a pustil se do kluků. A když prokousl kapitánovi tepláky i se zadnicí, prchali před ním kluci, jako když střelíte do hejna vrabců. Mělo to svoji výhodu, kluci se svým hokejem a hulákáním se odstěhovali jinam.

Nudíte se? Kupte si briarda, medvídek mýval je proti němu břídil!

(Ó bože, kam jsem dala rozum, že jsem si teď na stará kolena pořídila Al Capona alias Kapi?!)

Text a foto: Marie Zieglerová

* * *
Zobrazit všechny články autorky