Příběh ulity

Milí čtenáři, věříte na NÁHODU? Přiznám se, že já ne. Věřím, že tam někde „ve hvězdách“ jsou naše osudy zapsány a předurčeny. A proto se nám stává, že v určitém čase potkáme určitého člověka, který nám změní směr a obsah našich dnů a roků.

Když jsem se konečně vzpamatovala ze ztráty svého muže a vzpomněla si na jeho poslední slova, kdy mne nabádal, že si musím najít pevný bod a začít žít nový život, začala jsem se rozhlížet, kde bych našla takové společenství lidí, se kterými bych si rozuměla.
Na jednom z literárních serverů mne v sekci foto zaujal mezi mnoha jinými zajímavými a krásnými černobílý snímek fotografky Terezy. Dívala jsem se na něj dlouho a hlavou mi přitom vířily myšlenky – jak se ta malá ulita dostala až do srdce rostliny, co všechno musela prožít, než se tam ocitla... a nedala mi pokoje, dokud jsem její příběh nezhmotnila. Předkládám ho dnes i vám.

Kdo ví, jak dlouho ležela v naplaveném písku na mělčině té bystré řeky, která se v prudkých vlnách valila strmými břehy mezi vysokými kopci a nemilosrdně smetla všechno, co jí přišlo do cesty.

Cítila na sobě tíhu tisíců pískových zrnek, které ji na společné cestě proudem odíraly ze všech stran, až měla strach, že ji zcela rozdrtí a také ona se stane jedním z nich. Měla však štěstí, protože říční koryto se náhle rozšířilo v rozlehlé údolí a ona byla spolu se svými souputníky uložena v jednom z meandrů.
Neviděla nic a obklopena vlhkou tmou snila o laskavém slunci, rozkvetlých loukách, kde se stvoly travin kolébají ve větru, a o zpěvu ptáků, kteří v ranním rozbřesku vítají nový den.

Čas ubíhal, poryvy větru, prohánějícího se nad mělčinou, postupně odnášely vrstvy písku, aby jej roztrousily po kraji. Malá ulita, lehčí než písek, byla jedním z nich zdvižena tak vysoko, že se jí zatočila hlava při pohledu dolů. Viděla smaragdový koberec protkaný barvami květin a zatoužila skrýt se v něm.

Jen málokomu se jeho sen vyplní, ale stalo se, že vítr ztratil svoji sílu, a jak utichal, klesala malá ulita níž a níž, až se dotkla širokého listu a sklouzla po něm přímo do srdce květiny.
Moc jim to spolu sluší.

* * *

Rozkvetlou loukou šla mladá žena a nemohla se nasytit té svěží krásy. Náhle její oči zahlédly odlesk slunce odrážející se od pískem vyleštěné ulity, a protože má dar vidět a zachytit krásu prostých věcí, můžeme se jimi těšit i my.

Marie Zieglerová

* * *
Foto © Tereza 2005

Zobrazit všechny články autorky