Bramboráček

Narodil jsem se na Vysočině, na bramborovém poli, dalo by se říct v řádku, v hejně pod jedním keřem. Na podzim přijel na pole traktor a začal vyorávat brázdu za brázdou. Na poli bylo hodně sběračů a rozestavěných pytlů. Všichni sběrači měli košíky. Byly mezi nimi i děti. Byla mezi nimi i Vendulka. Světlovlasé děvčátko s očima jako trnky. Neměl jsem čas si ji prohlížet, protože mě někdo hned sebral a hodil do košíku.

Vždycky když traktor vyoral brázdu, všechny brambory vyletěly za země a usadily se na povrchu. Sběrači se vrhli ke košíkům a začali je sbírat. Někdo z nich sebral i mne. Už si nepamatuji, kdo to byl. Hodil mě do košíku, a ten když byl plný, vysypal mě s ostatními do pytle. Když byl pytel vrchovatý, jeden kluk ho zavázal, někdo další ho položil na kolečko a odvezl nás na dvůr. Večer už byl skoro celý dvorek zastavěný hezkou řádkou pytlů. Čekali jsme tam do rána. Štěstí, že tu noc nebyla zima ani nepršelo.

Druhý den začali na dvorečku pytle rozvazovat. Vysypali nás velké i malé brambory na hromadu a kolem dokola se posadily maminky, tety a babičky a začaly nás třídit. Do některých bedýnek dávaly brambory velké, do jiných střední a ta mrňata také nevyhazovaly. Zvláštní bedýnky byly určeny pro sadbu, jak říkaly. Jen ty nakrojené nebo nahnilé dávaly stranou.

Ani nevím, jak se to stalo, ale mě jedna teta hodila do bedýnky se samými velkými bramborami. Tak jsem se tam usadil a čekal, co bude dál. Ženské klábosily a jeden kluk odnášel bedýnky pod střechu a některé nasypával zpět do pytlů. Jak jsem vyrozuměl, ty brambory byly určené tetám a na prodej.

A ještě než byla naše bedýnka naplněná, přišlo k nám to blonďaté děvčátko a začalo si nás brát do ruky a každého si prohlížet. A že mi štěstí přálo, tak si vybrala právě mne.

„Já jsem Vendulka,“ řekla, „a ty budeš můj bramboráček.“

Velmi mne tím potěšila.
Nejdřív mne udělala oči. Velké krásné oči.
„To aby ses rozhlížel po světě.“

Hned potom mi nakreslila pusu.
„Abychom spolu mohly rozmlouvat,“ vysvětlila mně. „A ještě ti někde seženu nos, abys byl krasavec.“

Panebože, jak ta mne vymódila.

„Teď tě donesu do školky. Paní učitelka z tebe bude mít radost a dá tě na výstavu.“

Když mě donesla do školky, paní učitelka mě postavila mezi ostatní figurky a každý se mně obdivoval. Ani jsem si nemyslel, že mohu být tak zajímavý a krásný. Na hlavě jsem měl namísto klobouku jakousi podzimní zahrádku. Myslím, že tam nechyběly červené šípky. Možná ani suché květinky. Podíval jsem se na souseda. Vedle mne stál panáček z kaštanů. A z druhé strany ze žaludů. Moc se mi líbil. Byl proti mně poněkud hubený. Rozhodl jsem se, že ho budu ochraňovat. Jen mě trošku zamrzelo, že Vendulku nenapadlo, aby před nás postavila zrcadlo, abychom se mohli prohlédnout. Tak jsme se ve skutečnosti neviděli, jak vypadáme. A já jsem se domníval, že vypadám krásně. Zvláště po tom, co nás děti ve školce obdivovaly. A možná, že se o nás i učily. A paní učitelka že jim poradila, jak nás vyrábět.

Marta Urbanová

* * *
Foto archiv autorky

Zobrazit všechny články autorky