Malá nahlédnutí do rušného života našich psů

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem na stránkách ST, jste si mohli přečíst, jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát přidávám ve čtyřech pokračováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…

Maru

* * *

CYRUS od Cerhovických skal (2. část)

Za naším domem tehdy teklo dost vody širokým mlýnským náhonem. Za ním je i dnes drátěný plot oddělující sousedovic pozemek. Tehdy sousedka ještě chovala slepice a jiné domácí ptactvo. Slepice byly blbé, jak už tak slepice bývají, a když se jim to podařilo, podlezly pod plotem a šly si hrabat na břeh náhonu. Snést něco takového na svém teritoriu, to přesahovalo míru Cyrovy tolerance. Myši? no prosím, ale slepice?!

Cyrďovo naštvání konečně dosáhlo vrcholu, převážilo strach a dodalo patřičnou sílu skoku. A slepice měla po ftákách! Nevím, kolik jich přišlo o život, ale peří bývalo na břehu, jako když roztrhnete zhlavec.

Jenže vlna vzepětí spravedlivého rozhořčení nad slepičí drzostí opadla konzumem vetřelce a Cyrďa najednou zjistil, že je jinde, než byl zvyklý, že ho od milovaných blízkých dělí dva metry šířky vodní hladiny, kterou jako správný pes z náhorních planin vůbec nemiloval. A tak tam náš hrdina seděl jako zmoklá slípka a kňučel. Párkrát jsem ho vysvobodila, ale bylo to dost nebezpečné, zvlášť když byl náhon právě plný vody. Pak jsem si řekla, že se prostě musí naučit skočit i nazpátek a nechala ho kňučet. A hele, stačilo, když viděl, že odcházím na zahradu bez něho! To nemohl nechat jen tak, vždyť na zahradě se přece tak pěkně lítalo sem tam, a než jsem za sebou stačila zavřít bránu, hopl přes náhon a přehnal se kolem mě jako tornádo.

Poslední slepičí příběh se odehrál na dvorku, jestli se tak dá nazvat prostor u domu obestavěný hromadami různých pro stavbu potřebných materiálů. Sedávali jsme tam na hromadě vyskládaných fošen a Cyr s námi. Ke štěstí mu stačilo položit si packu na pánovo koleno a zbožně na něho zírat. A právě pod tuto hromadu do škvíry sotva deseticentimetrové se před smrtí ve psí tlamě jednou uchýlila další ze sousedovic notně prořídlého houfu slepic.

Stalo se to, když jsme nebyli doma, a tak se nám při příchodu naskytl pohled na běsnícího psa, který obíhal štos fošen ze všech dostupných stran a snažil se pod ně dostat. Hlína od něho lítala jako gejzír a po dvorku se ozývalo zoufalé slepičí krákání. Nebožačka, hrůzou bez sebe, se snažila uniknout hned na jednu, hned na druhou stranu. Nakonec se podařilo odvléknout psa domů a snacha Hančí vylovila slepici, která už byla skoro v agónii. To bylo poprvé a myslím i naposledy, kdy jsme viděli, že i slepice se umí plazit.

Měli jsme trochu pocit viny za stav nešťastné slepice, když jsme ji celou vyděšenou a rozčileně kvokající přes plot předávali majitelce. Sice jsme byli v duchu i nahlas přesvědčeni, že slepice u nás neměla co dělat, ale přesto nás překvapila reakce sousedky, která prohlásila, že ji Cyrus klidně mohl sežrat, protože …„stejně byla blbá“. Ještě svoje prohlášení upřesnila líčením, jak jí tahle slepice leze na nervy, protože ji má pořád v patách. Ulevilo se nám.

Pokračování část 3.

Text, ilustrace a fotokoláž z archivu Marie Zieglerové

* * *

Zobrazit všechny články autorky