Marie Zieglerová: Příběh kosí rodinky

Na svoje poslední vnouče – Vendulku – jsem čekala devět let. To už byla předchozí tři vnoučata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele věnovat, jsouc už regulérní seniorkou.

Prožívaly jsme spolu dobrodružné vycházky po zahradě, kde rostlo tolik zajímavých květinek a keřů, kde se na zídce vyhřívaly ještěrky, cvrčci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky běláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým životem žije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistě, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dělal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chůva, dobrá víla a ochránce. To bylo panečku jiné dobrodružství než dole na zahradě. Obrovské mraveniště lesních mravenců až skoro nahoře s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploč lezou? A ploč nosí semínka? A kde mají děti?...“ To bylo otázek, až z nich babičce šla hlava kolem. A protože takové výpravy byly na denním pořádku, začala o nich babička spisovat pohádky. Třeba se budou líbit i vašim vnoučatům.

Celý cyklus uvádím opravdu pravdivým vyprávěním o kosí rodince.

* * *

Příběh kosí rodinky z jarního truhlíku

(vyprávění nejen pro vnoučata)

Jednoho krásného dne, kdy sluníčko po několika týdnech dubnových dešťů a skorobřeznové zimy zase vysvitlo a ohřálo povětří, vykoukla babička kuchyňským oknem, aby se podívala na tu krásu modré oblohy, co vesele prosvítala mezi jemnými bělavými mráčky. Byla spokojená také proto, že bolest v noze, která ji poslední týden velice trápila, byla menší, už nerýpala v kloubech, ani do její jinak stále dobré nálady.

Jak tak koukala po trnkách u plotu obalených bělostnými chomáčky květů, zahlédla paní kosovou se zobáčkem plným suché trávy, jak se posadila do truhlíčku s pahýlky muškátů, které v minulých týdnech namrzly a které chtěla vyhodit.

… Copak tam ta kosice dělá?… divila se babička a velice pozorně se dívala, jak se paní kosová vrtí a zobáčkem zastrkuje suchá stébélka kolem sebe.

… Honem se podívej, dědo, ona si tam staví hnízdo! Jak je možné, že se nebojí, vždyť je to tak blízko domu!

Celý den kosice pilně pracovala, dokud hnízdo nebylo dost hluboké, dokud s ním nebyla spokojená. A pak najednou zmizela a babička se bála, že se do toho pěkného hnízdečka nevrátí. Třeba se polekala prádla, které plápolalo ve větru na šňůrách hned vedle, třeba jí to pan kos rozmluvil, vždyť ho bylo slyšet, jak cosi rozčileně vykládá a natřepává se na nejvyšší větvi lípy, odkud měl dobrý rozhled. Asi se mu moc nelíbil ten huňatý velký pes, který chodil líně sem a tam po dvorku.

Druhý den to zvědavá babička nevydržela a opatrně se šla podívat, jestli je hnízdečko prázdné. Nebylo! Pěkně uprostřed leželo krásné modrozelené kropenaté vajíčko a sotva se babička vrátila do kuchyně, už na něm seděla kosice a pozorně se rozhlížela kolem. Nejspíš si byla slupnout žížalu, aby při zahřívání vajíčka neměla hlad.

Týden utekl jako voda a v hnízdečku se objevilo druhé vajíčko. Teď už je kosí maminka moc často nenechávala bez dohledu a nehnula se, ani když kolem ní babička chodila nabírat vodu do bazénku. Jen se na ni pozorně dívala očičkem jako černý korálek pěkně ozdobený žlutým kroužkem. No, babička je zvědavá, jak už to mají babičky ve zvyku, a když před večerem kosice odlétla do zahrady, honem jí nakoukla do hnízda. Jak byla překvapená, když uviděla vajíčka tři!

…Panečku , to bude zpěvu, až se kosátka vyklubou a kdy to bude?…
Povídali si o tom s dědečkem, který navrhl, aby se kosí mamince říkalo Žofinka, když je tak pečlivá. A ona skutečně pečlivá byla, dokázala sedět na hnízdě i v tom velikém horku několika posledních dní, občas se zavrtěla, před sluníčkem jen uhýbala hlavičkou do trošky stínu a ochlazovala se pootevřeným zobáčkem.

Když si pak babička potřebovala vzít žebřík opřený v kotci na druhé straně muškátového truhlíku, neodolala a mrkla aspoň jedním očkem do hnízdečka, protože Žofinka před minutkou frnkla do zahrady sezobnout pár mravenců a nějaké to semínko. Božínku, to ale zase bylo překvapení! Babička ani nechtěla věřit svým očím a málem spadla ze žebříku, protože napočítala vajíček pět .

Jak to ta Žofinka chce uživit? A jestlipak jí bude pomáhat při krmení malých kosátek i jejich táta Vendelín, který si zatím vesele poletuje z lípy na ořech, poskakuje si po trávníku v zahradě a vesele ráno a večer vyzpěvuje? Nesmíme mu ale křivdit. Vždyť on moc dobře ví, že musí Žofinku na hnízdečku hlídat, aby ji nevyhnal nějaký jiný pták kosák, třeba ten, se kterým se ráno na zahradě popral, protože mu lezl do revíru, nebo, nedejbože, si na ní nechtěla smlsnout sousedovic černá kočka, co se několikrát za den plíží trávou za plotem. Ale kočky se vůbec nemusí Žofinka ani Vendelín bát, protože by ji k nám nepustil ten veliký huňatý kavkazan Lord, který na dvorečku hlídá, takže je v truhlíku Žofinka i s vajíčky v bezpečí.

Po dvou horkých týdnech, kdy to v polovině jara vypadalo jako v nejparnějším létě, přišlo zase prudké ochlazení. Všichni si říkali, že je to snad už naposledy a až za pár dní odejdou „zmrzlíci”, bude už opravdu pěkně a Žofince se z vajíček konečně vyklubou holátka kosátka. Jediný, kdo z toho chladna měl radost, byl Lordík, kterému je v jeho silném kožichu moc horko, takže si chodí poležet do vodárny, kde je i v nejparnějším létě krásně zimavo.

Ať je horko nebo zima, Žofinka sedí trpělivě na hnízdečku s vajíčky a odletí opravdu jen na chvilku, aby si našla něco k snědku. Dneska hledala v loňském listí, rozhazovala je zobáčkem kolem sebe a párkrát něco sezobla. A tak jí babička přilepšila, když v kompostu, který navážela do folníku, našla dvě pěkně vypasené larvy chrousta. Napřed jí donesla jednu, a aby Žofinku nevyplašila, položila larvu za hnízdo. Když tam za chvilku nesla druhou, byla Žofinka právě někde na zahradě, a tak larvu babička pověsila na větvičku muškátu přímo před hnízdo. Baculaté sousto zmizelo, jako když mávnete kouzelným proutkem.

A je to tady, už se to stalo, v hnízdečku se otevírá pět žlutých zobáčků a Žofinka si může křidélka ulítat, jak pro ně shání. Pátrá po celé zahradě a sbírá, na co přijde. Je na všechno sama, Vendelín si kdesi užívá svobody, asi má dojem, že pro svoji rodinku dělá dost, když si na vršku ořechu vyzpěvuje. Ó, ty Vendelíne, mysleli jsme si, že budeš starostlivější táta. Když se u hnízda ani neukážeš, tak tě tvoje děti vůbec nebudou znát! A jsou to taková sotva ochmýřená a ještě slepá holátka. Ještě že o nich babička ví, stará se i za Vendelína a donesla Žofince, která si chviličku odpočívala a taky svoje ochmýřené děti zahřívala, pět žížal. Žofinka se jí už vůbec nebojí, jen se pozorně dívá, jak jí babička ty žížaly dává co nejblíž, aby na ně dosáhla z hnízda. Taky se do nich hned pustila.

Uběhlo pár dní, babička trhala plevel mezi keříčky na pahorku a úplně se polekala, když pod jedním z nich našla mrtvého kosa. Zbyl z něj jen načepýřený chomáček černého peří. Chudinka Vendelín, svoje území sice ubránil, ale zaplatil za to nejvyšší cenu. Žofinka teď skutečně zůstala na všechno sama, nic nepomáhalo její naříkavé volání, když hledala potravu pro nenasytné zobáčky. Babičce jí bylo velice líto a měla strach, aby neuhynula i ostatní kosátka, protože to nejmenší páté už v hnízdečku nebylo.

Jenže lítost nepomůže, ta nikoho nenasytí, a tak babička začala každý den Žofince pomáhat s krmením. Nejen že jí nosila každou žížalu a ponravu, kterou našla při práci na zahradě, ale taky jí na drobounké kousíčky krájela kuřecí maso a vařená vajíčka. Ničím Žofinka nepohrdla, všechno mizelo jako sníh na sluníčku, jako když mávneš kouzelným proutkem. A kosátka rostla přímo před očima. Za týden se opeřila a dneska babička viděla, jak to nejstarší a nejsilnější už zkouší mávat křidélky.

Ale přibyla další starost. Malá yorkšírka Bety je veliký lovec. Každý den šmejdí po zahradě a loví myši. Loví je taky pod Lordovou a Cedrikovou boudou, kde si doposud žily docela v pohodě. No a při tom lovení si milá a bystrá Betynka všimla, že jí nad hlavou něco pípá, a tak si teď navykla šmejdit taky pod kosím hnízdem.

Bety naštěstí není kočka a k hnízdu nevyleze, ale malé kosí děti za nějaký den vyletí z hnízda a než se naučí pořádně lítat, budou určitě hopsat po zemi, kde na ně číhá nebezpečí. Pokud bude Bety právě na dvorečku, kam se velice lehko dostane, protože podleze pod plotem, bude s nimi zle. Taky Lord pro ně znamená stejné nebezpečí. Musíme teď jen čekat a doufat, že budou dost silná, aby frnkla do bezpečí lískového houští.

A teď ti, Vendulko, na kosátka prozradím, co dělají, když maminka Žofinka odletí hledat nějakou potravu. Už jsou veliká skoro jako ona, hnízdečko je jim malé a jsou tam namačkaná jako hrášky v lusku. Celé dopoledne na ně svítí sluníčko, je jim horko, a tak se snaží nějak ochladit. Když už na to nestačí zobáčky otevřené dokořán, vyskočí dvě nejsilnější na kraj hnízda, celá se načepýří a zobáčky si probírají peříčka na náprsence, kterou mají stejně světlehnědou jako jejich máma, probírají si i letky na křidélkách, natřásají se, div že neztratí rovnováhu, a třepetají křidélky, co jim síla stačí. Myslím, že už to nebude dlouho trvat a vyletí do světa. Když uslyší, že se máma vrací k hnízdu, honem do něho hupsnou a všechny čtyři ji vítají štěbetáním a otevřenými zobáčky, které jsou neustále nachystané zobnout cokoliv, co je k snědku.

No vida, ani to netrvalo dlouho. Včera se kosátka připravovala, a když ráno kolem šesté babička nakoukla z kuchyně, co se děje v kosí rodině, uviděla, jak maminka Žofinka vyvádí svoje předposlední dítě z hnízda. Napřed mu něco chvilku štěbetavě vykládala, potom odletěla a kosátko roztáhlo křidélka a frnk! letělo za ní. V hnízdě zůstalo poslední nejmenší, hopkalo po okraji a chtělo taky za maminkou. Ještě mu to nešlo, tak začalo maminku volat a ta mu za chvilku donesla v zobáčku snídani. Potom babička s dědou odjeli do města, a když se za hodinku vrátili, bylo hnízdečko prázdné, opuštěné.

A to je, Vendulko, všechno. Co bude s kosátky dál?

To je jako s dětmi. Když budou maminku poslouchat, všechno se od ní naučí. Jak si v trávě hledat broučky a žížaly, kde si mohou zobnout zralou jahůdku, kde rostou sladké bobulky černého jeřábu, kde na jaře nejdřív najdou pupeny na stromech, před kým si dávat pozor, aby se jim nic nestalo.

My jim teď popřejeme hodně štěstí do života a budeme se těšit, že nám, až úplně dorostou, přiletí zazpívat.

* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová

Zobrazit všechny články autorky