Viktor Mansfeld: Záhadné příběhy (1)

Kříž v lese

Marně pátrám, proč se kolem mne odehrávají události, které se logikou, nebo prostým selským rozumem nedají vysvětlit ani pochopit. Konzultoval jsem tuto skutečnost s psychologem, psychiatrem ba i s ezoterikem, ale i uvedení pánové přešlapovali na místě a nanejvýš mi doporučovali, abych se svěřil do jejich péče.

Příhody přicházejí zcela nahodile a nečekaně bez mého přičinění během celého mého života a to již od mého časného mládí. Někdy jsem do děje přímo zapojen, jindy jen přihlížím.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Snad. Ale zcela jistě mnoho cest vede do hospody. Hospody jsou různé už podle lokality. Venkovské nebo pražské. Nechci se zabývat kategorizací hospod, ani pohoršovat se nad těmi pražskými, které jsou svými hracími automaty, oblaky kouře a značnou konzumací alkoholu zcela neosobní.

Mne zajímají hospody vesnické. Zvláště vzpomínám na ty dřívější se svým kouzlem, přívětivostí ba i posláním. Na mysli mám právě hospodu “U Bromů” ve Svatavě.

Představte si, že jdete v horku po prašné silnici z Černovic, minete mlýn Vackov a stoupáte do kopce ke Svatavě. Náhle se před vámi vyloupne bílý štít stavení s nadpisem HOSPODA, pod ním na oknech kvetou muškáty, kontrastující se šmolkově modrou podezdívkou. Jste přesvědčen, že to, co vidíte, je to nejlepší, co vás mohlo potkat. Odolat a nevstoupit by mohl jen bručoun, mrzout a nelida. Otevřete dvéře a v šenku sedí proti dveřím na svém místě děda Brom, který vítá známé a neznámého se zeptá: “Kterejpak vy jste?” Vůbec to není výslech, ale navození a začátek rozhovoru.

Tato pověstná a útulná hospoda měla solidní základ dotovaný řadou generací. Já jsem znal starého Tondu Broma, dnes tedy dědu Broma, který byl vdovec a žil zde na vejminku. Hospodu vedl jeho syn Tonda s panímámou. Jejich syn Tonda se vrátil z vojny jako četař délesloužící, čímž získal obdiv vesnice. Obdiv sklízela také jeho mladší sestra Bětka, ovšem z jiného důvodu, Musím podotknout, že když se natahovala, aby mi udělala čárku na pivním tácku, vždy to provedla v hlubokém předklonu. Vlastní zařízení bylo skromné. Šenk se stolem pro čtyři a lokál se třemi stoly velkými a lavice a židle sestavované dle potřeby. Vše bylo sice prosté, ale to, co se zde odehrávalo a projednávalo, bývalo zásadní a psalo dějiny vesnice a obyvatel.

Prosím, aby mi čtenář laskavě prominul obšírný rozbor poměrů ve venkovském hostinci, ale kdyby právě jeho nebylo, neudála by se ani ona hrůzná a nešťastná příhoda. Posuďte sami.

Bukovecká alej nepatří právě mezi nejpohodovější místa. Staré duby, které ji lemují, pamatují otevření Národního divadla. Jejich větve, léty znetvořené, se propojují nad hlavou a omezují sluneční paprsky. Přirozený nálet všech možných listnáčů a jehličnanů vytváří takřka neprostupnou zeď, která odděluje no obou stranách hustý smrkový porost. I za dne je zde temno a stísněný pocit nutí člověka urychlit chůzi.

Ta alej vlastně nikam nevede. Po hodinové chůzi opustí les a promění se na obyčejnou polní cestu, směřující do obce Vintířov. Zřejmě některý z dřívějších šlechtických majitelů počítal, že to bude parádní příjezd k loveckému zámečku. Asi se projekt neuskutečnil, a tak si tady alej sama vegetuje jen tak, kdysi ztepilá, nyní stará a mrzutá.

Ve dvou třetinách směrem od myslivny ji protíná obyčejná neudržovaná lesní cesta. Právě tam stojí ten podivný kříž. Je to vzpomínka na nehodu? Nebo snad symbol pokání? Kdož ví! Nestojí uprostřed křižovatky jako dominanta, ale nenápadně na levém rohu, jakoby ty cesty hlídal. Je starý jak alej sama. Tesař použil k jeho výrobě solidní dubové trámky. Měří nejméně tři metry a je vsazen do tříschodového podstavce ze žulových kvádrů. Ač provedení bylo zřejmě odborné, vlhko, mráz, plíseň a čas zaúřadovaly a kříž se pomalu rozpadá. Všechny tři volné konce uhnívají a vzhledem k použitému materiálu v nepravidelných zlomech, které připomínají stopy po zubech. Lidé normální říkají, že je to zub času, ti ostatní a je jich více, že jsou to zuby čarodějnice.

Čarodějnice prý nejen pravidelně ukusuje kříž, který jí jde na nervy, ale také strhla a zahodila plechový výlisek Kristuspána, takže po něm zbyly jen hřeby a rezavá cedulka INRI. Místní lidé se tomuto koutu vyhýbají a rychle tudy projdou jen v případě nutnosti. Ve svém rajoně působí čarodějnice lidem mnoho zla. Toto je autentický zápis informace místního znalce.

Nicméně i já jsem zde zažil pozoruhodnou příhodu. Pořádal se hon na zajíce. Leč končila na Bukovecké aleji a jeden hostující střelec zaujal dle pokynu, stanoviště naproti kříži.  Zatroubeno a hon začal a začaly padat rány a vzápětí se rozlehl křik: pomoc! pomoc! Hon byl odtrouben a ukázalo se, že střelec u kříže dostal pár broků do nohy. Vinen byl střelec sousední, jinak starý nimrod, který se dušoval: “Nevím, co se stalo, na rohu zaručeně nikdo nestál, jen tam běžel ten zajíc. Následoval lékař, vysvětlování a vše se urovnalo, ale nezapomnělo. Pověra nepověra, už žádný vedoucí honu nikdy střelce na místo proti kříži nepostavil.

Bylo po žních a nastalo všeobecné uklidnění. Sklizeň dopadla poměrně dobře a starosti o zajištění rodiny byly zažehnány. Veselá a uvolněná nálada panovala zvláště v hospodě U Bromů. Sobotní sešlost sousedů byla větší než obvykle a čárek na táckách pod půllitry přibývalo. Podíl na tom mělo také posvícení v Černovicích. Slavilo se na den svaté Anny, zdejší patronky. Procesí ke kostelu a klášteru sv. Anna vycházelo z Černovic. Bylo vyhlášené a oblíbené a spousta věřících přicházela z daleka. I otrlí dřevorubci, donuceni svými manželkami, pokorně kráčeli v zástupu.

V hospodě se také zastavil pan farář Zevl, který se vracel z Černovic na faru do Limaně. Radili se s vikářem, který duchovní procesí povede a kdo bude sloužit mši. Já měl vysokoškolské prázdniny, a tak jsme se spolu sesedli a ač byl o padesát let starší, nacházeli jsme vždy mnoho společných témat.

To odpoledne a večer měl dnes velmi neobvyklý průběh. Zastavil se tu lesmistr ze zámku s novomanželkou, aby jí ukázal místní kolorit a život. Vzal s sebou do kočáru také nového adjunkta Martina Macha. Když nastalo po seznámení trapné ticho, přerušil jsem je veselou příhodou odcházejícího Franty Kudrny, kterého právě nahradil Martin Mach. Franta byl pěkné kvítko a veselá kopa, všade známý a mnohé místní krásky budou mít na něj něžné vzpomínky. Sám líčil příhodu takto: “Čekal jsem na srnce pod kopcem Bohutín a pomalu a potichu obcházel jezírko Eustach. Jak se tak rozhlížím dalekohledem, vidím jak v houští vytahuje pytlák z oka zajíce. Zařvu na něj, stůj nebo střelím, a na smůlu tam byl za mnou ještě pytlák druhý a ten na mne ze zálohy vystřelil a i se zajícem utekli!” Chudák, konstatovala paní lesmistrová.Ten to ale pěkně zpackal, hodnotil Mach. Pravda byla, že se Franta Kudna ráno přišoural do Černovic rovnou k doktorovi a ten mu ze zadku vyndal dvanáct broků. Nebyly moc hluboko, protože jim v cestě stály silné lesácké kalhoty. Musel pak nějakou dobu sedět ve stoje. Na závěr, aby bylo lesáckých příhod více, jsem přidal tu historku s postřeleným lovcem při honu u kříže v Bukovecké aleji.

Slovo si vzal hostinský a že se to stalo všechno jinak: “Mlynář k nám chodil po večeři na pivo a Kudrna zas za mlynářkou do postele. Já to věděl, ale mlynářka byla chudák a s tím svým hrubijánem to moc nechytla. A jednou snad mlynáři pivo nechutnalo a mazal hned domů. Tam poznal vo co de, viděl rudě, a když Franta lezl oknem ven, vzal flintu a napral mu to do zadku. Hospoda se smála, i ti, kteří tuto historku už znali. Na chvíli jsem přestal vnímat vyprávění hostinského a ponořil se do vlastních vzpomínek. Odehrála se vlastně velká tragedie. Mlynář neodpustil a snad ztratil rozum. Mlynářku zmlátil a vyhodil. Údajně šla za matkou někam k Písku a už se nevrátila. Mlynář si pak mlýn sám zapálil, ten celý lehl popelem a dlouho tam zůstalo jen spáleniště. Protože byl nenapravitelný krkoun, sundal předem všechny řemeny z transmisí a schoval je. Samozřejmě se na to přišlo a obžalovali jej ze žhářství a pojišťovacího podvodu. Ten před spravedlností utekl ke kříži a oběsil se na dubu.

Ze zamyšlení jsem se vrátil do lokálu a začal dále sledovat vyprávění hostinského: “Dopadlo to ale špatně. Mlynářovi zřejmě cvaklo v hlavě, ženu vyhnal vidlema a mlejn si zapálil. Když ho pak hledali četníci, utek do lesa ke kříži a oběsil se na dubu. Ouředně četníci oznámili, že to byla sebevražda. Nikdo nám nevysvětlil, jak se dostal mlynář s tím provazem až na horní hladkou větev. Děda Brom měl hned jasné řešení: “Já jsem dycky říkal, že mu s tím pomohla ta čarodějnice!” Koukejte dědo, povídal pan farář, za ty vaše hříšný duchařský řeči půjdete v nejlepším případě do očistce. Kdybyste náhodou přišel ke zpovědi, rozhřešení bych vám dal tak nejvejš za cizoložství. Dopil pivo, zaplatil, křesťansky pozdravil, nasedl do své Pragovky a odejel do Lidmaně na faru. Tenkráte se ještě nedělaly testy na alkohol. Odejel také lesmistr se ženou, která se ho pro jistotu pevně držela. Adjunkt Martin Mátoh zůstal.

Trochu rozpačité ticho přerušil příchod hajného Šindelky. Nechal si od Broma natočit pivo, dlouze se napil a prohlásil suše: “Tak du po Bukoveckej z obhlídky kolem kříže a koukám, že ho zas ta potvora čarodějnice kus ukousla. Chybí dobrejch dvacet čísel na špičce.”

Nyní se rázně ozval Martin Mach: “Nechci se vnucovat, ale jak tu vyprávíte o těch strašidlech, připadám si jako ve středověku a vy tomu snad všichni ještě věříte!” Hostinský ho s úsměvem uklidňoval, že to jen náš děda rád straší sebe i druhé a hajnej ho přitom s chutí hecuje. Děda Brom se vážně rozčílil: “Jaké hecování, jen si vzpomeňte, jak zmizel ten uličník Novák z Vintířova.” Něco na tom bylo. Novák se přiženil na grunt vdovy Mackové a vedly se o nich všelijaké řeči. Jednou vezl pět pytlů žita z Vintířova na semletí do mlýna ve Vackově. Chtěl si zkrátit cestu po Bukovecké aleji. Nedojel. Hajný našel při obchůzce vyhladovělé a žíznivé koně přivázané i s vozem u stromu naproti kříži. Zmizel Novák, zmizely i pytle. Jedni říkali, že utekl před ženou, jiní že špatně skončil.

Zřejmě těch pár piv zapůsobilo na Martina tak, že vstal a teatrálně prohlásil, že když se všichni bojí jít kolem kříže ve dne, on že tam půjde v noci a hned. Moudří sousedé ho marně přemlouvali a zdůrazňovali nesmyslnost této schválnosti. Už si prý již dříve prohlédl, jaká je tam pohoda a v noci je les nejkrásnější. Když mi šenkýř půjčí kolo, pojedu. Vůbec s ním nebyla řeč. Vyzval všechny k sázce o pivo, že tam nechá jako důkaz svůj klobouk a ráno sázku propijeme. Všichni přítomní tvrdili, že nápad je dokonalá pitomost a ať jde v raději do postele než do lesa. Měl ale tvrdou hlavu, na záda si hodil kulovnici, nasedl na kolo a zmizel ve tmě. Celá společnost byla zaražená. Měsíc sice svítil, ale kvalita cest se na noční výlet nehodila, leda na rozbití hlavy. Hosté se pomalu rozcházeli a pár nás čekalo víc než dvě hodiny. Pak hostinský zavřel a šli jsme spát.

Ráno nás probudilo bušení na dveře myslivny. Byl to hajný, který rozčileně volal: “Pane fořt musejí hned zavolat četníky, von tam u kříže leží ten mladej adjunkt a je docela mrtvej!” Víc nevěděl. Nedalo mu to a hned s rozbřeskem ho šel hledat. Našel ho, jak tam leží na cestě s krvavou hlavou. Švagr zatelefonoval do černovického zámku, pověděl základní skutečnosti a požádal o uvědomění četníků. Pak jsme chvátali ke kříži. Nyní uvedu to, co jsem řekl vyšetřovatelům do svědeckého protokolu.

V šest hodin padesát minut jsem s revírníkem a hajným přišel na křižovatku v Bukovecké aleji, kde stojí na kamenném podstavci dřevěný kříž. Lesnický adjunkt Martin Mach ležel asi pět metrů od podstavce kříže na zádech. Ruce měl roztažené a nohy směřovaly ke kříži. V obličeji měl udivený výraz a oči otevřené. Uprostřed čela měl krvavý otvor připomínající zásah projektilem. Jiné zranění při zběžném pohledu jsem nezjistil, pouze dotykem jsem poznal, že je studený a mrtvý. V okolí nebylo vidět žádné cizí stopy ani po lidech ani po vozidlech. Puška ležela blízko jeho pravé ruky ve směru těla. Vypůjčené jízdní kolo odložil asi dvacet metrů dříve u stromu a na řídítkách byl jeho myslivecký klobouk.

Vyšetřování a vyšetřovatelů bylo mnoho. Četníci z Černovic pátrali hlavně po cizím zavinění. Odpoledne přijela pátračka z Tábora. Ač se jim celý případ zdál nesmyslný, ba nelogický, přece jen ho uspokojivě vysvětlili, alespoň pro soud. Mach vystřelil proti žulovému podstavci v takovém nešťastném úhlu, že odražený projektil ho smrtelně zasáhl. Našli i místo odrazu. Žula tam byla čerstvě odseknuta. Z pušky bylo vystřeleno pouze jednou. Ovšem na koho nebo na co a proč se nikdo nikdy nedozvěděl! Místní lidé však skálopevně věřili a žádný jim to nevyvrátil, že směr kulky určila čarodějnice. Když bylo pátrání a dohady o pravdě ukončeny a hocha odvezli, pověsil jsem na kříž ten jeho zánovní myslivecký klobouk.

Časy se změnily a krás a pohody ubývalo. Přišla válka, přišli Němci, přišli komunisti a přišli i jiní majitelé lesů, a tak jsem už neměl touhu ani důvod sem jezdit. Všechno je jinak, jak říkal ten moudrý rabín.

A přeci jen jsem chtěl, asi po padesáti letech, ukázat přítelkyni stopy svého mládí. Bohužel jsme je nenašli. Zavál je čas. Obtížně jsme jeli Bukoveckou alejí, ale vlastně to už ani alej nebyla. Zarostlý prostor mezi dospělým lesem sem tam dovolil prokouknout masivnímu pařezu. Dojeli jsme na křižovatku a kříž byl pryč. V rohu ve změti plané růže, kapradiní a borůvčí ležela kupa žulových kvádrů porostlých mechem a lišejníky. Na jednom jsme objevili odštípnutý terčík zcela čerstvý, který se přesně podobal tomu, co tenkrát odrazil tu nešťastnou kulku!

***
Koláže © Olga Janíčková