Marta Urbanová: Prosté štěstí

Mraky se stahovaly nad městem. Podívala jsem se z okna a viděla jsem, že přijde bouřka. Z tohoto okna jsem měla výhled na celé dolní město. Dominovala mu věž kostela, komín podniku Interlignum a úplně dole zámek. Když jsme dům postavili, vévodil u zámeckých domků vysoký zpola uschlý strom, na kterém hnízdili čápi. Celá léta jsem je pozorovala. Zapisovala jsem si, kdy přilétali a kdy nás zase opouštěli. Nejprve přilétl čáp a čekal na svou družku. Když se objevila na obzoru, to bylo klapání zobáků, to bylo radosti. Vítali se jako milenci. Hladili se, objímali, klapali zobáky tak, že zvrátili každý hlavu dozadu. Jejich radost ze shledání slyšelo celé okolí. Člověk by jim až tu lásku záviděl. Také si pamatuji jedno jaro, kdy sameček na svou družku čekal marně. Když nepřiletěla, nehledal si jinou, zůstal sám. Bylo mi ho líto. Také pamatuji dobu, kdy strom porazili.

Ale Chotěboř o své čápy nepřišla, udělali si hnízdo na blízkém komíně podniku. Tenkrát jsem chodila do práce, tak jsem je nemohla pozorovat tolik, jako teď v důchodu, ale vždycky byli součástí mého života. Sledovala jsem, jak si stavěli hnízdo. Někdy se zastavte a podívejte se, kolik větviček musí čáp nasbírat, donést na hnízdo a umně pospojovat, aby hnízdo odolalo veškeré nepřízni počasí, prudkému dešti a vichrům. Kolikrát jsem se zamýšlela nad jejich zodpovědností, nad tím, s jakou samozřejmostí přistupovali ke svému životnímu poslání. Jak kopírovali úděl svého druhu, svých rodičů, jak věděli, kdy mají roztáhnout křídla a vydat se tisíce kilometrů na svá africká zimoviště. Jak věděli, kdy a kam se vrátit. S jakou samozřejmostí se střídali v letu na vedoucí pozici.

Vloni si ochránci přírody všimli, že mláďata na továrním komíně uhynula. Proto letos návrat čápů očekávali s obavami. Kdo by nám nosil děti. Ale čápi se vrátili jako každý rok. Když vyvedli mladé, ochranáři jejich hnízdo s mláďaty přemístili. Komín, jímž unikaly nebezpečné zplodiny, zabezpečili tak, aby si na něm nemohli stavět hnízdo nové. Co chvíli jsem stála u okna a s obavou pozorovala rodičovský pár. Byl zmatený, k svému hnízdu a ke svým mláďatům se nepřibližoval. Mraky se stahovaly nad městem a všichni, kdož jsme s nimi žili, jsme měli o jejich osud obavu. Kdyby z města zmizeli, těžko bychom se s tím smiřovali. Už jsme měli zmapovaný každý jejich pohyb. Milovali jsme ty bílé ptáky s černými letkami, dlouhými krky a červenými zobáky. Znali jsme jejich odměřené kroky po vlhkých loukách. Jejich natažené krky, dlouhé plachtění, bez pohnutí křídel. Začalo pršet. Déšť se spustil prudce a mláďata v hnízdě pištěla. Stála jsem u okna a zapomněla jsem vařit oběd. Rodiče hnízdo ignorovali. Létali kolem, ale na hnízdo neusedli. Mláďata to nevzdávala. Zoufale pískala a pištěla. Proudy vody se valily na hnízdo. To nemohou ta mláďata vydržet, zatínala jsem pěsti v úzkosti o ta nebožátka. Nemohla jsem se na to dívat, musela jsem od okna odejít. A když jsem se vrátila, stála čápice nad okrajem hnízda a zobák měla zabořený do hnízda. Pak maličko roztáhla křídla a maličké zakryla svými křídly. Čáp ji následoval a mláďata měla vyhráno. Přisuzovala jsem to tomu hroznému počasí, že se jich ujali a rozlil se ve mně pocit štěstí. Takového obyčejného prostého štěstí.