Deník našeho pejska – 7
(24. 4.)
To je moje deka- øíkám zdvoøile, ale marnì. To malé, èerné, chlupaté a drzé se rozvalí a dává mi najevo, ¾e u¾ se tam nevejdu. Má u¾ sice jedenáct a pùl kila a pod vrátky u¾ nepodleze, ale naštìstí je to ještì stále nìkolikrát ménì, ne¾ vá¾ím já, tak¾e ho zvládám odstrèit. Na dece pod jabloní se nakonec vyvalujem oba, ale Teryk je ukøivdìný a nemluví se mnou.
Kdy¾ pak na okam¾ik pøivøu oèi a oddávám se lenivému snìní, vyruší mì podezøelé zvuky. Tomu prevítovi se podaøilo u¾u¾lat a posléze utrhnout kousek deky. Nenápadnì ho hned vyhazuji do popelnice, aby nebyl bit, abych ho, rozmazlence, uchránila od trestu. Páníèek se toti¾ dost naštval u¾ vèera, kdy musel štìnì pøivázat k bidlu na peøiny, aby se nepletlo øemeslníkùm pod nohy. Teryk se mu odmìnil tím, ¾e pøekousal šòùru vodítka.
Ale abych se pochlubila – kdy¾ øeknu sedni, nebo lehni – vìtšinou se dostaví úspìch. Jsem na to moc pyšná, je to šikula. Na vodítku se nám daøí i „èelem vzad“, i kdy¾ já mám obèas technické „potí¾e“. Tìsnì pøed akcí si musím pro sebe pøeøíkávat: já doleva, pes doprava…a pro jistotu si zmáèknout palec levé ruky. Jsem horší, ne¾ mí druháci.
Na cvièišti jsem ale nádhernì zúroèila Terýèkovu hltavost. Za piškotek by vylezl klidnì i na Mount Everest. Tam, kde se strachem couvá i jeden ze spolu¾ákù- bázlivý vlèák, naše štìnì nebojácnì vycupitá. Tentokrát šel s námi i syn, aby zvìènil Terykovu zruènost na šikmé stìnì èi na kladince.
Pro všechny zúèastnìné pejsky je ale stejnì nejvìtší radostí pøestávka – tady odbornì zvaná socializace. Hrají hru, kterou znají všichni malí kluci odedávna. Ve škole je to: do nìkoho š»ouchni a zmiz, na cvièišti pak varianta: kousni nejbli¾šího pejska a uteè. Hrají všichni s velkou vervou.
V tom trysku obèas nìkterý z nich vrazí do nìkoho z nás a peláší dál. Pokud je to minipes, upadne, pokud je to vlèák, zapotácíme se my. Prostì – jeden velký zmatek. Však kdy¾ jsme se minule vrátili z cvièištì, Teryk ihned tvrdì usnul. Byl úplnì umordovaný.
I naše koèka u¾ si zvykla, jak štìnìcí tøeštidlo lítá po zahradì sem tam a zpovzdálí ho otrávenì pozoruje. A pomalu u¾ se nauèila to nejdùle¾itìjší, co v sou¾ití s malým pøírùstkem potøebuje. Chce-li se najíst, musí si pospíšit. ®ádné otálení, jinak má smùlu. Teryk je pøipravený kdykoliv její misku vyèistit.
Na závìr dnešního vyprávìní jsem si nechala pøíbìh sousedský. Naše sousedka, stará paní, si stì¾ovala, ¾e jsem jí nového Teryka ještì nepøišla pøedstavit. Pøijïte, pøijïte…. Je velkou milovnicí všeho ¾ivého, a tak, kdy¾ jsme dorazili, pejska pochovala, nechala se olízat, dala mu piškotku.
Nì¾nì k nìmu promlouvala a moc litovala, kdy¾ jsem jí øekla, ¾e jsme se pøišli jen na chvilinku ukázat. Pak jí ten náš blázen pøedvedl, co doká¾e. Dvakrát jí v plném trysku pøelítl záhony s kytkama, a kdy¾ jsme odcházeli, nikdo u¾ nás nepøemlouval, abychom zùstali…
Eva Procházková