Deník našeho pejska – 4
Toho, ¾e je naše štìnì velmi hltavé, se mi daøí vyu¾ívat pøi mé ranní cestì do práce. Obléknu se, pøipravím granule, odemknu. Vše musí být pøesnì naèasováno. V tu chvíli ho mám v náruèí, pøípadnì na kabátì, v nejlepším pøípadì se tlapky otisknou pøi vítacím projevu na mých kolenou. Celou noc jsme se pøece nevidìli. A teï akce. Nasypat plnou misku granulí, rychle zamknout a zamíøit k vrátkùm. Teryk se zavrtává do snídanì. Pak si pøece jen vzpomene, ¾e by mì mìl vyprovodit. U vrátek ho podrbu, pohladím, on jednou „povinnì“ kòukne, trochu vyèítavì zvedne hlavièku pøes plot. Kdy¾ ale zjistí, ¾e mì fakt neobmìkèí, otoèí se a peláší dojíst zbyteèky, které ještì v misce zapomnìl. Náš první spoleèný rituál.
Za ty tøi týdny u¾ ví, kde si mù¾e dovolit, a kdo v nìm vzbuzuje respekt. Já to teda urèitì nejsem. Mì si omotal kolem prstu a dìlá si se mnou, co chce. Teda skoro co chce. Je to mùj rozmazlenec. Kolem man¾ela pøece jen krou¾í trochu uctivìji. Ne ¾e by ho poslouchal, to zatím také nehrozí, ale dovoluje si podstatnì ménì.
Zajímavé je, ¾e u našich dìtí to bylo pøesnì obrácenì. ®ezlo pøísnosti jsem tøímala já – snad ¾e povoláním uèitelka – táta byl ( úplnì obrácenì ne¾ ve vìtšinì rodin) ten, který se nechal ukecat. A dìtièky- zejména dcera, vìdìly, jak na nìj.
Pejsek se sna¾í být u¾iteèný. Má své místo na zídce u plotu, a tam stateènì hlídá. Jeho štìkot – zatím trochu podobný pištìní – se ozývá v¾dycky, kdy¾ nìkdo prochází okolo. Legraèní bylo, kdy¾ jsem vèera pøicházela domù. Schválnì jsem na nìj nezavolala a potichouèku jsem se blí¾ila zahradou k vchodovým dveøím. A¾ skoro doma jsem zpoza baráku slyšela varovné vrèení, ale vstøíc nebezpeèí se strašpytel neodvá¾il, jen za plotem, to si troufá. Teprve kdy¾ jsem zachrastila klíèi a zavolala Teryku, mìla jsem ho v náruèi.
Vùbec mì nenapadlo, ¾e v pøedveèer prvního jarního dne budu poøizovat fotky štìnìte øádícího ve snìhu. Ale letošní bøezen byl nevyzpytatelný. Kdo by myslel, ¾e ve vysokém snìhu bude Terykovi zima a zaleze, je na omylu. Neúnavnì vyhrabával tunely i zapadlé hraèky. Kdy¾ ve snìhu objevil míèek, radoval se a poskakoval tak, ¾e pøepadl na záda. Zakòuèel, høbet ho pøece jen neèekanì zastudil, ale od dalšího blbnutí ho to neodradilo. A tak jsem si dobìhla pro fo»ák – èerná skvrna na bílém podkladu se mi zdála „fotogenická“. Výsledky pøikládám.
Eva Procházková