Deník našeho pejska – 1.díl
(28. února 2013)
Kdybych mìla popsat náš první spoleèný den, musela bych zaèít návštìvou øeznictví a hraèkáøství cestou k psímu útulku. No ano, plánovala jsem si poèátek našeho pøátelství utu¾it dvìma plátky šunky a gumovým míèkem. Musím se pøiznat, byla jsem velmi nervózní, skoro jako bych šla na rande…
„Nejdøív bychom mohly zúøadovat ty papíry,“ navrhla jsem paní vedoucí v útulku, kdy¾ chtìla pejska pøivést. „V¾dy» jste ho ještì ani nevidìla, nechcete si ho nejdøív prohlédnout?“ podivila se. Jen¾e já vìdìla své. Vezmu si ho, i kdyby vypadal jako to nejvìtší strašidlo a navíc, a¾ vbìhne do místnosti, urèitì se nedoká¾u soustøedit na nic jiného, na podepisování papírù a rùzné rady u¾ vùbec ne. Taky to tak dopadlo. Štìnì vpadlo do místnosti, a já zavolala Teryku… a všechno ostatní mi bylo fuk. Listiny jsem sice podepsala, ale co v nich bylo, mi v tu chvíli bylo jedno. Pejsek mì olizoval, já jsem ho hladila a druhou rukou jsem se zavazovala, ¾e se o nìj budeme starat, nebudeme mu ubli¾ovat, dáme mu jíst a pít….
První rozdíl mezi obìma našimi Teryky jsme objevili hned cestou domù. Tenhle se v autì nepoblinkal, vùbec se nebál, celou cestu se pozornì díval z okna, i kdy¾ obèas lítostivì kòuknul. Prostì nevìdìl, do èeho jde.
Jakmile jsme vjeli pøed dùm, vypustili jsme ho na prùzkum zahrady. Pøedvedl, kdo tu bude pánem. Ne¾ se koèka, která le¾ela na zápra¾í, vzpamatovala, se¾ral granule ze své i z její misky a odkráèel støedem. Kdy¾ ale do ní nebojácnì drcnul, bylo to na ni u¾ moc. Zasyèela a sekla. Náš hrdina odskoèil dva metry a rozkòuèel se. Nebyl k utišení. Man¾el ho vzal do náruèí, prý mu srdíèko bušilo- na infarkt.
Prùzkum zahrady ho tak zmohl, ¾e v boudièce usnul. Ulehèil nám tak naše tì¾ké rozhodování. V útulku nám kladli na srdce, ¾e bychom ho mìli alespoò na pár týdnù nechat doma, vevnitø. Moc se nám nechtìlo, øíkali jsme si, ¾e si v baráku zvykne, ¾e pak bude breèet, ¾e by mìl být od poèátku tam, kde chceme, aby vyrùstal.
Boudu máme nádhernou. Zateplenou, s odkrývací støechou, polstrovanými stìnami. Koupili jsme ji Terykovi na stáøí. Celý ¾ivot pro¾il v obyèejné, kterou stloukli naši kluci, kdy¾ jim bylo patnáct. Byli na ni moc pyšní, ale to víte, ètyøhvìzdièkový hotel to nebyl. V té nové se Teryèek ohøíval jen tøi mìsíce…
Teï u¾ má nového pána, ten se tam stulil a rychle zabydlel. S obavami jsme sledovali teplomìr. Nebude mu tam pøece jen zima? Máme ho vzít domù – nemáme?
Ve dvì hodiny ráno jsem vylezla v noèní košili z postele na zahradu a šla jsem rukou zkoušet, jestli mu není zima. Mìl tam teplo, a ani se neprobudil. Zato já, ne¾ jsem se schovala pod peøinu, jsem byla jako rampouch. Jen ho v tom útulku zapomnìli nauèit, ¾e uprostøed té nóbl boudy není záchod… No, snad to nacvièíme.
Zítra zajedu koupit obojek, potøebuje tak polovièní ne¾ je ten, co máme… A vyrazíme na promenádu do parku. U¾ se moc tìším.
PS. Kdy¾ jsem se druhý den vracela z práce, odemkla vrátka na zahradì a zavolala: Teryku! Hádejte, co se stalo. Pokud myslíte, ¾e tryskem pøibìhl (vrátka máme od domu tak 50 m), uhodli jste.
Eva Procházková