Volám jaro

V předjaří se má psát o témách, přivolávajících jaro. Například, že je čas navštívit po zimě chalupu a uvést ji do provozu, oživit, resuscitovat, vyčistit, provětrat, opravit, vylepšit a načančat. Dlouho jsem váhala, jestli smím napsat něco o chalupě, když jsem nikdy žádnou vlastní neměla. Ale potom mne napadlo, že muži lékaři píší suverénně tlusté učené knihy o porodnictví, ačkoliv nikdy nebyli ani trošku těhotní a porod znají jenom od vidění. A tak snad i já, „bezchalupnice“, smím napsat pár vzpomínek na nádherné chvíle, trávené u přátel v jejich domku v lůně přírody, kde šuměl vůkol les a rostly půvabné květy, ale kopřivy víc...

Ráno nás budili štěbetáním ptáčkové, marně jsem jim spílala... pán domu byl úžasný kuchař, jenomže v jídle člověk leckdy našel mravence... prostě sladkokyselé vzpomínky... Jezdila jsem k těm přátelům léta, v různých formacích: s manželem, se synem, s oběma, sama, s rýmou...

Domácí měli naopak jednotvárné složení: majitelé usedlosti, babička, dcera a pes. Chalupu všichni milovali, až do doby, kdy dcera dosáhla pokročilého věku třinácti let. Tehdy začala to útulné stavení nenávidět a odváželi ji tam každý pátek víceméně spoutanou. Celou cestu fňukala, jak se mají její kamarádky, které nemají chalupu, protože teď sedí v kině a potom budou sedět na zábradlí před kinem a tam kypí život velkoměsta, kdežto na chalupě je šílená otrava. Babička řekla tenkým hláskem: "Děvečko, dýchej zhluboka, takový vzduch ve městě nemáš! A podívej se na ten krásný výhled támhle do údolí! Zítra bude k obědu svíčková s domácí smetanou, to si pochutnáš!" Projevila tím absolutní neznalost psychologie puberťačky. Protože tu čistý vzduch otravoval, výhled do údolí ji nudil a představa svíčkové ji děsila: včera dosáhla šestatřiceti kilogramů a začala držet hollywoodskou dietu.

První dovolenou jsme prožili v čiré, koncentrované romantice. Elektřina někdy fungovala, někdy ne. Komín na chalupě byl nakřivo pořád. Navrhla jsem lákat na něj turisty, omrzelé Itálií, ale majitel chalupy vylezl na střechu a za dva dny bylo po atrakci, jaká živí Pisu už léta...

Pro vodu jsme chodili dolů do potoka, na latrínu nahoru do lesa. Byli jsme okouzleni a denně jsme si pochvalovali prostý, přírodní život, neposkvrněný odpornou moderní technikou. Naši předkové žili bez ní a jak to bylo zdravé! "No, nevím... Všichni umřeli!" podotknul pán domu. A začali s manželkou spisovat seznam prací, potřebných pro odporný, vyumělkovaný a nepřirozený život: elektřina, voda, plynové bomby, lednice, mikrovlnka... Dcera navrhla internet, satelit a telefon, ale v prvním čtení jí to neprošlo.

Chalupa návštěvu od návštěvy rozkvétala. Zjistila jsem, že je spousta činností, na které jsem neobyčejně nadaná. Dodnes cítím jako křivdu, že mi Cech malířů a natěračů neudělil čestný výuční list v odboru "barvy-laky-fermeže"! Co já jsem tam všechno natřela! A jak mi šlo tapetování! Moje diplomová práce byla skříň, jejíž kostkovaná tapeta se na předních dvířkách nádherně shodovala! A do třetice (když se člověk začne vychloubat, nemůže skončit!) jsem se osvědčila při prostřihávání křovin, jehličnanů i jiných dřevin. Je pravda, že kdykoliv mne babička viděla se zahradními nůžkami v ruce, pokřižovala se velkým řeckokatolickým křížem a slabým hláskem volala:" Nechej na té loučce aspoň něco růst, děvečko moje..!", ale já jsem byla nemilosrdná a řídila jsem se zahradnickým zákonem "co se střihá, roste!" Co vyrostlo, sestřihla jsem.

Harmonie našeho chalupářského života s přírodou, dokonce i s hmyzem, byla až dojemná. Když pán domu řekl dopoledne zamyšleně „Franta dnes nějak mešká, už bude jedenáct!" , myslela jsem, že Franta je pošťák. Mýlila jsem se. Franta byl brouk roháč, který lezl pravidelně v jedenáct po pěšince kolem chalupy nahoru do lesa...

Večer jsme sedávali při světýlkách svatojánských mušek. Bývaly jich stovky, ale při dobré vůli člověk rozeznal Broučka, Berušku, Janinku... Jeden rok se mimořádně rozmnožila i sluníčka sedmitečná, na okenních parapetech se jich opalovala nejmíň tisícka. Já mívám kapitalistické nápady a navrhla jsem, abychom je odchytávali do krabiček po pětadvaceti kusech a prodávali zahrádkářům jako ekologický prostředek proti veškám. Kdyby mne domácí s pobouřením neodmítli, mohla jsem dnes toto povídání psát na Bahamách u bazénu a popíjet přitom drink "Sex na pláži"...U nás prostě není to pravé podnikatelské milieu a naši lidé se urputně brání prudkému zbohatnutí.

Dodnes však vzpomínám s hrůzou na noc, kdy strašilo.
Probudila jsem se na hluk, jaký působí vpád cizí armády, která se v okovaných botách prohání po cizí půdě. Snad tam ti strašidelní vojáci nacvičovali slavnostní pochod, každopádně příšerně dupali a rámusili. Zažila jsem přepadení naší země cizími vojsky už dvakrát, takže ho poznám, když ho slyším. Vydala jsem se do ložnice svých hostitelů dožadovat se ochrany a pomoci, ale ke svému rozhořčení a pobouření jsem zjistila, že ti lidé naprosto nezodpovědně spí! Majitel usedlosti dokonce chrápal, jako by nic neslyšel, z čeho jsem usoudila, že nic neslyšel. Kamarádkou jsem zatřásla. Ani se v posteli neposadila, otevřela jenom jedno oko a řekla:

"Plch!"

"Plch?" opakovala jsem zděšeně. Bůhvíkdo nás přepadl, na půdě snad straší a navíc mi zešílela kamarádka!

"Plch! Nevíš, co je to plch?" zamumlala otráveně ta osoba, obrátila se ke zdi a spala dál. Takto se s hosty nejedná a chtěla jsem jí to dát patřičně najevo, ale uvědomila jsem si, že je ticho. Ať to bylo cokoliv, teď to bylo pryč. Vrátila jsem se do své postele, ale uražená jsem byla až do rána, tedy rozhodně aspoň deset minut, než jsem zase usnula. Takto mne ponižovat pochybnostmi, jestli vím, co je to plch! Samozřejmě, že vím, co je to plch, brali jsme to ve třetí třídě obecné školy! Pravda, trochu si ho pletu s rejskem, syslem, krtkem a křečkem, ale vím určitě, že plch je malé, hebounké zvířátko, které váží jen o málo víc, než motýl středního doletu a je vyloučeno, aby dělal takový hluk! Rozhodla jsem se, že ráno hrdě z chalupy odejdu a našemu přátelství udělám navždy konec.

Ráno jsem viděla věci trochu jinak, protože paní domu udělala božskou snídaní a pán domu k ní přidal přednášku o akustice. Zapřísahal se, že plši dokážou na půdě dupat jako taneční soubor z Bavorska a slíbil, že pachatele chytí, zatkne a vypustí ho na svobodu až daleko, daleko od nás..." Mám kamaráda, který je nadšený ochránce zvířat!" řekl dobrosrdečně. „Tomu ho vysypu u baráku!"

Na chalupě letí čas tak, že večer je dřív, než stačíte vychutnat ráno. Po večeři jsme posedávali na terase a já jsem se těšila, že se po bouřlivé noci s plchy konečně vyspím.

„Slyšíte?" řekla do ticha moje nejlepší kamarádka. „Rostou houby. Pojďme spát, ráno vstáváme ve čtyři!"

Zadívala jsem se na ni s odporem. Jí je lehko, je zvyklá. Třicet let mívá noční služby v nemocnici, kdyby prospala nerušeně celou noc, mohlo by ji to zabít.

„Měla bys být jako babička Boženy Němcové!" osopila jsem se na ni nevrle. „Protože ta, ačkoliv už - chudák stará - toho spánku moc neměla, přála ho jiným, vědouc, jak je sladký!"

Na slovo "babička" se probudila babička, pokřižovala se a řekla, že jde spát. A dodala tenkým hláskem, že bychom měli jít ráno na houby, prý má chuť na omáčku.

A tak jsem viděla, že v chalupářském životě jsou situace, kdy by si člověk potřeboval vzít z dovolené dovolenou, aby se konečně trochu vyspal...

Blanka Burjanová

Grafika:Václava Arnoštová

Další články autorky