Èervená Karkulka
Maminko, vypravuj pohádku,
a» mohu se ulo¾it ke spánku,
maminko, já budu zas hodný hoch,
to bych ti urèitì slíbit moh.
Vypravuj o malém dìvèátku,
co s košíèkem lesem šlo k babièce,
podívej maminko, já u¾ le¾ím,
jak myška budu a nikam nepobì¾ím.
Tak dobøe synáèku, sednu si k tobì,
vím ¾es hodný hoch, aè ještì robì,
ne¾ spánek ti usedne na víèka,
tak poslouchej chlapeèku,
¾ila byla jedna malá holèièka.
S maminkou v chaloupce u lesa,
ka¾dému srdce hned zaplesá,
kdy¾ vidí bloòïatou holèièku,
co na hlavì má èervenou èepièku.
Dívenka milá na pohled,
v krásných šatièkách jako kvìt,
lidi co obèas potkaly,
jí Èervenou Karkulkou nazvali.
Maminka š»astná strojí svoji dceru,
neb dívenka hodná je a na mou vìru,
i babièka ráda svoji vnuèku vidí,
i myslivec, hajný a ka¾dý z tìch lidí.
Jednoho dne, hned èasnì z rána,
maminka sama chléb do pece dává,
pak na øadu pøišly koláèe,
s tvarohem, s mákem i s prachandou
a vùbec není náhodou,
¾e Karkulka pùjde s výslu¾kou za babièkou.
Košíèek plní se lahodnou krmí
lahvinka vína svìtnicí voní,
koláèù pár, i hrudku másla
babièka svátek má, ví to i chasa.
Bì¾ dítì spìchej za babièkou,
nechoï však pøes les tou cestièkou,
na které obèas zlý vlk bývá,
bì¾ kolem mlýna,
tam ka¾dému do kroku stehlíèek zpívá.
Však Karkulku zlákal tajemný les
se sluneèní pasekou, je tu i vøes,
natrhá babièce kytièku
a zazpívá jí její oblíbenou písnièku.
Kde se vzal, tu se vzal, vlk tu sedí
na malou Karkulku zuby cení,
však pøemohl chu» svou, tiše pøede,
kam ¾e jdeš malièká, kam tvá cesta vede?
Jdu s výslu¾kou k babièce má dnes svátek,
aè teprve úterý má ho a¾ v pátek,
vlk lehce mlaskl, zasvítil mu zrak,
jak baletka poskoèil a øekl pak….
I já pùjdu k babièce se svým pøáním,
poèkám tam na tebe, u¾ uháním…
Karkulka vesele cestièkou jde,
tu potká myslivce a hned ho zve,
ten tiše hvízdne a øekne „tak?“
Napøed jdi malièká, já pøijdu pak.
Mezitím vlk vbìhl do chaloupky,
babièku slupl volky nevolky,
do šatù vlezl, pak do postele,
èepec dal na hlavu, na nos bréle.
V posteli zakrytý po nos le¾í,
nervozitu svoji skrývá jenom stì¾í,
„safraportská holka, u¾ aby tu byla!“
Z pod veliké peøiny èuèí jenom hlava.
V tom klep, klep, klep na dveøe, tenký hlášek
„babièko, to jsem já, váš konipásek“,
vlk tenkým hláskem:
„pojï dìvenko dál, u¾ jsem tì èekala, nestùj opodál.“
Karkulka pøistoupí k prostému lo¾i,
vzrušením tváøe jí èervení hoøí.
„Babièko, proè dnes máš tak velké uši?“
„Abych líp slyšela, viï, ¾e mi sluší?“
„A proè ty máš babièko tak velké oèi?“
„Abych líp vidìla na ètení pøeci.“
„A co ty zuby, já z nich mám strach“,
„S tìmi tì se¾eru, rozkoušu v prach“.
U¾ není Karkulka, u¾ není babièka,
v posteli le¾í vlk jako ta hnilièka,
bøicho má veliké jako ¾ok,
myslivec k chaloupce jde krok co krok.
Otevøe dveøe, k posteli míøí
nevidí nikoho z domácích lidí,
jen v posteli vlka, pøevelice chrápe,
bøicho má jak buben, lesák tesák chápe.
Šmik sem, šmik tam, bøicho páøe,
babièka s Karkulkou vyskoèí v potu tváøe
pak spoleènì nacpou mu do bøicha kamení
zašijí ránu tu, dobré to» znamení.
Vlk ukrutnì zívne, otevøe oèi
¾ízeò má velikou, v bøiše ho tlaèí,
tì¾ce vyleze s postele,
k studánce míøí a má svízele.
U¾ je tu les, studánka tiše vábí
„usedni u mne v pokoøe, v bázni,
napij se s chutí mé chladivé vody
otøi svoje skránì, u¾ij si pohody.“
Vlk funí, dupe, vleèe své tìlo
lahodného pití tuze se mu chtìlo,
pøedklonil záda, namoèil nos
kamení pøesypal, utopil se a dost!
A to je konec, slyšíš mùj malièký,
Èarovný dìdeèek ti usedne za víèky,
Sladce spi dì»átko, v¾dy budu u tebe,
A» tvé sny synáèku odlétnou do nebe.
A byl tam zvonec a pohádky je konec.
Irena Atzlerová