Prarodièe
Èím jsem starší, tím víc si uvìdomují o co jsme pøišli, kdy¾ jsme opustili Vietnam, náš domov. Pøišli jsme o hodiny strávené se zbytkem rodiny.
Všechny dùle¾ité rodinné akce jsme za tìch tøináct let propásli. Vánoce, Nový rok, narozeniny, nebo jen návštìvy u prarodièù.
Nìkolikrát jsem se pøistihl, jak sedím na lavièce a tiše závidím všem ostatním dìtem, jak si krásnì procházejí se svým dìdeèkem nebo babièkou. Pøiznávám se, ¾e obèas jsem i plakal, jak moc se mi po nich stýská.
Kdy¾ jsem byl menší a jezdil ka¾dé prázdniny domù, v té dobì jsem si ještì moc neuvìdomil, jak v naších ¾ivotech nìkteøí lidé hodnì znamenají. Tolikrát jsem mìl tu mo¾nost jim øíct, jak moc je mám rád a obejmout je. A teï kdy¾ jsem starší a uvìdomuji si tohle všechno, tak mé stáøí je dohnalo. Z mých prarodièù ¾ije u¾ jen babièka z matèiny strany. A¾ letos v létì pojedu domù, tak první co udìlám je, ¾e obejmu moji babièku a øeknu jí, jak jí mám moc rád.
Nesnáším lidi co jsou nevdìèní, posmívají se starým lidem a nevá¾í si chvíle strávené s nimi. Hlavnì ty mladší. Ani neví, co by nìkteøí z nás dali za to, aby mohli aspoò jen tak se procházet s dìdeèkem nebo babièkou, vyprávìt si pøíbìhy, spoleènì nìco vypìstovat a mnoho jiných vìcí.
Dále nechápu západní kulturu, která se bere jako jedna z nejvzdìlanìjších, nejlepších a nejmodernìjších mohla vytvoøit ústavy pro staré lidi. Jak mù¾ete své vlastní rodièe dát nìkam, kde sotva nìkoho znají, místo aby mohli strávit poslední èas se svoji rodinou pìknì doma v rodinném kruhu. Prý smích a láska prodlu¾uje ¾ivot. Myslíte si, ¾e kdy¾ jsou dennì zavøeni v nìjakém domì s úplnì cizími lidmi a svoji rodinu vidí jen párkrát do mìsíce, ¾e je jím do smíchu? Pro mì to jsou akorát lépe vybavené vìzení s mo¾nosti vycházky na delší dobu.
Ano vaším argumentem mù¾e být, ¾e tam budou mít lepší péèí 24 hodin dennì. Ale opìt musím nesouhlasit. Staøí lidé nepotøebují péèi 24 hodin dennì. Oni vìdí, ¾e všechno má zaèátek, ale i konec.
Já vám povím co potøebují.
Staøí lidé chtìjí lásku, chtìjí hodiny strávené se svoji rodinou, dovádìní s vnouèaty. A pokud je jím tohle všechno poskytnuto, zaruèují vám, ¾e u¾ i lékaø je zbyteèný. Rázem jsou o pár let mladší, radují se ze ¾ivota a jsou hlavnì š»astní.
Pokud nechcete, aby se všechno stále dokola opakovalo, tak hned teï buïte vzorem pro své dìti. Uka¾te jím co je opravdu dùle¾ité. Ne není to ten materiální svìt kolem nás, velký barák, dvì auta, a tuèný konto. Dùle¾itý je pocit bezpeèí domova, pocit ¾e se máme na koho obrátit, kdy¾ nám není nejlépe.
Také jednou budeme staøí a pøece nechcete skonèit v nìjakém ústavì neboli lépe pojmenováno - Domì s peèovatelskou slu¾bou.
A co dodat na závìr? Vzkaz mladým; Je jen na vás, jak chcete za pár let skonèit. Buï v nìjakém ústavu nebo doma se svou rodinou. Myslím ¾e volba je jednoduchá ne? Je èas na zmìnu, nemyslíte?
Son Tran Thai