Zvony Kampánie
Povídka vztahující se ke Štìdrému dni. Byla inspirována poslechem sonát Domenica Scarlattiho.
Sonáty italského hudebního skladatele Dominica Scarlattiho, rodáka si mì získaly u¾ v dìtství. Je v nich cosi vznešeného a zároveò tajemného, jako by se v nich odrá¾el duch krajiny pod Vesuvem, kde se skladatel narodil.
Dvì jeho sonáty jsem si z CD poslechla na štìdrý den a stalo se nìco zvláštního....
Ocitám se na lodi, která pomalu pluje k Neapolskému zálivu. Tají se mi dech pøi pohledu na cíl své cesty. Turisté navštìvují a fotografují toto místo v létì, kdy bývá modré a èasto bezoblaèné nebe, slunce rozehrává zlaté a nafialovìlé tóny Vesuvu, v jeho¾ objetí je Neapol, Torre del Greco a další mìsta. A já si cestuji k Vesuvu na Štìdrý den. Tou¾ím poznat jeho zimní barvy.
Studené a temnì modrošedé moøe, s jeho¾ hladinou si vítr pohrává. Nìkolik plachetnic se jím nechává unášet. Na barvì moøe se podílí i obloha - sluníèko se chvílemi schovává za mraky, kterých pluje po obloze bezpoèet, rùznì velikých, bílých i šedých v nejrùznìjších odstínech a
místy zvrstvených. Ty nejvìtší a nejt쾚í jsou nad Vesuvem a dokonce èásteènì zakrývají i jeho vrchol.
Jsem snad jediná, kdo dnes vystoupí na vrchol této slavné hory. Vùbec mi nevadí, ¾e jdu sama. O to více se soustøedím na pozorování krajiny a jejích detailù. Procházím lesem borovic, které pomalu ustupují keøùm, osamìlým rostlinám a lávì, která pøekvapí svými barvami i tvary. Tu je temnì šedá, pøipomínající shrnutý koberec nebo spletené provazce a na ní místy svítí støíbøitì zelené lišejníky.
A dál je láva naèervenalá, drobné i velké kamínky, nìkde obrovské balvany a velice bizarní skalní útvary.
Fouká studený vítr, ale já nepoci»uji chlad. Pøede mnou se rozehrává drama. Ještì pár metrù a vstupuji do mrakù, jejich¾ základna je rovna jako podle pravítka. Mraky se kolem mì pohybují, trhají a zase kumulují a mezi nimi vykukují bloky lávy a tu a tam trsy zaschlých rostlin.
Nìkomu by pøipadala tato scenérie mo¾ná trochu strašidelná, ne tak mnì. Ka¾dé poèasí má své zvláštní kouzlo, které se podepíše na náladì místa.
Stojím na opuštìném parkovišti se stejnì opuštìnou pokladnou a zavøenou vstupní branou. Nikdo nikde, pøehodím své francky pøes vrata , která pøelezu. A ji¾ jsem na cestì prošlapané tolika lidmi a vystupuje ke kráteru. Místy jsou malé ostrùvky snìhu. Souvislý sníh se na vrcholu Vesuvu nikdy moc dlouho neudr¾í, ale kdy¾ napadne, je na horu nádherný
pohled. Vesuv se zdá pak ještì mohutnìjší a pùsobí dojmem velehory, i kdy¾ má jen 1281 m nad moøem.
Blí¾ím se k vrcholu a jako kdy¾ mávne kouzelným proutkem, oblaènosti ubývá. Vykoukne slunce. Napøed jen tak stydlivì, ale pak jako by nabralo síly a svými paprsky roze¾ene mraky. Dokonce i trochu høeje, ale jen tak jemnì, štìdrodennì. A jsou tu barvy, které ani nedovedu slovy vyjádøit - pøechody jedné barvy do druhé a jejich odstíny. Nejvýraznìjší je temná
nahnìdlá i nafialovìlá èerveò lávy, jejím¾ královstvím teï procházím.
Stojím na okraji obrovského kráteru, od nìho¾ na mì dýchlo pøíjemné teplo s náznakem vùnì síry, V jeho západní stìnì tichouèce vystupuje nìkolik fumarol - dech Vesuvu, Pozoruji je se zatajeným dechem. Chvíli tu stojím a rozhlí¾ím se i na druhou stranu. Oblaènost se témìø
rozplynula. Hladina moøe se postupnì ztrácí v mlze. Sorrentský poloostrov, ostrovy Capri a Ischia jsou sotva znatelné. Nade mnou pøeletìl osamìlý krkavec.
Naèrtla jsem si nìkolik skic. Sna¾ím se zapamatovat si všechny detaily a jejich barvy, abych pak doma mohla rozehrát štìtcem jejich symfonii. Èas je neúprosný. Sluníèko postupuje k západu, na obloze, která dostává zvláštnì narù¾ovìlý odstín, se objevují šedavé mráèky, jich¾ pøibývá. Musím se vrátit, abych stihla poslední vláèek Circumvesuviana, který mì
odveze do Neapole.
Cestou jsem vzpomínala na svùj domov tam na severu a na všechny své milé. Jsou teï daleko a pøece tak blízko...
Pomalu padá soumrak a ve mìstech se rozsvìcují první svìtla. A znovu vzpomínám na domov a na své blízké a je mi krásnì. Ve mìstech pod Vesuvem se právì rozeznìly zvony, zvony mojí Kampánie a doznívají i poslední tóny druhé sonáty Domenica Scarlattiho...
Jana Haasová