O zranìné psí duši
Je to u¾ mnoho let, stalo se v dobì, kdy ještì naši rodièe chovali domácí zvíøectvo, králíky, slepièky, jako významný doplnìk ekonomiky domácnosti a konec koncù i jako zajímavý koníèek. Zpùsobil to vlastnì dìdùv chov slepièek, kterým náš dìda podstrojoval, aby nejen nesly, ale aby ¾loutky jejich vajíèek záøily nepøekonatelným karmínem. Významnou souèástí jejich stravy byly vaøené brambory.
Kde se vzal, tu se vzal, jednoho dne se k nim pøidal nový strávník, špinavý, zanedbaný psík, v nìm¾ náš Dìda, znalec zvíøeny všeho druhu bezpeènì rozpoznal potomka drsnosrstého teriéra. Desetiletá dcera, která odjak¾iva milovala vše ¾ivé, psíka okam¾itì pojmenovala, s uspokojením konstatovala, ¾e slyší na jméno Alík. Nalezenec, osloven spøíznìnou bytostí se okam¾itì rozhodl, ¾e je náš a do¾adoval se pøijetí do rodiny, vstup do našeho malého rodinného domku.
Jeho úmysl narazil na náš odpor, v domeèku 2+1, nebo spíše 2+1/2 bez pøíslušenství nás bydlelo pìt a dùm byl tìsný i bez dalšího neoèekávaného obyvatele. Nicménì psíka jsme dali do poøádku a ukázalo se, ¾e je to docela pìkný, milý, poslušný, pøítulný a pùvabný tvor. Pøesto jsme se rozhodli, my nemilosrdní dospìlí, psa nìkde udat. K prvnímu pokusu sáhla Babièka. Milého Alíka vzala na delší procházku, obešla s ním celé mìsteèko a strèila ho na nádvoøí jednoho z budov tehdejšího MìNV, v nadìji, ¾e se ho nìkdo ujme. Pro jistotu, aby psa zmátla, obešla celé mìsto kolem do kola a s pocitem vítìze øešení nového problému se velikou oklikou vracela domù. Jak jinak, Alík prokázal dokonalé orientaèní schopnosti a radostnì ji vítal u našich vrat.
Nastoupil jsem já. V podniku, kde jsem pracoval jsem dal ve známost informace o jednom pøebyteèném pejskovi. Okam¾itì se ozvali kluci z našich vývojových dílen s nabídkou, ¾e psa ochotnì „zpracují“ a u¾ pøedem (nepohoršujte se, svìt u¾ je i takový) pomlaskávali u pøedstavy psího guláše. Tato pøedstava hluboce urazila a pobouøila mého kolegu Mirka, ten okam¾itì zahájil pátrání o vhodných adoptivních majitelích a podaøilo se mu vytipovat pøíhodnou obì», dalšího kolegu. Ladislav, rozvedený tatínek se synem ve vlastní péèi, o nìho¾ se starala jeho Babièka, docela uvítal nápad, ¾e malý Ríša bude mít svého psího spoleèníka. Aby si to náhodou nerozmyslel, Mirko ho okam¾itì uplatil vyøazeným, ale plnì funkèním elektromìrem a to byla nabídka, které urèitì ¾ádný kutilsky zalo¾ený chlap nemù¾e odolat.
Organizace akce se dále propracovávala, Laïovi jsem slíbil, ¾e Alíka osobnì dopravím k Babièce do vesnièky nedaleko Uherského Hradištì. Stalo se. U¾ cesta byla pøekvapivì dramatická, pro Alíka neèekanì stresující, nakládání do auta vy¾adovalo mírné násilí, pes se nepochopitelnì chvìl – a¾ pozdìji jsme usoudili, ¾e se tu asi projevila jeho neblahá zkušenost, asi ho pøed èasem nìkdo vyhodil z auta. Pøi prvním odpoèinku nám témìø utekl, tak tak jsme ho zadr¾eli, celou cestou vydával nepøíjemný pach, jako prý lidé ve smrtelné úzkosti.
Ríšova Babièka, které jsme ho pøedávali, spráskla ruce, ten kluk se zbláznil, ale podle jejích pokynù jsme Alíka šoupli do døevníku, kde mìl vyèkat pøíchodu hospodáøe, Ríšova dìdeèka. Kdosi se na nìj šel podívat, doplatil na to, ten náš hodný èoklík ho nevybíravì pokousal. Nikdo nechtìl vìøit, ¾e u nás patøil k tìm nejhodnìjším, na všechny vrèel, útoèil, mìli zato, ¾e jsme se chtìli zbavit neovladatelného, zuøivého zvíøete. Nicménì se starým pánem se sblí¾il, zvláštì milé byly chvíle, kdy pán mìl trochu pod èepicí. Sedli si proti sobì a povídali si o svých smutných osudech, ka¾dý tím svým jazykem.
Nikdy jsme to u nìj nepozorovali, ale najednou prý nesnášel automobily projí¾dìjící kolem, zuøivì na všechny útoèil. Jeho psí duše, ranìná asi násobnými zlými vzpomínkami nesneslo køivdy, které mu lidé a automobily zpùsobily. Jeho poslední útok byl nepøesný, skonèil pod koly vozidla.
Poka¾dé, kdy¾ si tuto smutnou psí historku pøipomínáme, øíkáme si, po druhé u¾ bychom nedokázali takové pøítulné zvíøátko tolik zklamat.
Imrich Lenz
Další èlánky autora: