Ťuky, Ťuky, jsou doma Holubovi?
Moc zdravím Ludmilo!!! díky za zveřejněné články a jeden komentář u článku "že se mi tedy dějí věci" mi připomněl, že opravdu dějí a tak už vím, co napíšu dalšího...
Minule na chatu jsem se vytahovala, že umím přechodníky - no opravdu umím, ale včera jsem si tak sama pro sebe říkala příklady - pro Lea, který možná žertoval, ale nějak se k nim nehlásil - a napadla mi věta "vzav pero, podepsal jsem smlouvu" a najednou jsem měla "vymazáno". Když jsem to chtěla říct jako ženská - nějak mi to nešlo z pusy, že by
"vzavši" (?) no prostě nějak fakt mám vymazáno. A napadlo mi, že by mi mohla pomoct - honem nevím jméno - ale ta bývalá paní učitelka - ještě si všechny lidi nepamatuji - vede přece ten Jazykový koutek? Jak se dají do něj klást otázky? Anebo to schraňuješ a pak najednou vytvoří další lekci?

Tak ještě jednou zdravím a těším se zejtra na chat - přijdeš? Venca

Pozn.: Nemůžu vás ochudit o pasáže z meilů Vency. Nevadí jí, že některé pasáže přetiskuji.
Mílo je tam také dotaz na tebe. Určitě budeš ráda, že Jazykový koutek lidičkám chybí, neboť původně jsi se domnívala, že to lidi nezajímá.…
Ludmila

Jak se neotrávit

Já mám strašně ráda houby. Ve všech podobách. Ale až na nepatrné výjimky se mi nikdy nic nepodaří najít. I když jsem měla své dvě "životní chvíle".
To jsme ještě s prvním mužem byli bezdětní a on, výtečný houbař vyhlásil, že k obědu bude houbovka. Chodili jsme tenkrát po lese celé dopoledne - nikde ani klobouček. A pak, když jsme se bez úspěchu vraceli, tak já, houbařský ignorant, jsem našla snad jedinou houbu v
lese. Polévka z toho nebyla, ale zato hodně smíchu po divadle, protože já jsem byla tehdy ještě ženička nezkušená a neuvážila jsem, že o mužově neúspěchu se sluší mlčet, nechce-li člověk zakládat na příští spory o něčem vážném.

Snad to byl můj osud - druhý manžel byl také pánem bohem posvěcený houbař. Zprvu mne honil po lesích, ale když poznal, že jsem dobrá tak k tomu, abych houby nikoliv viděla, ale rozšlápla, tak chodíval sám a my jsme jich někdy mívali tolik, že jsme se s dětmi tajně domlouvali, jestli by se nedaly tajně vynášet do popelnice - čistit a krájet ty hromady se nechtělo nikomu. To bylo v Čechách jižních. Takže jsem dávala přednost způsobu Čech středních, kde jsme jeden čas bydleli v Příbrami a kde byl na náměstí dvakrát týdně trh a na něm babky se vším možným, včetně hub. Člověk si koupil, kolik zrovna potřeboval a bylo.

Hodně se u nás vzpomíná na svatební guláš.
Jako obvykle - neměli jsme od stěhování dobudovaný byt. A tak ještě v předvečer svatby nejstarší dcery muž Jan piloval, přitloukal - prostě budoval. K večeru zazvonila budoucí spolutchyně, ženichova sestra a švagr. Nezbylo, než je zapojit do práce.
Svlíkla jsem z nich kabáty a každý se musel dát pilně do díla. Chvíli po půlnoci jsme zatloukli poslední skobu a hřebík, mladší dcera se vrhla na mytí podlah a protože spát už nám nestálo zato, otevřela se lahvinka, pak druhá a smáli jsme se až do rána bílého. Mladí to brali jako obrovskou zábavu, nová tchýně byla z takového seznámení zprvu trochu v šoku, ale pak nám vlastně tu krásnou optimistickou bezprostřednost docela záviděla. Proč o tom mluvím ve spojitosti s houbami? Inu proto, že jsme si to po půlnoci jako podklad k tomu vínu náramně zasloužili a měli jsme ten nejbáječnější houbový guláš na světě.

Ale s řečí o houbách se mi nutně vybaví slovo "otrava" a to mi nemůže nepřipomenout historku s okurkovým salátem. Měli jsme v divadle, ještě v Novém Boru, režiséra, který ten salát k smrti miloval. Snad stejně jako svou ženu Drahomíru. A tato žena jednou popadla dcerku, a že jede na pár dnů k babičce. Roman beztak prý o generálkách nemá čas a doma se sotva vyspí. A aby muže nějak odškodnila, předem navařila jeho oblíbená jídla - lednice se jen vzdouvala. A samozřejmě - připravila i mísu okurkového salátu. Ani to nestihl všechno najednou sníst. A že ty generálky byly opravdu náročné, nějak na ten zbytek salátu pozapomněl. Uondaný dorazil domů - kouká do lednice, nějak to vypadá divně, ten jeho oblíbený salátek! Ale protože ho tak miloval, neměl srdce ten zbytek vyhodit a usadil se s ním ke stolu. Jako přílohu si před talíř opřel populární lékařskou knihu, nalistoval co mu bude a docela s chutí se najedl. Pak zběžně uklidil, aby ženě nenechal po sobě špatnou vzpomínku, ještě jednou pročetl kapitolu o otravě zkaženými jídly, usadil se do ušáku a dal se do umírání. Samozřejmě spokojeně usnul. Drahuška se pozdě večer vrátila, v kuchyni si přečetla dopis na rozloučenou a v slzách se vrhla do pokoje.
No, raději zatáhneme oponu za pořádnou manželskou neshodou.

Naďa Vencovská
 

Další články autorky:

Babička a error

Čupr ženská

Ztracena v cizině

Psí kusy

Moje máma