Jdu roklí k hradbì domù slepených z panelù z dob nedávno dávných. Pomalu se pøede mnou vztyèují, jako hradba stromù, které jen tuším v dálce za nimi. Ne, vlastnì netuším. Jsou tam a vím to. Rád se vracím ze samoty k lidem. Z chtìné a známé samoty zahrady do spoleènosti anonymních, poloznámých a nìkdy i známých lidí. Mìsto je skvìlý vynález. Poskytuje anonymitu v lidském souznìní. Stáváte se souèástí lidstva v pøímém pøenosu. Mù¾e vám pøipadat jako nepøátelské a nehezké, ale jaksi si neuvìdomujeme, ¾e v nedávném starovìku, ba i støedovìku, vás za branami mohla tøeba se¾rat šelma. Dost èasto i ta lidská. Málo si uvìdomujeme, jak pøíroda ve své pøirozenosti k nám mù¾e být nepøátelská. Proto mìsta vznikla. K ochranì a obranì. Z nìkterých se staly klenoty lidské kultury a seznáváme je krásnými.
I dnes se potkávám s lidmi. Obèas se støetnou pohledy, èastìji se minou, nebo» zírat je neslušné. Nìkteøí lidé mají krásné oèi. Nebo spíš pohled. Ani to není to pøesné vyjádøení. Nìjak mi na to nestaèí ten mùj rodný jazyk, abych se vyjádøil pøesnì. I ty nejkrásnìjší oèi mohou být prázdné. Znám nádherné modré oèi, které se pøi pohledu na vás nijak netváøí. Nedívají se ani skrz vás. Jsou trvale chladné a máte pocit, ¾e jsou mrtvé, i kdy¾ obèas mrknou. Ony nejsou toti¾ ani zlé. Nemìní se ani pøi smíchu. Jestli¾e platí, ¾e oko je do duše okno, tak tento jedinec je bez duše. V¾dycky znovu a znovu ¾asnu pøi setkání s tímto èlovìkem, ¾e vlastnì ¾ije. Jak nádhernì se rozzáøí oko jedincovo, kdy¾ trpí zamilovaností. Z oèí se chvílemi stávají reflektory na pøistávací dráze pro letadla a vám je líto, ¾e to nejste zrovna vy, který pøistává. Mé dávné dámy z mého mlada mi øíkaly, ¾e se na nì pøi zamilovanosti dívám pohledem mile blbého štìnìte.
Od té doby pozoruji štìòata, jak se vlastnì dívají, a stále se nevidím. Asi potkávám samá mile chytrá štìòata. Prosím vás, jestli máte doma mile blbé štìnì, pošlete mi fotografii na nástìnku, a» neumøu v nevìdomosti. Je vidìt smutek, je vidìt radost v oèích nás všech a i hráè pokeru je neprùhledný jen pøi høe, ale ne pøi ¾ivotì mimo hru.Vìkem se u vìtšiny z nás svìtlo z oèí trochu vytrácí. Nebo spíš je ménì vidìt. Ale vlastnì, není to toté¾? V ka¾dém pøípadì se oèi rozzáøí v momentì, kdy je nìjaký zájem. O peníze, o zá¾itky, o lidi a i o vìci.
Kdysi dávno jsem slíbil osobì mì velice blízké, ¾e ji pomù¾u. Jako tvrdý a odhodlaný mu¾, jen¾ si toto pojmenování opravdu zaslou¾í, jsem jí slíbil, ¾e odvezu jejich koèku na poslední cestu k veterináøi. Bylo to pro ni jediné øešení a pro tu koèku vlastnì té¾. Strèil jsem koèku do tašky, nasedl do autobusu a jel.
Myslím si o sobì, ¾e nejsem mìkota. Mo¾ná obèas blekota, ale mìkota ne. Vysvìtlil jsem zvíøecímu doktorovi, co chci a proè a on celkem bez námitek souhlasil. V¾dy» to spraví jediná injekce. Vyndali jsme Bobše z tašky, já ho hladil a on mu dal injekci do stehna zadní nohy. Byla to jeho poslední injekce. Cuknul sebou pøi vpichu a pøitom se lísal. Já Jidáš ho hladil po høbetì a on se na mne najednou zaèal dívat udivenì, nohy mu zaèaly poklesávat.
Pochopil, ¾e je zle, ¾e umírá a díval se na mne s poslední nadìjí, ¾e ho zachráním, ¾e ho spasím. Jeho pohled byl stále pøekvapený, pak pochopil, ¾e u¾ mu nepomù¾u ani já. Otoèil hlavu k noze, jako by se chtìl té bezvládné nohy zbavit a z oèí se mu zaèalo vytrácet svìtlo. Ty oèi pomalu zhasínaly, ale ty oèi se na mne stále dívaly. Asi mi musely vytrysknout slzy, proto¾e doktor mì zaèal utìšovat, ¾e u¾ ho nic nebolí a ¾e u¾ mu je dobøe. Popadl jsem obojek, který byl tím jediným, co po nìm zbylo a vypadl jsem z ordinace s pocitem zbabìlého vraha. Utíkal jsem k øece. Lidi se na mne udivenì dívali a já ani tìm známým neodpovídal na pozdrav. Dobìhl jsem ke splavu a dlouho jsem stál nad jezem. Voda sjí¾dìla po jezu dolù, tøíštila se o kameny, nad jezem se vznášela vodní tøíš» a mnì bylo nepøíèetnì smutno. Mìl jsem vztek na sebe, vùbec jsem si nepøipadal jako tvrïák, ale jako zmanipulovaný blbec. Rozebìhl jsem se po trávì a vší silou mrsknul obojek do vody. V¾dy» voda plyne a odnese všechno. Smutky, vztek i ten obojek od Bobše. A Bobši, promiò, jestli mù¾eš, a buï š»astný v tom koèièím nebi. V¾dy» to svìtlo v mých oèích pohasne taky a tøeba bych za tu injekci dal milion a nikdo mi ji nedá.Pak si budeme rovni.Rovni v nedobrovolnosti.Ty,kterému jsem zkrátil ¾ivot, a já, kterému nebudou chtít dovolit smrt. Ještì jednou ve svém ¾ivotì jsem vidìl hasnout svìtlo v oèích. Tentokrát jsem ¾ivot zachraòoval, ale nezachránil. Ale to u¾ je jiný pøíbìh a o tom snad nìkdy pøíštì. A vám pøeji hodnì svìtla v oèích a svobodu rozhodování. V¾dy» není nic dùle¾itìjšího v lidském ¾ivotì. Svoboda volby a oheò ¾ivota. ®ivota, který je nejlépe vidìt v oèích. Tøeba zrovna v tìch vašich.
