Pøed nìjakým èasem se v komentáøích pod vyprávìním o souboji malého Vietnamce Taie se záludnostmi èeštiny objevil nápad, aby se souèástí magazínu stal jazykový koutek, který by pomohl omést prach z vìdomostí, které jsme kdysi ve svém dìtství do hlav pracnì vpravili. A kdy¾ se na osobu, která tento nápad vypustila z úst, nesneslo hromobití, byl nápad rozšíøen o dotaz, zda bych se jazykového koutku neujala já. Ba dokonce se našla i taková „šprtka“, která slibovala, ¾e si oøe¾e tu¾tièku a posadí se do první lavice, aby jí neušlo ani slovo! (Zapomnìla ovšem, ¾e nejvìtší „šprti“ sedí v lavici poslední a nevyznaèují se oøezanou tu¾tièkou, nýbr¾ pytlíkem ovoce z vlastní zahrádky polo¾eným nenápadnì na uèitelský stolek…) Nu co¾! Mateøština mì ¾ivila po nìkolik desetiletí, tak se o takové malé poradenství pokusím. A kdy¾ ètenáøi nebudou spokojeni èi pomine zájem, jazykový koutek prostì skonèí…
i / y v koncovkách pøídavných jmen
aneb aby náš pravopis byl v¾dycky skvìlý a naše èeština ryzí
Pøídavná jména se v èeštinì dìlí na tvrdá, mìkká a pøivlastòovací a ka¾dá tato skupina má svoje skloòovací vzory.
Pøídavná jména tvrdá a mìkká odpovídají na otázky jaký?, který?, pøídavná jména pøivlastòovací pak na otázku èí?
Vzor pro pøíd. jména tvrdá je mladý, mladá, mladé, vzor pro pøíd. jména mìkká je pro všechny tøi rody jarní.
Dùle¾ité je , abychom si pøedevším uvìdomili, jaký druh pøíd. jména máme pøed sebou. To zjistíme nejlépe tak, ¾e si vytvoøíme tvar 1.p. èís. jednotného pro všechny tøi rody, napø. skvìlý mu¾, skvìlá ¾ena, skvìlé dítì. Jakmile zjistíme, ¾e ka¾dý rod má jinou koncovku(-ý,-á, -é), jedná se o pø. jm. tvrdé a øídíme se vzorem mladý, v nìm¾ i/y slyšíme, napø. skvìlý(mladý) èlovìk, se skvìlým (mladým) èlovìkem, skvìlí (mladí) lidé, se skvìlými (mladými) lidmi …jet novým (mladým) autem…
Jestli¾e však je koncovka ve všech tøech rodech stejná –í (napø. psí štìkot, psí bouda, psí¾rádlo), jedná se o pø. jméno mìkké a u tìch tvrdá koncovka neexistuje, co¾ si snadno ovìøíte srovnáním s tvary vzoru jarní ,napø. psím (jarním) vytím, psí (jarní) obojky, o psích(jarních) zvycích, s psími(jarními) páníèky…
(Tady je dobré si zapamatovat, ¾e pøíd. jména utvoøená od názvù zvíøat bývají mìkká, napø. soví houkání, jestøábí let, sokolí oko, kosí hnízdo, paví køik, kozí mléko…)
Vìtší problémy dìlají pisatelùm koncovky pøíd. jmen pøivlastòovacích. To jsou pøíd. jména, na nì¾ se ptáme otázkou èí?V 1.p. èísla jednotného jsou v jednotlivých rodech zakonèena buï –ùv, -ova, -ovo , pak se skloòují podle vzoru otcùv(napø. otcùv dùm, otcova sestra, otcovo dítì), nebo –in, -ina, -ino , pak se øídí vzorem matèin (napø. matèin dùm, matèina sestra, matèino dítì). Pro správné napsání i / y v koncovkách se však u obou typù øídíme vzorem matèin, kde mìkké i, nebo tvrdé y slyšíme.Napø.: chlapcovi (matèini) kamarádi šli…vidím chlapcovy (matèiny) kamarády…o strýèkových (matèiných) psech…se sousedovými (matèinými) slepicemi…
Nejèastìjší chyby se dopouštìjí ti pisatelé, kteøí slyší na konci slova –ovi a dále neuva¾ují, jestli se jedná o podstatné èi pøídavné jméno. Tak¾e zatímco ve spojení typu øekl to bratrovi, napsal dìdeèkovi se jedná o 3.p.jed. èís. podstatných jmenbratr a dìdeèeks koncovkou –ovi, je¾ je u podstatných kmen v¾dy mìkká, ve spojení bratrovi kamarádipøijdou a hledám dìdeèkovy brýle se jedná o pøídavná jména pøivlastòovací (èí kamarádi?, èí brýle?) a musíme se øídit vzorem matèin (matèini kamarádi pøijdou, hledám matèinybrýle).
(Mù¾eme si zapamatovat i to, ¾e u pøíd.jmen pøivlastòovacích píšeme v koncovce mìkké i jen v 1. pádì èís. mno¾ného rodu mu¾ského ¾ivotného (bratrovi spolu¾áci píší, dìdeèkovikrálíci dupou, starostovi volièi pøijdou…), všude jinde píšeme tvrdé y ( bratrovy knihy le¾í, kamarádovy hodinky nejdou, slyšel otcovy výtky, mluvil se sousedovými pøáteli…)
Na závìr bych Vás chtìla ujistit, ¾e zaøadíte-li pøídavné jméno správnì ke vzoru, nemù¾ete v jeho koncovce udìlat chybu.
V pøíští hodinì se zaèneme zabývat i / y ve slovesných tvarech. To si teprve pochutnáte!
JAZYKOVÝ KOUTEK 