Pokusím se trochu pøiblí¾it závratné tempo výroby televizních poøadù, tempo, které mnohdy urèitì hazardovalo se zdravím vìtšiny zúèastnìných, pøesto mìlo i obrovské kouzlo nádherného dobrodru¾ství. V prùbìhu ètyø dnù bylo nutné inscenaci, zhruba nazkoušenou ve zkušebnì, posadit do dekorace, zharmonizovat pøejezdy kamer, postavení zvukaøských „šibenic“ i nutné pøesuny provozních profesí s hereckými akcemi a po¾adavky re¾ie. Na ploše asi tøí set metrù ètvereèných stálo i dvacet umnì propojených dekoraèních zákoutí. Tìmi se v souladu se scénáøem musely pohybovat èasto i desítky úèinkujících, tøi kamery, pomocný personál. Do toho reflektory, tropické vedro, pochopitelná tréma, nervy. Pátý den odpoledne generálka a veèer ¾ivé vysílání! Krásné inferno. Nìkdy hrály roli doslova centimetry, kamera se o nì míjela se zvukaøi, herec musel být v koutku pøelíèen i pøevleèen, proto¾e po minutovém støihu se objevoval v jiné dekoraci tøeba o deset let starší. Nìkteré malé kukanì se v prùbìhu vysílání pøestìhovávaly, z interiérového zákoutí se stávala stáj, napøíklad, jindy støídala kapli kováøská dílna. To vše pøi plném provozu, na jedné stranì studia se ¾ivì hrálo, druhá se pøestavovala. A tak bylo skoro samozøejmostí, ¾e pøi ¾ivém vysílání èas od èasu zahlédl divák vydìšeného zamìstnance, který se nestaèil schovat a vyèníval z dekorace nejen obleèením. Po skonèení inscenace jsme se posílali ironicky pro honoráøe za podobné „vyfotografování“.
Rád bych tady vzpomenul profese mo¾ná u¾ zapomenuté. Vytlaèila jí velkoplošná fotografie. Malíøi pozadí. To bylo ú¾asné øemeslo, obdivuhodné. Uèili se vìtšinou ještì v barrandovských atelierech, kde se také nejvíce uplatnili. Jenom pro pøedstavu. V malém atelieru bylo pozadí, kterému se øíká horizont, velká pøekli¾ková plocha, polepená papírem. Pøed ní byla vesnická svìtnièka s výhledem do kraje. A malíø pozadí dokázal na tom malém prostoru „vystøihnout“ alej i s ubíhající perspektivou, tak¾e kamera pøi pohledu oknem ven dávala iluzi pohledu do širého kraje. Technika byla ještì s malou rozlišovací schopností, jistì. Ale pozorovat Jardu Voláka, který na štaflích, bez pøípravy, sázel na horizont šírý kraj v ubíhající perspektivì, to byl zá¾itek.
Ale zpìt k vysílání. Kamery byly tenkrát dost masivní, na tì¾kých trojúhelníkových podstavcích, ke ka¾dé patøil kameraman, jeho asistent a také kabeláø, který mìl za úkol tahat a upravovat dost tì¾ké kabely, kterými byla snímací technika napojena na re¾ii. Se scénáøem nepracoval zdaleka jenom re¾isér a jeho asistent. Ka¾dý asistent kamery mìl podrobný technický scénáø, kde mìl pøesnì zakreslený pohyb kamer, èasto rozepsaný takøka na vteøiny. Ale podobnì i stavba, kostyméøi, maskéøi a zejména rekvizitáøi, kteøí èasto bìhem krátké zatmívaèky museli zmìnit atmosféru interiéru tøeba z pozdní noci na rù¾ové svítání. Obdivoval jsem tenkrát a obdivuji i s odstupem tehdejší herce pøi ¾ivém vysílání. Museli skoro dvì hodiny „dr¾et figuru“ tedy hrát roli, hlídat si zábìry kamer, nezmeškat pøevleky, pøelíèení. Vzpomínám si, ¾e jsem pøi jedné inscenaci pozoroval pøedstavitele titulní role. Šel celou inscenací. Po generálce, pøed ¾ivým vysíláním, mu re¾isérka øekla asi padesát drobných, technických pøipomínek. Jak otoèit hlavu na kameru, kde pøidat krok… Nepoèítal jsem to pøesnì, ale tipnul bych si, ¾e takových ètyøicet do ¾ivého vysílání vlo¾il. A nevypadl z role. Bylo to strašné vypìtí pro všechny, ale pro herce to byly galeje. Asi i pro nì krásné, vìøím.