Tak u¾ mám vybudovanou pozici a nebo vlastnì poleh (nebo pelech?) ze kterého se nedám jen tak vystrnadit. Jenom jedno se jim nepodaøilo. Zajistit mi psí záchodek pod køeslem. Namoèený èumáèek není nic dobrého. Navíc ono se dají venku aspoò pøeèíst nìjaké vzkazy od ostatních soukmenovcù. Tak se holt bude chodit ven. Nakonec i páníèek se musí probìhnout. (Kde vlastnì oni dìlají lou¾ièky?)
Jen¾e páníèci mají jakési zvrácené choutky. Povídal Argo, to je od sousedù ratlík, ¾e jim staèí projít se kolem baráku. Ti moji se ale musí drápat po kopcích. Sebou tahají spoustu neu¾iteèných vìcí. Napadlo by normálního psa, nosit batoh a v nìm lano a hromadu karabin a ostatního materiálu? Já s tím pak mám hodnì starostí.
Proto¾e budu psát o vìcech, které se udály pøed mnoha lety a kily, vìøte ¾e nel¾u. Kolem našeho bydlištì je spousta skal. Co se také divit, v¾dy» je to Èeský ráj. Nejbli¾ší skalní útvar jsou Suché skály. Dá se tam zabìhnout (tenkrát) za necelou hodinku. Batoh s cajkem na záda, Toma po boku a Zora v závìsu. Sušky vypadají ze severní strany jako dìlané pro výuku horolezeckých ba¾antù, jako jsme my. Shodit bágl, natáhnout sedáky, obout kopaèky o èíslo menší aby prsty mohli osahat skálu a hurá nahoru. Zora je hodný pejsek a ví, ¾e u báglu se sedí nejlépe. Sedí a kouká jak první leze nahoru. Co to je za nesmysl, jistì si øíká. Dolezu k prvnímu štandu a cvakám se. Tomáš jistí a já zalézám za roh. Zora zaèíná být neklidná. Pak nastupuje Tom. To u¾ se Zora zvedá a jde ke skále. Zatím se poøád nic nedìje. Zora zkouší drápky na skále a zjiš»uje, ¾e to není pro ní nemo¾né. My se staráme o sebe a vùbec nám nedochází, ¾e se zmenšuje smeèka a to se nesluší. Tom zmizí za rohem a Zora zaène štìkat a potom i výt. Srdceryvný projev opuštìnosti. Páníèci zmizeli na tom tvrdém pod packami a vrátí se vùbec? Voláme na ni a sna¾íme se ji uklidnit. Marnì. Pak se zmìní štìkot v naprosto zoufalé psí volání o pomoc. Další známe z vyprávìní druhé party. Zora vyrazila po skále a kupodivu se jí daøilo kousek popolézt. Dál to nešlo a tak se otoèila a seskoèila. Druhý pokus ji dostal o kousek výš, ale tam se u¾ nedalo obrátit. Zùstala na takové malé øímsièce, celá se tøásla a strašnì naøíkala. Nikdo se k ní ale nemohl pøiblí¾it, proto¾e se bála více lidí ne¾ skály. Museli jsme dolù a provést záchranou akci.
®ena tomu nechtìla vìøit. Takové hodné štìòátko a ¾e by tak vyvádìla?
V¾dy» snad ani štìkat neumí. Druhý týden takhle zase chodila ona s Tomem. Zorinka to nádhernì zopakovala. Ale to u¾ byla opatrnìjší a navíc vìdìla, ¾e jí nìkdo dolù snese. Tak nám nezbylo nic jiného, ne¾ ji u báglù uvazovat. To ale zase bylo pro Zorinku poni¾ující. Tak jsme jí museli vysvìtlit, ¾e se v¾dycky dolù vrátíme a nemusí mít tedy strach, ¾e ji nebude mít kdo krmit.
Krmení, to byla další kapitola z jejího ¾ivota. Našeho vlastnì také. U øezníka se nakupovalo na dvì várky. Personál øeznictví se nepozastavoval nad objednávkou „nìco pro psa, tøeba to pøední a nebo drùbky no a teï lidský …“ Po první takové objednávce se paní prodavaèka usmála a bylo nám všem jasno. Takové na polévku se dìlilo tak, ¾e maso pøipadlo pejskovi a vývar zbyl na ostatní èleny rodiny. Kdy¾ se v obchodech objevily psí konzervy, rodinná rada rozhodla, ¾e náš miláèek si to zaslou¾í, a tak se koupily konzervy jedné renomované firmy, která tvrdila, ¾e její konzervy jsou to nejlepší co mù¾e pes dostat. Od té doby nevìøím reklamì. Zora si èuchla k misce, couvla, koukla po nás s výrazem, „tak to si se¾erte sami“ a odebrala se na pelíšek. Nikdy se nevrhala na ¾rádlo, v¾dy se jen tak mimochodem pøiloudala k misce a pak jí vypucovala. Tentokrát se ¾ádné, ani nenápadné vypucování misky nekonalo. My jsme si ty konzervy nese¾rali, ale rozdali a Zora zase mìla maso a my polévku. Málokdy se stalo, ¾e se opozdila kuchynì a Zora mìla prázdnou misku v dobì, kdy tam mìlo nìco být. Tøeba dostatek vody. Pak dostala miska no¾ièky a posouvala se po bytì smìrem k nám. Zorinka se náhodou z druhé strany jen tak trochu o ní opírala.
No tak u¾ jsem hlídací pes, který se umí o sebe postarat. Hlavnì si hlídat svoje pohodlíèko, to mi jde nejlépe.
Jen¾e páníèci mají jakési zvrácené choutky. Povídal Argo, to je od sousedù ratlík, ¾e jim staèí projít se kolem baráku. Ti moji se ale musí drápat po kopcích. Sebou tahají spoustu neu¾iteèných vìcí. Napadlo by normálního psa, nosit batoh a v nìm lano a hromadu karabin a ostatního materiálu? Já s tím pak mám hodnì starostí.