Mám kamarádku Evièku, která vytvoøila nádherný blog, ve kterém si pohrála s psími kamarády a jejich rasami. Kdy¾ jsem si ten blog prohlédl, pochválil jsem její práci. Evièka se mì zeptala, jestli mám pejska a jakou rasu. Tímto jí odpovídám. Myslím si, ¾e by to mohlo pobavit i ostatní ètenáøe.
Je to ji¾ mnoho let. Kdy¾ jsme se stìhovali do Brodu, dostal náš syn, slib, ¾e dostane psa na hlídání baráku, ve kterém jsme mìli bydlet. Vše se ale zmìnilo. Z baráku zùstal jenom byt ve staré zástavbì a tak se musel upravit i slib s pejskem. Kamarádi z Turnova vlastnili jezevèièí èubièku. Zrovna v tu dobu byla v oèekávání a tak jsme dostali štìòátko. No dostali, ono si nás prostì vybralo. Sotva otevøelo oèièka u¾ nám šlo naproti. Schody, se nenarovnaly a tak z toho byl dr¾kopád. Zrovna jsme stoupali proti nìmu po schodech a tak to vypadalo skuteènì nádhernì. Naštìstí si neublí¾ilo. Pøi prohlídce následkù pádu, se zjistilo, ¾e je to èubièka a o tu jsme mìli zájem. Zkrátka vyhrála konkurz.
®ena si pøála èubièku, proto¾e je to prý mazlivé stvoøení a pak, ¾e budou vyrovnané síly. Dvì na dva. Naše Zorinka ale byla jiného názoru. Jestli mì nìkdo chce hladit, tak si to musí zaslou¾it. To bylo její krédo a jak jsme èasem zjistili, celo¾ivotní. Ona tìch zásad mìla povícero a po celý svùj psí ¾ivot se starala o to, abychom si to poøádnì pamatovali.
Kdo zná povahu jezevèíkù, ví o èem mluvím.
Aby ale nedošlo k nedorozumìní, nebyla tyran, v¾dy nám dala na vìdomí, ¾e takto tedy nééé. Kdy¾ jsme to pochopili, byla roztomilá. Abych ji trochu popsal. Dlouhosrstý hnìdý jezevèík s ušisky nádhernì lemovanými tmavými chloupky. Vlajku na ocásku si hrdì nesla krajem a dávala vùbec na vìdomí, ¾e není ¾ádný obyèejný hafan, ale ¾e je dùstojná hafdáma. S ostatními psy si rozhodnì nechtìla zadat. Jedinou výjimkou byl Arisek. Bílý pudlík Zahoøela k nìmu náklonností a zároveò i k jeho páníèkùm. V okam¾iku, kdy uvidìla jeho páníèka, zaèala dìlat psí kusy. Pán nasedl na kolo a Zorinka se pøed kolem slo¾ila, ukázala bøíško a poèkala, a¾ sleze s kola a podrbe jí. Zvedla se a poèkala a¾ znova nasedne. V tom okam¾iku se znova slo¾ila. Nebudu to opakovat. Tak si vynucovala pozornost, dokud se pán nenaštval a nehoukl na ní „ ty bestie nech toho“ pak klidnì uvolnila cestu. Dá se øíci, ¾e si celou jejich rodinu oblíbila.
Pokud jsme byli na dvorku, Zorinka si tiše le¾ela v trávì a sledovala cvrkot. Jak se èlovìk zabral do své èinnosti, nenápadnì se zvedla a jako by nic, vyrazila pøes ulici, do další ulice a pìknì po schodech k „Ariskùm“. Tam si štìkla, prošla celý byt, zkontrolovala co má Arisek v misce nechala se podrbat a zase si štìkla na dveøe, ¾e to jako staèí. Paní domu jí otevøela a naše hafdáma se postavila na schod a poslala významný pohled plný výèitek „a to mám jít dolù sama?“. Nechala se snést dolù ze ètvrtého patra a pak spokojenì odkráèela zpìt na náš dvorek.
Je ostuda, ¾e jsme se o jejích cestách dovìdìli náhodou. Jednou jsem zaèal Zoru hledat a koukám, Dáma není na svém místì. Zaèali jsme pobíhat po celé Poøíèi a volali jsme. Jako by se zemì slehla. Najednou se z hùry ozvalo „Tak si pro ni koneènì pojïte“. Teprve pak jsme se dovìdìli o jejích spanilých „jízdách“.
Ona rodina vlastnila ještì kocoura. No kocoura, on to byl vlastnì bitevní kocour a i na koèku rafinovaný. S naší Zorou si asi vyøizoval úèty za Ariskovy vy¾rané misky. Jdeme na procházku a kocour sedí na popelnici. Oèka zavøená a tváøí se, ¾e jej nic nezajímá. Zora se pøeci nebude starat o nìjaké blbé zvíøe a ještì k tomu na popelnici. Dùstojnì kráèí pod popelnicí. Kocour najednou o¾ije a tiše seskoèí. Pak se krade za Zorou. Kdy¾ je na dostøel, vyrazí a máchne tlapkou, jako by jí dával pohlavek. Hup a je zase na popelnici a nikdo by nevìøil, ¾e odtamtud vùbec nìkdy slezl.
Za ètrnáct let jsme si s naší Zorinkou u¾ili hodnì hezkých i špatných chvil. Tohle by jako ukázka staèilo a zase nìkdy budu pokraèovat…
