Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kdy¾ má strach velké oèi
U¾ je to dávno. Bylo nám patnáct a bylo to na chmelové brigádì. Dìj tohoto pøíbìhu se odehrál na malém venkovském høbitovì, kdesi na Rakovnicku.
Dnes si u¾ ani poøádnì nepamatuji co nás to tenkrát s mojí spolu¾aèkou Anièkou napadlo. Mo¾ná nìkde u koøene našeho bláznivého nápadu byla snaha dokázat si jak jsme odvá¾né a stateèné. Aèkoliv jsme si to nepøipouštìly, svoji roli sehrála i snaha vytahovat se svojí odvahou pøed ostatními i pøed sebou samými. Dnes se tomu øíká adrenalin. Tenkrát jsme se rozhodly, dokázat svoji nebojácnost pùlnoèní návštìvou høbitova.
Od naší ubikace vedla prašná cesta táhnoucí se nekoneènì dlouhými dvìma kilometry k opuštìnému venkovskému høbitovu. Mìsíc osvìtloval ztichlou krajinu s mírnými kopci a rozsáhlými chmelnicemi. Šly jsme rychle, ponoøené do tìkavých myšlenek pøerušovaných pouze zvukem našich vlastních krokù . Ve spící vesnici se v dálce ozýval štìkot psa ve kterém bylo nìco uklidòujícího, ¾ivoucího, co mì vracelo od našeho hloupého nápadu do reality. „Vrátíme se?“ zeptala jsem se. „Ne!“ odpovìdìla Anièka. Rozhodnost v jejím hlase mi byla najednou protivná. Mlèky jsme pokraèovaly dál dokud se pøed námi neobjevila alej staletých lip, lemujících po obou stranách hrbolatou cestu vedoucí ke høbitovu. Na konci aleje prosvítala v mìsíèním svìtle nízká høbitovní zeï, kterou pøevyšovala vì¾ièka kdysi bílé márnice a nìkolik stromù s podivnì zkroucenými vìtvemi. V panujícím bezvìtøí bylo cítit pach tlejícího døeva.
Došly jsme k široké ¾elezné bránì. Zdobeným møí¾ovím bylo vidìt hroby s vyvrácenými náhrobky, èerné siluety døevìných køí¾ù pøipomínaly rozpa¾ené ruce zvoucí do náruèe. Cítila jsem jak se mì zmocòuje strach. Anièka sáhla na kliku. Bylo zamèeno. „Musíme pøelézt bránu“ zašeptala. „Lezeš první?“ Neodpovìdìla jsem. „Projdeme pøes celý høbitov a na druhé stranì pøelezeme pøes zídku.“ Chvíli jsme stály nerozhodnì, beze slov. Znovu jsem jí chtìla navrhnout, ¾e se radìji vrátíme, - ale to u¾ Anièka s nepochopitelnou odhodlaností zaèala pøelézat bránu. Uvìdomila jsem si, ¾e se ve mnì mísí pocity obdivu, závisti a strachu. Za chvíli bylo slyšet jen skøípání písku a kamínkù pod utíkajícíma nohama.
Osamìla jsem. Zmocnil se mì pøíšerný strach. Hrùza z èehosi neznámého o èem jsem byla pøesvìdèena, ¾e existuje za tìmito zdmi. Nìco, co vzlíná ze starých hrobù, aby prosáklo do všech mých pórù, do mého myšlení, nìco, co mì chce vtáhnout k sobì… a èíhá. Tì¾ké mrtvé ticho umocòovalo strach , který zaèal prostupovat celým mým tìlem k bušícímu srdci. Všechen dìs pro¾ívaný kdysi v dìtské fantazii vyplouval na povrch mého vìdomí. Sna¾ila jsem se zaplašit z mysli hrùzný obraz mrtvol z brnìnské krypty Kapucínù, který mì jako noèní mùra pronásledoval v mých dìtských snech, aby se znovu objevil tady. Pøed mýma vytøeštìnýma oèima procházelo defilé mrtvých mnichù. Defilé umrlcù. Nekoneèné minuty údìsného strachu.
Najednou se vedle mne ozvalo prudké dýchání. Anièka! Vzpamatovala jsem se. Pøibìhla celá udýchaná. V jejím hlase, kterým mì pobídla k pøelezení brány bylo jakési š»astné, uklidòující vítìzství. Upozornila mì, abych dala pozor a¾ polezu na druhé stranì na zídku, ¾e je tam propadlý hrob. Vteøiny strachu, které zmizely s jejím pøíchodem se vrátily. Okam¾ik rozhodování. A pak - v jakémsi nevysvìtlitelném záblesku rozumného myšlení jsem se rozhodla ten strach pøemoci, zbavit se ho jednou prov¾dy. Projdu høbitovem.
Dotkla jsem se oroseného kovu brány a hledala nohou výstupky, kudy pøelezu na druhou stranu. Vzápìtí jsem se ocitla na pùdì høbitova. Uvìdomovala jsem si jen tì¾kou vùni trávy a bledý svit mìsíce, který dopadal na náhrobky. Ticho bylo tak zvláštní, ¾e moje napjaté smysly jakoby vnímaly neslyšitelný šelest, kterým dýchají stromy, trávy, rostliny. Šla jsem schválnì velmi pomalu, nedívala se vpravo ani vlevo v jakémsi podivném soustøedìném útlumu vìdomí, které zabraòovalo propuknutí strachu. Kamenitá, zarostlá cesta vedoucí od brány ke konci høbitova, po necelých sto metrech konèila rozpadající se cihlovou zdí. Cíl mé cesty. Cíl mého boje se strachem. Pøi pohledu na zídku jsem si najednou uvìdomila, ¾e jsem to dokázala. Zvládla jsem to! Do všech mých ¾il se vléval nádherný, zázraèný klid. V tom okam¾iku jsem vìdìla, ¾e se mi podaøilo zbavit se strachu. Jednou prov¾dy. Cítila jsem jak mì zaplavuje pocit opojného štìstí. U¾ jsem se nebála. Otoèila jsem se a klidnýma, vìdoucíma oèima jsem pøehlédla celý ten tichý venkovský høbitùvek zalitý mìsíèním svìtlem. V duchu jsem popøála tìm neznámým mrtvým, a» odpoèívají v pokoji. Obešla jsem propadlý hrob a pøelezla høbitovní zídku.
Anièka na mì èekala v lipové aleji a pøivítala mì slovy: „Proboha kdes byla tak dlouho, já jsem tady umírala strachem, jestli se ti nìco nestalo.“ Usmála jsem se š»astnì: „Anièko, já jsem málem umøela pøed tím.“ Rozbìhly jsme se a utíkaly celou cestu a¾ na ubikaci, našly svoje slamníky a hupsly pod deky. Ráno se nás spolu¾aèky ptaly, jestli jsme byly na høbitovì. „Byly,“ odpovìdìly jsme dvojhlasnì. „Kecáte,“ øekla samozvaná pøedsedkynì naší tøídy a dodala: „Aèkoliv… vy dvì jste byly v¾dycky pìknì praštìný!“