Lajka
V listopadu bylo pøipomenuto výroèí letu první ¾ivé bytosti do vesmíru, ve sputniku byl vyslán pejsek.
Z toho mála co o psíku bylo napsáno jsem se doèetl, ¾e to byla šikovná fenka pùvodnì nazývaná Kudryavka, do vesmíru však ji¾ vzlétla pod jménem Lajka. Pokud jde o rasu, tak z náznakù, které byly v tisku usuzuji, ¾e to byl oøíšek, v¾dy» pravì oni jsou èasto ti nejšikovnìjší.
Pojmenování pejska Lajka však nebylo zrovna nejš»astnìjší, nebo» ona existuje rasa psù-lajky a tak èasto dochází k omylùm. Lidé si pod rasou lajka èasto pøedstavují tu Lajku, která vlastnì nebyla lajka.
Pokud jde o rasu-lajka, existuje jich nìkolik: západo-sibiøská, východo-sibiøska, karelo-finská, rusko-evropská. Lajky pochází ze Sibiøe, jsou to loveètí psi, osvìdèili se pøedevším pøi lovu medvìdù, sobù a další zvìøe. Myslivci u nás vyu¾ívají lajky pøi lovu divoèákù a dohledávání zvìøe. Jsou velmi odolní, snáší zimu a nepøízeò poèasí, výbornì se orientují v terénu a jsou vìrnými pomocníky èlovìka i v jiných èinnostech a situacích.
K naší rodinì patøí ji¾ témìø 30 let západosibiøská lajka, v¾dy fenka a není jistì bez zajímavosti, ¾e nyní máme teprve tøetí, které ještì nejsou ani 3 roky. Obì její pøedchùdkynì se do¾ily úctyhodných 16 a 15 rokù a pøi tom u zvìrolékaøe byly jen na oèkování. Je sice pravda ¾e s první-Dellou jsme šli jednou na veterinu i z jiného dùvodu, zpøíèené kosti v krku, nicménì ne¾ jsme pøišli na øadu vyøešila to sama a v èekárnì kost vykašlala.
Dellinka byla vizá¾í velmi podobná na vlka a z s touto podobou jsme proto za¾ili bezpoèet dotazù zda se nejedná o vlka. Odpovídali jsme po pravdì s výjimkou nìkolika pøípadù, vesmìs pokud dotaz byl od man¾elského páru èi více osob najednou. V nìkolika tìchto pøípadech jsem prohlásil, ¾e je to vlk, ¾e ho ochoèujeme a se zájmem poslouchal odezvu ." no vidíš já to øíkal (a) to nemù¾e být pes, v¾dy» to bylo jasný, ¾e je to vlk...".
Ve vztahu k lidem jsou lajky rozhodnì neagresivní, èlovìka nenapadnou, nikdy jsem neslyšel o pokousání èlovìka, nicménì je tøeba øíci, ¾e to nejsou zrovna pejskové ke hraní s ka¾dým. Svérázná byla v tomto smyslu i naše Della. Ke èlenùm rodiny byla ochránce a kamarád, ve vztahu k ostatním dodr¾ovala pøísné regule. Spoèívaly v tom, ¾e kdy¾ k nám pøišla návštìva, tak jsme pod dohledem Delly si s návštìvou pro jistotu dvakrát podali ruce, aby jsme ji, tedy Dellinì potvrdili, ¾e je vše v poøádku a stejnì tak jsme pro jistotu nejménì dvakrát návštìvníky instruovali, aby si fenky nevšímali. Zásadu vzájemné ignorace Della pøísnì a v¾dy dodr¾ela , v nìkolika málo pøípadech kdy tuto zásadu porušila návštìva a po jisté dobì pobytu projevila snahu fenku pochválit a pohladit, tak se setkali s rezolutním pøipomenutím zásad od pejska.Byla to v¾dy takové spíše hlasité a nastiòovací gesto, nikdy nikoho nejen ¾e nekousla, ale ani jinak neohrozila, ale bratøíèkování se také nekonalo.
Obdobnì se chovala její nástupkynì Cinda, pøi které vyrùstala vnouèata a jejich¾ všechny nápady snášela i pøesto, ¾e jsem pøesvìdèen, ¾e ji nemohly zase a¾ tak vyhovovat. K ostatním lidem tam byl opìt vztah vzájemného respektu.
Pokud jde o povely, které mnozí chovatelé a jejich psíci tak bravurnì ovládají, tak my jsme si to zjednodušili a na naše pejsky jsme prostì mluvili, øíkali jim co chceme, co by nemìli dìlat a ono to fungovalo, tak jsme u tìch rozhovorù zùstali a nepamatuji si, ¾e by jsme kdy pejska trestali, i kdy¾ pochopitelnì také "nìco provedli", ale ty jejich pøestupky vlastnì obohatily naše vzpomínky na nì a do jisté míry posílily sympatie k nim chované.
Vedle nespoèetného mno¾ství zá¾itkù, které by vydaly na knihu, nám naše fenky Della a Cinda daly štìòátka, Della jeden vrh, Cinda dva. Zá¾itky se štìòátky popíši pozdìji v souvislosti s aktuálním vrhem naší souèasné fenky -Anissy. Štìòátka nám dala øadu pøátel, jejich nových chovatelù, výlety za nimi v podstatì po celé republice vèetnì Slovenska. Pokud hovoøím o lidech se kterými jsme se seznámili pomocí chovu lajek, musím uvést i man¾ele Voloènikovy ze Sibiøe. Man¾elka èetbou literatury o lajkách narazila opakovanì na jejich jméno, navázala s nimi korespondenci, darovali nám svoji nìkolikaset stránkovou publikaci o lajkách, zøejmì doposud nejucelenìjší dílo a dokonce i jednu lajku- pøekrásného psa Kunaka, kterého jsme vìnovali jinému chovateli lajek. Byl to vynikající pes, byl v plné lovecké kondici do svých 15ti let.
Nesmím opomenou další zá¾itky s našimi lajkami a sice - výstavy. Zaèalo to velmi nenápadnì. Kdy¾ jsme se zúèastnili naší první výstavy v ¾ivotì v Rokycanech, posuzovatel psù nám pejska vychválil a odstartoval naši úèast v øadì dalších výstav. Fenky získaly nejrùznìjší ocenìní, CAC, CACIB, BOB, vítìz plemene, vítìz tøídy, šampión, øadu pohárù medailí a rozlièných stu¾ek. Ze všech ocenìní jsme mìli velikou radost, nicménì ji¾ samotná ta atmosféra výstav, setkání se se známými chovateli je v¾dy zá¾itek.
Nyní máme tøetí fenku - Anissu, která právì v minulých dnech nás obdaøila šesti štìòátky, ètuøi kluci a dvì holky. Pochopitelnì absolutnì hlavní role a vše nejdùle¾itìjší bylo èistì na ní, ale nepohrdla naší asistencí od odvozu za ¾enichem, kdy¾ pøed tím byla cesta sondá¾ní, zda se jí bude líbit. Porodila štìòátka v boudì bez jakékoli asistence a výhradnì pouze vlastí péèí se o nì postarala prvých pìt dnù. Teprve poté nastoupila naše asistence.
Otevøení stìny boudy do gará¾e, pøebudování gará¾e na kojící sál, nebo» s rychlým rùstem štìòat by bouda nestaèila vzápìtí nato se kojící sál pøemìnil na cviènou arénu, kde šest štìòat se pøemìnilo na likvidaèní èetu, nièící vše co je v dosahu a vyplòující si èas mezi cucáním a další stravou vzájemnými souboji. Ke vzájemným soubojùm se postupnì pøidala instruktá¾ do ¾ivota, kdy je mamina s ohromnou pozorností ale s dùrazností, která v našich oèích budila a¾ zdìšení pøipravovala aby se nebáli, pøed nepøítelem neustupovali.
A bìhem tìch sedmi týdnù, které ubìhly do pøedání štìòat novým chovatelùm pracovala man¾elka na dvì smìny, respektive jednu dlouhou, ka¾dý den od sedmi ráno do pùlnoci. Byla to kombinace práce a radosti, a zøejmì ta radost, všechno to neopakovatelné co z tìch štìòat vyzaøovalo dávalo man¾elce sílu. Mimo prùbì¾né pøípravy potravy pro štìòata a fenku zvláš» to byla nepøedstavitelná hromada prádla, nebo» s ohledem na zimní èas nemohla být štìòata venku a bylo nutné mìnit "podestýlku " (kobereèky, osušky, ruèníky).
I ukonèení tohoto rituálu bylo takové zvláštní. Na jednu stranu úleva, ¾e kolotoè povinností konèí, na druhou stranu lítost, ¾e to konèí, ¾e konèí ta radost, kterou smeèka poskytovala.
Ale opìt jsme se setkali s novými lidmi, navázali nová pøátelství a ji¾ máme plán výletù na pøíští léto, plán návštìv "tìch našich štìòátek", kteøí ji¾ budou statnými psíky. Máme dùvod navštívit další výstavy, kde se mo¾ná nìkterý z tìch našich kabròákù pøedvede.
Ale nejbli¾ší plán je odjezd na chalupu na nìkolik dní, všichni se tìšíme na procházky v lese pøi kterých Anissa bude mít navíc mo¾nost kontroly všech pachù, z lesa jí tak dùvìrnì známých a nám utajených.
Text a foto: Jaroslav Petøík
