„Pojï na houby!“ vyzval jsem svou cho» ve 14 hodin støedoevropského èasu.
Tentokrát jsem nevyslechl obavy o nákaze od klíš»at, ba ani pøipomínku, ¾e na houby se chodí ráno.Vyhlédla jen z okna pronesla: „V¾dy» bude pršet!“
Tuto pora¾eneckou poznámku jsem ignoroval a zaèal se pøevlékat do houbaøského.
„Ty pùjdeš sám?“ zeptala se.
„Pokud se hned neoblékneš, tak ano“, odvìtil jsem a s potìšením pozoroval, jak se také chvatnì pøevléká.
„Øekni svìtovou stranu!“ vyzval jsem ji.
„Jih!“ znìla odpovìï.
A tak jsme vyrazili na jih, ale u¾ po 200 metrech jsme se stoèili na západ, proto¾e jedinì na jihu ¾ádný les nebyl. Na svém místeèku jsem našel dva ztepilé kozáky, a v lese za polem se zdálo, ¾e nás ¾ádné velké úspìchy neèekají. Vzpomnìl jsem na moudrá slova jisté staøeny, kterou jsme loni potkali v lese, ¾e nejvíc hub se najde na kraji lesa a u cest. Proto jsme se nezanoøili do hlubin lesa a šourali se jen po jeho okraji.
Úspìch se vbrzku dostavil.
„Podívej, není to paráda?“ jásala má pesimistka a zaèala plnit svùj košík. Ani já jsem nezahálel. Mezi vzrostlými stromy se objevily travnaté ostrùvky, a v ka¾dém z nich trùnily rodinky modravých høibù. Tu¾ili jsme se o pøekot a košíky se úspìšnì plnily. Radostné výkøiky ohlašující š»astný nález u¾ dávno doznìly. Procházka se zmìnila v popocházení a popolézání, u¾ ani nestálo za to se postavit a shýbnout. Houbaøení zaèalo být skoro nudné.
Košíky byly plné, ale nám se poøád ještì nechtìlo se vydat na zpáteèní cestu. Ještì tamtoho, a tohohle krasavce tu pøece také nenecháme, ozývala se slova mající ospravedlnit houbaøskou neza¾ranost.
Koneènì byly košíky vrchovaté vydali jsme se na cestu domù.
„Podívej se! Taková rodinka! A tamhle. A tuhle.“
S pocitem bezmoci jsme odcházeli a utìšovali se navzájem, jak jsme velkorysí a pøející, kdy¾ ponecháváme ty krásné plody lesa jiným houbaøùm.
Doma jsme obsah košíkù narovnali na stùl a se zalíbením si prohlí¾eli posbíranou úrodu.
Pak zaznìla ta vìta hrùzy: „Co s tím proboha budeme dìlat?“
Pøedstava, ¾e to vše se bude muset oèistit, vytøídit a nakrájet nebyla právì pøíjemná.
„Zítra k obìdu bude sma¾enice!“ padlo první rozhodnutí. „Nejhezèí vybereme, uchováme v lednièce, odvezeme pozítøí domù do Prahy a obš»astníme jimi sousedy v domì. A zbytek nakrájíme a usušíme.“
Obestøely mì mrákoty.
Odcházím dobrovolnì-povinnì èistit a krájet nìkolik set høíbkù. Kondolence se s díky pøijímají.
S pocitem bezmoci jsme odcházeli a utìšovali se navzájem, jak jsme velkorysí a pøející, kdy¾ ponecháváme ty krásné plody lesa jiným houbaøùm.