Před několika lety jsme při své houbařské obchůzce nalezli v revíru novinku: uprostřed pestrobarevných muchomůrek trůnila v lůně přírody rozbitá záchodová mísa. Byl to pohled tak šokující, že jsem doběhl pro fotoaparát a nález zvěčnil. Když jsem při četbě Neffova Neviditelného psa narazil na fotorubriku Absurdárium, fotku jsem do NP poslal. Vyšla, a redaktor jí přiřkl originální podpisek:
SRATAN
Od té doby jsme místem prošli bezpočtukrát a přinesli domů mnoho hříbků. Pokaždé však nám vytanula na mysli otázka, čí že je to dílo. Zda na místo, vzdálené půl kilometru od nejbližších samot a 50 m od silnice, přinesl mísu některý starousedlík, či chalupář, který vyřešil Nerudovo Kam s ním, nebo zda je to výsledek hrátek znuděné mládeže. V každém případě sratan trůnil na svém místě po řadu let a na otázku, kam půjdu na houby, jsem odpovídal, že poblíž sratana a doma bylo jasno, kam mířím.
Uplynula léta a přišel povinný poplatek za odpady. Obec, i odlehlé části, nejenže pravidelně objíždějí popeláři, ale dokonce každoročně přistaví kontejner, kam lze odložit starý nábytek, drátěnky, linolea, matrace, pračky, zdravotní keramiku a dokonce i části autovraků. A tak jsme se se synem vydali k sratanovi, v němž už z mísy začala klíčit zeleň, a vystavili ho u silnice, kudy nezbytně musí projet náklaďák s kontejnerem.
Jestli si myslíte, že osádka, placená obcí za odvoz odpadu, uprostřed lesní silnice zastavila a mísu naložila, jste stejně naivní, jako já. Přiznávám, že znám své pappenheimské, a že jsem s takovou eventualitou v duchu počítal. Proto jsem ráno naklusal na půdu, a rozhodl, že matrace, léta schovávané pro strýčka příhodu, i zbytky lina, půjdou do sběru. Naložili jsme je na kárku a vydali se z kopce kilometr ke kontejneru. Tam jsme se se sratanem, kterého jsme cestou na kárku naložili, rozloučili.
Až se mě ale manželka zeptá, kam půjdu na houby, a řeknu, že k sratanovi, určitě bude vědět, kam se chystám jít.