SeniorTip

Giuseppe Tartini, italský hudební skladatel, houslový virtuos, hudební teoretik a učitel

8. dub

na 1692, Piran, Slovinsko - 26. února 1770, Padova, Itálie

Vzhledem dlouhé době, která od Tartiniho života do dnešní doby uplynula, bývají informace o něm a o jeho životě někdy nepřesné, ba i protichůdné. Většinou si ti, kteří si někdy poslechnou klasickou hudbu, jeho jméno spojí pouze s jeho „Ďábelským trylkem“, někdy a ni to ne - ale více o něm obecně známo není.

Narodil se v době života významných evropských muzikantů - pro srovnání - Johann Sebastian Bach (1685 - 1750) a George Frideric Handel (1685 - 1759) byli jen o sedm let starší. Tento hudební skladatel, houslista i hudební teoretik přispěl značně k rozvoji akustické hudební teorie - krajany byl nazýván „Maestro delle nazioni“ (Mistr národů), snad i proto, že založil hudební školu, která byla nazývána „Scuola delle nazioni“. (Škola národů).

Giuseppe Tartini pocházel z Pirana, dnes Piran ve Slovinsku, na Istrijském poloostrově, jižně od Terstu, ale v době jeho narození bylo Pirano součástí tehdejší Benátské republiky. Narodil se zde, na piranském náměstí, dnes pojmenovaném jeho jménem, v čísle 8, podle většiny pramenů dne 8. dubna 1692. Některé prameny uvádějí i datum 6. dubna nebo 12. dubna.

Jeho otec Giovanni Antonio Tartini, též jen krátce Gian Antonio, sem přišel z Florencie, patrně za obchodem. V domě, kde se Giuseppe narodil, bydlel jeho otec od roku 1679, jiné prameny uvádějí rok 1685. - Dům, v němž se narodil, patří k nejstarším ve městě, původně byl gotický, později renesančně upraven. Dnes je v něm Tartiniho muzeum a na náměstí stojí Tartiniho pomník.

Podle některých pramenů se otcova práce v době Giuseppova narození týkala těžby soli pod patronací benátského solného syndikátu. Na Istrijském poloostrově byla těžba soli hlavním zdrojem obživy - získávala se z mořské vody v rozlehlých salinách, kde se voda vypařovala. - Giuseppův otec byl úředníkem tohoto syndikátu. Později byl klášterním syndikem, tj. zplnomocněným zástupcem kláštera. Maminka pocházela ze starobylé místní šlechtické rodiny a jmenovala se Caterina, rozená Zagrando. Giuseppe prý byl čtvrtým dítětem svých rodičů a měl celkem sedm sourozenců.

Jeho zbožní rodiče si přáli pro něj kněžskou dráhu. Kněží té doby museli mít hudební vzdělání. Svých prvních hudebních vědomostí dosáhl Tartini od jakéhosi pátera Filippiho na kůru kostela svatého Jiří v Piranu. Dokonce v historii kláštera minoritů v Piranu se uvádí, že mu rodiče od r. 1700 na dva roky pronajali v klášteře místnost, aby zde mohl patřičné hudební vzdělání získat. Pravděpodobně také v Piranu navštěvoval akademii piranských virtuosů, kde získal základní vědomosti o teorii hudby. V roce 1702 ho rodiče nechali zapsat v nedaleké Capodistrii, nyní Koper, do školy „Collegio dei padri delle scuolle Pie“ (přibližně Kolej školy milosrdných kněží). V Capodistrii studoval klasickou literaturu, rétoriku, ale také základy hudby, především výuku hry na housle.

Vzhledem k nechuti pro kněžské povolání si prosadil u rodičů možnost studia práv. Roku 1708 opustil úplně svůj rodný kraj, odešel na studia do Padovy; ale odnášel si v paměti pouze zvláštnosti místní hudby, což se později odrazilo i v jeho díle. V Padově sice chodil oblékán jako kněz, studoval právnickou i teologickou literaturu, ale také, jak bylo tehdy nezbytné, se učil šermovat, až se stal šermířským mistrem. - Později se to projevilo i na jeho povaze - byl smělý až divoký a také tvrdohlavý. Zajímal se i o jiné, v osvícenské době dost obvyklé obory - o matematiku a astronomii. Krátce po otcově smrti nastaly okolnosti, které změnily jeho život. - Vůbec už nechtěl splnit přání rodičů, aby se věnoval duchovní dráze.

Jak již bylo uvedeno výše, události popisují různí životopisci různě. Giuseppe Tartini se zamiloval do o dva roky starší Elisabetty Premazone a tajně se s ní 29. srpna 1710 oženil. Podle některých byla Elisabetta neteří kardinála Giorgia Cornara (1658 - 1722), který byl padovským arcibiskupem a mužem velice urozeným, protože byl bratrem benátského dóžete. Jiné prameny uvádějí, že to bylo obráceně, že mesaliance byla naopak způsobena jejím nízkým stavem, ale arcibiskup měl o ni zájem.

A tak byl Tartini obviněn z únosu a aby unikl arcibiskupovu hněvu a jeho následkům, uprchl podle některých pramenů nejdříve do Říma, pak do kláštera svatého Františka v Assisi. Zde byl představeným páter G. B. Torre z Pirana, který nad ním držel ochrannou ruku. V klášteře se věnoval hudbě, především hře na housle a skladbě; podle některých pramenů dokonce zkonstruoval nový typ smyčce. Věnoval se také akustice a zabýval se fenoménem, kterému dal název „terzo suono“ (třetí zvuk), který vzniká při souzvuku dvou čistých tónů a jeho frekvence se rovná rozdílu frekvencí základních tónů nebo násobku tohoto rozdílu. A ve výsledku tedy zazní trojzvuk. Ve fyzice se těmto tónům říká diferenční tóny, v hudbě Tartiniho tóny. Tento akustický jev měl velký vliv na jeho skladby, byl základem jeho studia hudební teorie a popsal ho ve svém pozdějším díle „Trattato di musica“ (Pojednání o hudbě) z roku 1754. Byl to fenomén, kterému se věnoval po celý svůj život.

V bazilice svatého Františka u kláštera, viz další obrázek, byl od roku 1710 do roku 1720 hlavním varhaníkem český skladatel Bohuslav Matěj Černohorský (1684 - 1742). Tartiniho životopisci se shodují, že s ním studoval skladbu, i když podle některých to byl pouze „padre Boemo“, (český páter), se kterým studoval, a nejsou si jistí, jednalo-li se o stejnou osobu.

Podle některých pramenů zůstal v klášteře tři roky, podle jiných až do roku 1715. Důvody jeho odchodu z kláštera jsou také vykládány různě - že zemřel jeho ochránce páter Torre a on se musel začít starat o sebe sám. Druhá verze mluví o tom, že se při nějaké produkci, kdy hrál sólové housle, poodhrnula opona a on byl poznán a arcibiskupovi se donesla zpráva, že se polepšil, takže mu odpustil. Jiná verze mluví o tom, že roku 1715 přišli do kláštera jacísi poutníci a sdělili mu, že jeho manželka dosáhla u arcibiskupa odpuštění a on se k ní mohl vrátit. Pak byl prý už v roce 1714 členem orchestru opery v Anconě. Podle některých zdrojů Tartini se po návratu ke své manželce nějakou dobu zdokonaloval ve hře na housle s významným cremonským houslistou a skladatelem Gasparem Viscontim (1683 - 1731), ale o nějakém delším Tartiniho pobytu v Cremoně zmínky nejsou - a Visconti se z Cremony příliš nevzdaloval kvůli chatrnému zdraví.

Některé prameny také tvrdí, že Tartini byl prvním vlastníkem houslí od slavného cremonského houslaře Antonia Stradivariho (1648 - 1737), jiné uvádějí, že hrál na housle od rodiny Amati. - Ovšem záležitost s houslemi Stradivariho je poněkud sporná, protože Stradivari se narodil v době, kdy Tartini již zřejmě ze zdravotních důvodů nekoncertoval.

Píše se také, že se Tartini hned po arcibiskupově odpuštění odstěhoval do Benátek, kde byl v červenci 1716 přítomen v paláci Mocenigo hře na housle významného italského houslisty Francesca Marii Veraciniho (1690 - 1768) a byl tak nadšen jeho stylem hry, obzvláště smyčcovou technikou, že se rozhodl odejít do Marche, aby se sám ve hře zdokonalil. V tom se prý projevila jeho tvrdohlavost, že cvičíval dlouhé a dlouhé hodiny. Jiné prameny uvádějí pouze, že cestoval sám bez manželky a hrával v kostelích, na hudebních akademiích a i v operních představeních a vyučoval. Psal v té době své pojednání „Arte dell´ arco“ (Umění smyčce).
Během karnevalu v letech 1717 a 1718 byl prvním houslistou opery ve Fanu.

V Benátkách měl na začátku dvacátých let žáka Gerolama Ascania Giustianiho (1697 - 1749), který se později proslavil jako překladatel biblických žalmů, které zhudebnil významný italský skladatel Benedetto Marcello (1686 - 1739). Otec tohoto žáka se přimluvil, aby byl Tartini jmenován 16. dubna 1721 Maestrem di capella - podle dnešních měřítek - prvním houslistou a koncertním mistrem - v bazilice svatého Antonína Paduánského, zvaném také Capella del Santo, viz další obrázek. Tartiniho pověst už byla taková, že byl jmenován bez zkoušek, dokonce měl smlouvu velmi volnou, že mohl vedle uvádění skladeb v bazilice účinkovat i v operách i na hudebních akademiích dle svého přání. Podle tohoto ustanovení se zúčastnil příležitostných představení v Parmě (r. 1728), Boloni (r. 1730), Camerinu (r. 1735), Ferraře (r. 1739) a nejčastěji v Benátkách. Své postavení si zachoval až do své smrti nebo do své nemoci - s přestávkou, kdy byl po tři roky v Praze.

V roce 1723 totiž pozval Tartiniho jeho dlouholetý přítel a také i snad jeho první životopisec , skladatel a violoncellista Antonio Vandini (asi 1690 - 1773-8), aby s ním jel do Prahy a účinkoval s ním na představeních, připravovaných ke korunovaci Karla VI. (1685 - 1740), otce Marie Terezie, českým králem. Některé prameny uvádějí, že se to Tartinimu velice hodilo, protože v té době vyvolal v Padově skandál šarvátkou s místním hostinským, který ho obvinil z otcovství. Jiné prameny pouze uvádějí, že byl tehdy v tíživé finanční situaci.

Po korunovaci zůstal Tartini po tři roky v Praze jako kapelník soukromého orchestru ve službách hraběte Štěpána Viléma Kinského (1679 - 1749) a byl i ve spojení s hudbymilovnou roudnickou větví knížat Lobkoviců, ale i s mnohými pražskými hudebníky. Svého tehdejšího zaměstnavatele pochopitelně provázel i při jeho cestách do Vídně. Pravděpodobně se setkal s dvorním hudebníkem a svým krajanem Antoniem Caldarou, dále s rakouským skladatelem Johannem Josephem Fuxem (1660 - 1741), který byl také dvorním hudebníkem už za Karlova otce. Uvažuje se rovněž, že se mohl setkat se skladatelem Františkem Ignácem Tůmou (1704 - 1774). Některé prameny uvádějí i jméno českého muzikanta Jana Zacha (1713 - 1773), ale to je dost málo pravděpodobné, protože ten byl v době Tartiniho pobytu v Praze ještě dost mladý. I když pan hrabě Kinský, který byl ještě za života Tartiniho povýšen na knížete, si nechal postavit palác na Staroměstském náměstí, nemohl se tam ještě Tartini vyskytovat, protože palác byl postaven až v roce 1755. Není tedy jasné, kudy Tartini po Praze chodil...

V Praze měl ale Tartini zdravotní problémy - pražské podnebí mu nesvědčilo, přestože se mu jinak v Praze líbilo, a tak se v roce 1726 opět vrátil do Padovy, kde už zůstal usazen po celý další život. I když pozvání z celé Evropy se jen hrnula, i od velmi vážených osobností a institucí, zvláště po založení hudební školy. Rok po svém návratu do Padovy totiž založil hudební školu, nazývanou, jak je uvedeno výše, „Scuola delle nazioni“, protože studenti přicházeli z celé Evropy. Jeho žáky byli význační tehdejší hudebníci, mezi jinými německý skladatel a houslista Johann Gottlieb Graun (1703 - 1771), italský skladatel Giuseppe Antonio Paganelli (1710 - 1763), italský houslista a skladatel Pasqualino Bini (1720 - ?), francouzský houslista André Noël Pagin (1725 - 1785), holandský skladatel Pieter Hellendaal (1721 - 1799), Tartiniho pozdější dlouholetý přítel Pietro Nardini (1722 - 1793), italský skladatel a houslista Domenico Ferrari (1722 - 1780), německý skladatel Johann Georg Holzbogen (1727 - 1783), italská cemballista a pěvkyně Maddalena Laura Syrmen - Lombardini (1735 - asi 1800), německý skladatel Johann Gottlieb Naumann (1741 - 1801) a italský houslista a skladatel Antonio Capuzzi (1755 - 1818). Standardní délka výuky bývala běžně dva roky.

Tartini vyvinul techniku vedení smyčce, která doposud nebyla překonána a přes své žáky ovlivnil hudbu hlavně ve Francii, Anglii a Německu. O důležitosti smyčcové techniky psal své žákyni Maddaleně Lombardi: „Vaše hlavní cvičení by měl být smyčec, takovým způsobem, abyste se stala jeho naprostou mistryní, a to jak zvukově (suonabile), tak zpěvně (cantabile)“. Přirovnával délku smyčce k technice dýchání u zpěváků a aby dosáhl větší zpěvnosti, potřeboval delší smyčec. Ale také jeho poznatky z „třetího zvuku“ vedly k jeho prosazování správné techniky dvojhmatů na hmatníku, čímž testoval u žáků správnou intonaci.

V té době pravděpodobně začal Tartini dopisování s představeným boloňské akademie umění - „Accademia di belle arti“ Giambattistou Martinim, zvaným Padre Martini di Bologna (1706 - 1784). Velice se zabýval záležitostmi harmonie a akustiky, fyzikálními a matematickými souvislostmi zvuku. Pro Tartiniho byla základním principem pro studium harmonie exaktní věda, i když odvozená od pozorování přírody, ale i se všemi matematickými proporcemi, odvozenými z karteziánské matematiky. V jeho pracích mají matematické vztahy a poměry značnou váhu a celkem se posmíval těm, kteří si myslí, že harmonie závisí na pocitech a na umění samém.

Podléhal poněkud mysticismu, za celou jeho snahou po dokonalosti a o sdělení výsledku jeho bádání světu ležela jeho utkvělá představa, že mu Bůh svěřil, aby pro lidstvo v hudbě objevil sjednocující sílu vesmíru. Zřejmě tedy studoval i spisy Pythagorovy (asi 570 - 510 př.n.l.). O problematice často diskutoval se dvěma františkánskými mnichy a zároveň hudebníky, kteří sloužili rovněž na chóru baziliky svatého Antonína - Francescem Calegarim (1656 - 1742) a Francescem Antoniem Vallottim (1697 - 1780).
V roce 1730 mu vyšlo první vydané dílo ve vydavatelství Charles Le Cene v Amsterodamu a to „12 concertos, op. 1“.

Jeho díla je velmi těžké seřadit chronologicky, protože pro to není žádná evidence. On sám si je zařazoval podle vlastního, pravděpodobně utajeného kódu; různí hudební teoretici se pokoušejí jeho díla katalogizovat a doslova na to skládají doktoráty. - Psal náboženské písně, houslové koncerty, koncerty pro housle a violu da gamba, i jiné sólové nástroje, symfonie a sonáty, pastorální sonáty, etudy a variace. Největší podíl z toho mají houslové koncerty, kterých bylo minimálně sto pětatřicet, a houslové sonáty. Při skladbách dával prý největší důraz na pomalou větu. V ní také většinou užíval variací na lidovou hudbu. Jako příklad bývá uváděn zpěv benátských gondoliérů.

Ohledně skládání oper sám napsal: „Byl jsem požádán, abych napsal operu pro benátskou operu, ale vždy jsem odmítal, věda pouze velmi dobře, že lidské hrdlo není hmatník.“ - Ale pravděpodobně na žádosti svých žáků napsal pojednání, kde své bádání aplikoval na lidský hlas. Dílo přežilo v různých opisech a variantách. Poprvé bylo vydáno až po jeho smrti v roce 1770 ve francouzském překladu u nakladatele Pierra Denise v Paříži pod názvem „Traité des agréments de la musique“ (přibližně Pojednání o hudebním souzvuku). Především v něm vysvětluje svůj názor na rozdíl dvou italských slov „cantabile“ (zpěvně, melodicky) a „suonabile“ (zvučně).

Navštěvovali ho významní hosté z různých koutů Evropy. Francouzský spisovatel a badatel Charles de Brosses, hrabě de Tournay (1709 - 1777) dost podrobně popisoval své dojmy se setkání s ním. Tartini si také dopisoval se svým krajanem, také šlechticem Gianem Rinaldem Carlim (1720 - 1795), který také pocházel z Istrie, a byl to mj. spisovatel, historik a astronom, dokonce také profesor astronomie a námořní navigace na univerzitě v Padově, který se velice zajímal o Tartiniho vysvětlení hudební teorie. Sám Tartinimu věnoval v r. 1743 svůj rukopis „Osservazioni sulla musica antica moderna“ (Poznámky o moderní antické hudbě).

Mezi roky 1739 a 1741 navštívil Tartini mnoho italských měst, včetně Neapole a Říma. V Římě byl na požádání papeže Klementa XII. (1652 - 1740), aby pro církev složil „Miserere“ pro čtyři, pět a osm hlasů, které ale bylo povedeno sborem Sixtinské kaple až v roce 1768. Do čtyřicátých let osmnáctého století slavil úspěchy jako houslista. Ale při cestě do Bergama měl podle některých pramenů úraz, podle jiných pramenů utrpěl záchvat mrtvice s ochrnutím půlky těla, což mu znemožnilo další koncertní činnost. Podle některých pramenů se ještě ke hře vrátil - kvůli skladbě, ale už nekoncertoval.Věnoval se skladbě, vyučování, ale hlavně hudební teorii. Během celého života ho jeho piranská rodina obtěžovala nároky na finanční podporu; ke konci jeho života byla z její strany snaha, aby přestal učit a věnoval jí více času.

Psal tzv. „piccole sonate“ (malé sonáty) s krátkými větami, někdy jen dvoudílné. Jeho nejslavnějším dilem je Sonáta g-moll „ s ďáblovým trylkem“ (Il trillo del diavolo), která vznikla snad po roce 1745, ale vydána byla až po skladatelově smrti v ruce 1765; její rukopis však už neexistuje. Zavdala mnohé domněnky, je příčinou různých vysvětlení, ba i legend. Začalo se tvrdit, že Tartini trpěl anomálií, že měl na levé ruce šest prstů, protože jinak by takové „ďábelské dílo“ nezahrál. Jedno z vysvětlení jejího vzniku prý dal sám skladatel francouzskému astronomovi Jerômovi de Lalande (1732 - 1807), kterému údajně někdy kolem roku 1765 vyprávěl sen o ďábelské inspiraci k této skladbě. Zdálo se mu prý, že se ďábel stal jeho otrokem a že mu jednoho dne dal úkol, aby zahrál na housle, a ďábel v nohách jeho postele hrál takovým způsobem, jaký Tartini nikdy neslyšel a nebylo nic s touto hrou srovnatelného. Po probuzení se pokusil zapsat to, co si zapamatoval, ale nepodařilo se mu to tak dokonale. Podle některých zdrojů měl sám Tartini onu historku vyprávět takto: „Slyšel jsem tak pozoruhodnou a nádhernou sonátu s takovým mistrovstvím a inteligencí, na takové úrovni, že bych si nikdy dříve nemyslel, že by to bylo možné! Byl jsem tak přemožen, že jsem přestal dýchat a jak jsem lapal po dechu, probudil jsem se. Okamžitě jsem popadl housle, doufaje, že si vyvolám nějaký kousek z toho, co jsem slyšel, ale marně. Kousek, který jsem složil, je nepochybně můj nejlepší, Ďáblova sonáta, ale je to tak dalece málo oproti tomu, co mne omráčilo, že bych byl rozbil housle a provždy zanechal hudby, třebaže jsem jí posedlý.“

Lalande to popisoval prý ve svém díle „Voyage d'un Françoise en Italie, fair dans le annees 1765 et 1766“ (Cesta Francouze po Itálii, uskutečněná v letech 1765 a 1766).
Tématu „dáblova trylku“ se chopila koncem svého života v devatenáctém století i teozofka Helena Petrovna Blavatská (1831 - 1891), která komentovala Tartiniho svazek s ďáblem a uvedla jeho sen v povídce „The Ensouled Violin“ (přibližně Oduševnělé housle) ve sbírce povídek „Nightmare Tales“ (Povídky o nočních můrách) jako jeden z případů hudebníků s nadpřirozenými vlastnostmi. Uváděla tam, že se podle některých indických teorií člověk, který se narodil v temné části měsíčního cyklu, snáze dostane do podobných „temných“ situací. Po skladatelově smrti panovalo totiž mínění, že když v mládí šermoval, rozsekal mu protivník ruku, a proto vstoupil do svazku s ďáblem, aby mu ruku vyléčil, aby mohl dále hrát. Lze jen konstatovat, že jde o podobné vysvětlení jeho neobyčejného umění, jako u jeho slavného krajana, houslisty Nicóly Paganiniho (1782 - 1840).

V poslední části života napsal Tartini několik pojednání o hudbě. Vedle již uvedeného „Trattato di musica“, napsal ještě jeho pokračování, rovněž z roku 1754 - „Trattato di musica secondo la vera scienza dell' armonia“ (Druhé hudební pojednání o skutečné znalosti harmonie). Zde jsou úvahy o melodiích, druzích kadencí ( = virtuózní vsuvka ve skladbě) a souzvuku a nesouzvuku apod. Samotného ho ale trápilo, že jeho myšlenky skoro nikdo nechápe a že jsou odmítány. V roce 1767 vyšlo „De´ principi dell'armonia musicale nel diatonico genere“ (O principech hudební harmonie v diatonice). Pro malou představu - diatonické stupnice durové a mollové jsou ty, které jsou v současnosti nejběžněji používané.

Napsal také několik pravidel pro dosažení správného houslového umění „Regole par arrivare a saper ben suonare il violino“ (přibližně Pravidla pro dosažení jasného zvuku houslí) a „Libro de regole ed esempi necessari per ben suonare“ (Kniha pravidel a příkladů nezbytných pro jasný zvuk). Jsou ještě další spisy, které vydal a většinou se týkají harmonie; některé se dokonce ztratily. Roku 1768 mu zemřela manželka a on sám utrpěl další záchvat mrtvice, přesto prý ještě zkomponoval v roce 1769 „Stabat Mater“ (Stála Matka). Od roku 1767 ale přestal i učit.

Dlouho stonal a po smrti jeho manželky prý o něj pečoval a s ním bydlel jeho žák Antonio Vandini a u smrtelného lože byl i další jeho žák a přítel Pietro Nardini. Giuseppe Tartini zemřel 26. února 1770 v Padově. Pohřben byl v padovském kostele svaté Kateřiny vedle své manželky. Zádušní mše od pátera Francesca Vallottiho, který byl jeho kolegou v bazilice svatého Antonína, byla 31. března.

Jeho hudební odkaz zdědil podle některých zdrojů jeho bratr Pietro, podle jiných jeho synovec, rovněž Pietro. Nyní je většina zachovaných rukopisů v majetku Slovinska.
Podobné úvahy o hudbě jako Tartini měli ale i jiní současní myslitelé. Jedním z nich byl Tartiniho vrstevník - francouský skladatel Jean - Philippe Rameau (1783 - 1764), který v roce 1722 vydal v Paříži „Traité de l´harmonie“ (Pojednání o harmonii). Pak to byli fyzici - francouzský matematik a fyzik a spolupracovník na Diderotově „Encyklopedii“ Jean de Rond d´Alembert (1717 - 1783), který Tartiniho podpořil ve svém díle „Elémens de musique“ (Hudební prvky). A v devatenáctém století rozpracoval Tartiniho teorii po stránce fyzikální a fyziologické německý lékař a fyzik Herrmann von Helmholtz (1821 - 1897), který v roce 1863 publikoval knihu „Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik“ (Nauka o vnímání zvuků jako fyziologický základ pro teorii hudby).

Už v roce 1806 byl Tartinimu postaven pomník v Padově na Prato della Valle, nedaleko baziliky svatého Antonína, a ke dvoustému výročí jeho narození postavilo město Pirano rovněž pomník, uvedený na obrázku v začátku článku, který navrhoval italský architekt Antonio Dal Zotto (1852 - 1918) a vytvořil ho místní piranský kameník Antonio Tamburlini.

V naší zemi je v současnosti nejčastějším interpretem Tartiniho hudby houslový virtuos Jaroslav Svěcený.

Dobromila Lebrová

* * *
Zobrazit všechny články autorky

Datum	Jméno	Téma
13.02. 14:46	Vladimír Křiž
09.02. 23:00	Evussa
08.02. 16:58	Přemek
08.02. 16:02	Jaroslava
08.02. 10:39	Vesuviana
08.02. 09:31	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás