Depka ¾eleznýho dìdka
aneb
Jak na mì skoèil „èerný pes“
Nemám tušení z jakého dùvodu jsem si od kamarádù vyslou¾il pøezdívku “¾eleznej dìdek. “ Osobnì si myslím, ¾e jsem spíše srábek, který se bojí výšek, vos, ¾ralokù, krokodýlù, létání v letadle a ¾eny Máni. Ale mo¾ná, ¾e jsem si vyslou¾il tuto pøezdívku právì proto, ¾e jsem s Máòou stateènì vydr¾el plných 53 let, ani¾ by ode mne utekla. Je mo¾né, ¾e k tomu pøispìlo to, ¾e jsem se jednou v opilství drze zeptal orgána Veøejné bezpeènosti “Pane, vy jste fízl?”
Pøi veškeré mé skromnosti si nyní uvìdomuji, ¾e si pøezdívku pøece mo¾ná zaslou¾ím. U¾ jenom proto, ¾e prakticky oproti mnohým lidem netrpím depkama. Pakli¾e si dobøe pamatuji, jen párkrát v ¾ivotì na mì skoèil „èerný pes“, jak se v Austrálii depce øíká, a já, stoèený na gauèi do klubíèka se slzami jako hrách jsem si vzpomnìl jak mnì dala košem celá øada holek vèetnì milované Kamilky, Vìrky, Bo¾ky, Irenky, Jany, a Petry, jenom proto, proto¾e jsem na nich pøátelsky po¾adoval to, co mi ve zralém vìku šestnácti let tvrdošíjnì odmítaly dát. To jsem se cítil poní¾en a vùbec ne jako chlap, kterým bych se tenkrát, kdyby na mì bývaly holky daly, a daly mnì, mohl doopravdy stát. Ano, to jsem za¾il depku jako øemen a bylo to tak trochu na nahození mašle. Naštìstí jsem se ale s trpkou skuteèností vypoøádal jako ¾eleznej dìdek a od té doby nevím co je to depka. Tedy správnì øeèeno, nevìdìl jsem a¾ do minulého týdne, kdy na mì dolehla taková depka, ¾e jsem uposlechnul svého psychiatra, který prohlásil, ¾e pakli¾e nechci skonèit v nemocnièní péèi, abych otevøenì s pøáteli o problému mluvil. “Hlavnì to v sobì neduste nebo dostanete do oblièeje cukatùry, neudr¾íte moè a to je pak pøímá cesta na mojí kliniku, prohlásil.“ Pøedstava svìrací kazajky mì pobídla, abych se s vámi o problému podìlil.
Po šestém, tentokráte tøí mìsíèním lockdownu, kdy jsme nemohli díky jedenácti Covidem naka¾ených neš»astníkù kromì nákupu lihovin a potravin dìlat takøka nic, se koneènì otevøela brána svobody. Ano, 80% prooèkovaných lidí umo¾nilo tyranùm zrušit do urèité míry vìtšinu zákazù. Jak vrávorající opilci z hospod, tak roztou¾ení nevìrníci se mohli z náruèí milenek vracet domù pozdì v noci, proto¾e zákaz vycházení mezi devátou veèer a pátou hodinou ráno, byl zrušen.
Doma jsme novì nabytou svobodu, která nám po tøi mìsíce zamezila vidìt vnouèata oslavili nejenom šampaòským a buøty s cibulí, ale okam¾itým rozhodnutím se za rodinkou vydat. Slovo dalo slovo a šlo se balit. Týden u moøe s dcerkou a holèièkami, ze kterých se staly sleèny ovšem vy¾adoval zabalení nutných vìcí pro pøe¾ití. A právì TO zpùsobilo mojí depku. To, ¾e se do mì zakousl èerný pes. Bìhem pakování jsem si toti¾ uvìdomil, jak nemilosrdnì se na mnì podepsal vysoký vìk.
Ano, vzpomnìl jsem si, jak jsem v mládí na týdenní pobyt na horách potøeboval kromì ly¾aøské výzbroje a nutného obleèení pouze otvírák na pivo, prášky proti hlavobolu, na pálení ¾áhy, nìco na ¾aludek a krabièku kondomù. Sbalení toho všeho trvalo pìt minut a garantovalo týdenní pobyt na horách plný sportu a laškování.
Zatímco jsem vzpomínal, plnil jsem dobrou pùl hodinku velikou toaletní tašku vìcmi, bez kterých bych se neobešel. Kromì tìch potøebných jako v mládí (samozøejmì mínus kondomy) jsem do tašky opatrnì skládal prášky na tlak, na cholesterol, artritidu, prášky na spaní, Valium, tuby mastí na bolavé klouby, èípky na hemeroidy, vodièku na plesnivé nehty na nohou, kapièky a mastièky do oèí, sprej do nosu, prášky na alergii, mastièku na vlka, na ruce, na oblièej, pru¾né punèochy proti trombóze, elastický obvaz na bolavá kolena, tablety na ¾aludek, sprej na dýchání, zaøízení proti chrápání a dokonce pro strýèka pøíhodu jednu plenku a, proto¾e èlovìk nikdy neví, jaké ho mù¾e potkat štìstí, tak jednu tabletku modré Viagry. Ta se dá v¾dycky v hospodì zamìnit za nìkolik piv, tak proè ne.
Jeliko¾ se moje vetché tìlo poøád tøese zimou, tak jsem, pøesto¾e je léto pøede dveømi, do kufru zabalil flanelové py¾amo, spoïáry známé pod jménem rybano pro brankaøe, baèkory a palèáky.
Jak tak jsem se na ty moje saky paky díval, tak se mi roztøásla brada a øekl jsem si, ¾e u¾ dávno nejsem ¾eleznej dìdek, ale jenom dìdek, který je rád, ¾e se ještì mù¾e jak¾ tak¾ postavit na nohy, aby mohl obejmout sleèinky vnouèátka a pamatovat si jejich jména.
Díky holèièkám mì depka opustila a to i bez pomoci Valia a já si uvìdomil, ¾e bolístky a neduhy jsou holt nezbytnou souèástí stárnutí. I kdy¾ bude hùø, èlovìk se má radovat z úplných malièkostí, které v mládí ani nevnímal, proto¾e ty dìlají stáøí krásným. A ¾e u¾ si nezaslou¾ím pøezdívku “ ¾eleznej dìdek “ je mi šuma fuk.
Nemám tušení z jakého dùvodu jsem si od kamarádù vyslou¾il pøezdívku “¾eleznej dìdek. “ Osobnì si myslím, ¾e jsem spíše srábek, který se bojí výšek, vos, ¾ralokù, krokodýlù, létání v letadle a ¾eny Máni. Ale mo¾ná, ¾e jsem si vyslou¾il tuto pøezdívku právì proto, ¾e jsem s Máòou stateènì vydr¾el plných 53 let, ani¾ by ode mne utekla. Je mo¾né, ¾e k tomu pøispìlo to, ¾e jsem se jednou v opilství drze zeptal orgána Veøejné bezpeènosti “Pane, vy jste fízl?”
