Místo tisíce a jednoho pøíbìhu
Na cestách trávím bìhem týdne nezanedbatelné mno¾ství èasu. Své ctìné pozadí si vìtšinou vozím autobusem, ménì pak u¾ vlakem, který poslou¾í jako vhodný dopravní prostøedek zejména v pozdnì veèerních èi noèních hodinách. Jeliko¾ trpím permanentním pocitem, ¾e nic nestíhám, a všude, kam se kouknu, se kolem mì kupí resty a nesplnìné úkoly, pro¾ívám takto „ztracený“ èas ne se zrovna š»astnými pocity. Jen¾e co dìlat?
Èetba se naskýtá jako první mo¾nost. I vzhledem k seznamu (délkou takøka telefonnímu) povinné literatury. Po nìkolika pokusech, kterým chybìl krùèek k tomu, aby skonèily katastrofou (zejména pro lidi sedící pøede mnou), jsem od tohohle zámìru upustil. Kromì mého ¾aludku protestoval i mozek – informace v takovém prostøedí nedokázal právì dvakrát dobøe strávit. Ostatnì, zkuste si v autobuse pøeèíst Èeskou konfesi a pochopíte sami…
Pro spoustu lidí pøedstavuje èas strávený na cestì mo¾nost pro poslech oblíbené hudby a sledování filmù. K tomu, abych rozšíøil jejich øady, nedošlo, aèkoli jsem se o to sna¾il. Ovšem mp4 pøehrávaè, všude vychvalovaný jako nejlepší ze všech (a neporuchový), mi odmítal dobrou slu¾bu hned od prvního spuštìní. Po více jak mìsíci mi s omluvou pøišel nový, který – jak jen to je mo¾né? – byl stejný, a teï mi promiòte ten výraz, šmejd šmejdská. Asi jsem smolaø èi co, ¾e všem funguje a já u¾ dostal druhý vadný. No na potøetí u¾ urèitì bude vše v poøádku… Tøetí výlupek (dr¾ím se, abych nenapsal znaèku) u¾ týden le¾í vedle mého stolu a o jeho osudu se horeènì jedná. Jsem ve velkém pokušení prohodit ho oknem… Celá tahle „never ending story“ se táhne u¾ od poloviny podzimu, a kde se nachází její konec (a konec mých penìz), netuším.
Docela dobøe se dá zabavit, pokud èlovìk sleduje ostatní cestující. V¾dycky èekám (a tak trochu se sna¾ím ovlivnit), kdo si ke mnì pøisedne. Bohu¾el se moje snaha vìtšinou míjí úèinkem (a to dosti) a místo slièné sleèny zaujme místo vedle mì tu rozlo¾itý, tu ještì rozlo¾itìjší pán, na kterého se rozhodnì nekouká tak pìknì, jako na krásku, která dala mému volnému místu košem.
Nìkdy staèí i jen nepoèetné osazenstvo, aby to v autobuse zaèalo huèet jako ve vèelím úle. To se pak promìní v místo tisíce a jednoho pøíbìhu. Ale bohatì postaèí i tlachající dvojice za èi pøed vámi, abyste po celou dobu neslyšeli nic jiného, ne¾ co jim zrovna le¾í na srdci. Takové pøíbìhy nemusí být v¾dy špatné, nìkdy jsou i celkem zajímavé, jindy zase naprosto hloupé a nudné. Jedno mají však spoleèné, ¾e na rozdíl od telenovely, kterou umlèíte zmáèknutím jednoho tlaèítka, se nedají vypnout.
Je a¾ s podivem, co všechno se takhle nedozvím. Jde o úplnou exkurzi do cizího ¾ivota, nìkdy i do míst, která urèitì nepatøí k èásti expozice pro bì¾ného návštìvníka. S nadsázkou bych mohl øíct, ¾e po jedné cestì pøed obzvláštì výmluvnou dvojicí jsem schopen sestavit dokonalý psychologický portrét i ¾ivotopis obou mluvkù, ani¾ bych je vùbec vidìl. Jako by si všichni mysleli, ¾e je nikdo nemù¾e slyšet, ¾e je ka¾dý zabraný do hovoru s nìkým jiným. Ale ono ne…
Nìkteré rozhovory by si zaslou¾ily zvìènit zlatým písmem. Nezøídka nestíhám ¾asnout, co za moudra (popøípadì slova) jsou nìkteøí schopni vyprodukovat. A to bez rozdílu vìku èi pohlaví. Zvláštì kruté pocity obnáší poslouchat rozpravy o nìèem, co vám není ani krapet cizí (kupøíkladu se to týká vašeho oboru), o èem máte slušný pøehled a znalosti, které však absentují u diskutujících. To chce poèítat tak do stovky a zase zpátky…
Za pomyslnou tøešnièku na dortu pova¾uji nìkteré telefonní hovory. Deset minut si vystaèit s tím, ¾e sedím v autobuse a jedu domù, to klobouk dolù. Já bych to asi nenatáhl pøes pùl minuty.
Pøi cestì autobusem je zkrátka mo¾né dozvìdìt se všelicos. Rozhodnì nezbývá, ne¾ ji vøele doporuèit všem scénáristùm a autorùm specializujícím se na takové ty brilantnì vypointované a dynamické pøíbìhy, které se táhnou stovkami dílù a sérií a mezi jejich¾ diváky patøí v drtivé vìtšinì ¾eny. Za jedinou cestu najdou látky na pìt let dopøedu.