Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Tentokrát je to pohled na jedno zajímavé zahradničení...

V rajčatech až po uši
aneb Jak se mi zachtělo zahradničit

Posledních osm let pracuji na zbytku zahrady od jara do pozdního podzimu pouze jako její údržbář s elektrickou sekačkou, v sezóně i dvakrát týdně. Docela mne to vždycky zmorduje, zahrada je i dnes, když její polovinu zabrala stavba nové autodílny, hodně velká.

Sekám nejvyšší terasu a hlavou mi běží – tady kdysi stával ten velký folník, lilek se nám docela dařil a paprik spousta, tři dny jsem vařívala lečo do sklínek „na zimu“... tady bývaly okurky, bývaly jich plné police, manžel spořádal jednu láhev na posezení...

Přejdu na prostřední terasu - vida, je tady dost místa na pár záhonků, kdyby mi to někdo poryl, mohla bych nasadit třeba česnek, nebo řádek brambor?... houbeles, nejlepší by tady byla rajčata. A už je vidím před svým vnitřním zrakem a lituji, že jsem si nenechala nějaká semínka na „co kdyby jednou?“

* * *

A pak přišlo to „co kdyby“. Při jarním gruntování kuchyně jsem se probírala kuchařkami a z jedné vypadl zkrabatělý zažloutlý papírový ubrousek a já zírala jak na zjevení na rajčatová semínka z poslední sklizně před osmi lety na něm nalepená, jak jsem je tam tehdy dala usušit.
První myšlenka, která mi proletěla hlavou, byla pochybnost, že po tak dlouhé době by ještě byla životaschopná.

Možná si teď říkáte, proč tolik řečí kolem semínek, když si je mohu koupit v každém supermarketu. Jistěže, ale tohle nejsou jen tak ledajaká semínka, z nich vyrostou plody úžasné velikosti a ještě lepší chuti, vyrostou rajčata masitá... a roje vzpomínek na letní stolování pod pergolou. No co, nic za to nedám, když je zasadím, vzejdou nevzejdou – sázka do loterie.

To bylo asi tak v polovině března. Okno v pokoji krášlily dva improvizované miniskleníčky a já je stokrát za den kontrolovala, sluníčko lákala, očima tahala rostlinky ven, přemlouvala semínka, aby se probudila a pustila kořínky. Abych si to vyfotila, mne nenapadlo. A teď koukněte na dvakrát pikýrované sazeničky, které se v dubnu daly do práce.

Ani já jsem nelenila, s nabroušenou motykou a v pracovním zahradnickém oblečení, které jsem sice před lety chtěla vyhodit, ale „co kdyby?“ se ještě hodilo, jsem je uložila vysoko až u stropu do skříně. Nastoupila jsem na terasu, kde vyznačenou plochu asi 5x4 metry mi v únoru poryl vnuk. Jo, bývaly kdysi doby, kdy jsem si všechny čtyři terasy ryla sama a ráda. Taková práce mi dokonale vyčistila hlavu, plánovala jsem, co kde zase nasadím a každé dupnutí na rýč bylo skoro posvátné.
Tak jsem několik dní po metrových záhonech všechno připravila. Dokonce jsem ještě na konci zahrady u plotu objevila dvě konstrukce, které ze zbytků vodovodních trubek kdysi svařil manžel. Bývalo jich pět, ale co, ať jsou, kde jsou, však si poradím.

V tom letošním všelijakém počasí mi bylo jasné, že „zmrzlíci“ nás určitě neminou, tak jsem ze zbytků porofólie nastříhala a posvařovala „košilky pro rajčátka, abych je uchránila před případnými mrazíky a lijáky.

A tak v jednom krásném jarním dni na rozhraní dubna s květnem jsem krásně vzrostlé a silné sazenice vysázela.

Na poslední třetí záhon jsem jen tak – bez ochrany – nasázela zbytek sazenic, které jsem nechtěla jen tak vyhodit. Říkala jsem si, že budou „zkušební“, jestli ty počasové zvraty přežijí, fajn, pokud nepřežijí, na vyhození je vždycky dost času.
Ale ty, počasím otloukané, se ukázaly jako opravdové bojovnice s nepřízní osudu a v červnu byly jen o nějakých 30 centimetrů nižší než jejich chráněné sestry. Je pravda, že začaly kvést o týden později, ale plodí stejně hojně jako košilkové primadony a výškou se vyrovnají ostatním.

V prvním červencovém týdnu, taky díky krásnému středomořskému počasí, se první plody začaly nesměle rdít, a když se týden s týdnem sešel, začala jsem se sběrem. Prvních pět plodů vážilo 1,30 kg. Já vím, není to na váze vidět, ale snad mi budete věřit. A ta chuť! Užívám si spravedlivého zadostiučinění za to, že jsem celá předcházející léta požívala plody, které sice jako rajčata vypadaly, ale byly bez chuti a vůně. Tyhle chutnají dokonce i mým chlupáčům a to je co říct, jsou docela mlsálkové.

Čas rychle běží, srpen je ve druhé polovině, rajčata jsou větší, už jsem jednomu navážila 70 dkg, rajčata snídám, obědvám i večeřím.
Na půlcentimetrové plátky nakrájená rajčata peču v pěticentimetrové vrstvě na plechu pomaštěném čistým sádlem vlastnoručně vyškvařeným, sypaná půlměsíčky cibule, trochu osolená a poprášená drceným kmínem. Božská vůně, božská mana.

Je jich spousta, tak si je chci uchovat na mlsání po celou zimu; pečená se hodí ke všemu a na všechno, topinky, na chleba s máslem, na brambory, rýži, knedlík, na maso i pod maso...prostě jak se komu dle chuti a fantazie líbí.

Dobrou chuť přeji!

Text a foto:Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny články autorky