Budíèek byl tentokrát mimoøádnì brzo, vstávali jsme ji¾ o pùl páté a v šest u¾ sedìli v lodi, která se obvyklou rychlostí vydala proti proudu. Byli jsme u¾ opatrnìjší, pouèeni ze vèerejška. Na sedadlech bylo toti¾ voskové plátno, a pod ním, aby to turisté mìli mìkké, molitanová podlo¾ka. Ta ovšem nasává vodu, a tak jsme vèera mìli po chvíli mokré zadky, co¾ napoprvé vyvolalo posmìšky – do doby, ne¾ jsme zjistili, ¾e jsme na tom všichni stejnì. Tentokrát u¾ jsme si sedli na igelit nebo na ruèník.
Cesta ubíhala rychle, rozbøesk ukazoval pobøe¾ní d¾ungli v novém svìtle. Barevnìjší a také s vìtším ¾ivotním ruchem. Mikrobus u mostu u¾ na nás kupodivu èekal, tak jsme ještì nakoupili od dìtí pár drobností a vydali se na nejbli¾ší letištì Puerto Ordas, opìt zaplatili letištní taxu, a malièká Cessna nás odtransportovala do turistického tábora Arecuna, na øece Caroní, odkud je jen skok do parku Canaima. Pøistáli jsme na malém, asi 300 m dlouhém píseèném polním letišti a vydali se na malou vyvýšeninu do Arecuna Campu. Ka¾dé dva páry byly ubytovány ve svérázné stavbì kryté palmovými listy s dvìma rozlehlými pokoji s velkými okny. Za vchodem byla podesta se vstupním prostorem a vchodem do koupelny a WC, po nìkolika schodech se sestoupilo do vlastní místnosti s dvìma širokými lù¾ky. Uprostøed byl zavìšen hamak, houpací sí», kterou si samozøejmì ka¾dý rád vyzkoušel. Z oken byl výhled na polní letištì a øeku. Klimatizaci zajiš»ovaly, jako u indiánù, dlouhé otevøené prostory nad okny jištìné sítìmi proti komárùm a podobný otvor pod støechou. Místností profukoval svì¾í vìtøík a bylo tam pøíjemnì, i v noci. Komáry, kterými nás pøed zájezdem dìsili, jsme témìø nepotkali.
Nalodili jsme se do hliníkové velké pramice, i zde pohánìné závìsným motorem Yamaha, a vydali se, tentokrát navleèeni do záchranných vest, na návštìvu indiánù kmene Pemón. Na bøehu široké øeky nad vodopády ¾ily dvì poèetné rodiny. Její èlenové posedávali pod palmovými pøístøešky, dìti hrály fotbal, nebo si zvìdavì prohlí¾ely novì pøíchozí, proto¾e jsme byli po skonèeném období deš»ù mo¾ná prvními hosty. Náš prùvodce Alvaro se se všemi srdeènì zdravil, u¾ ho zøejmì dobøe znali. Zavedl nás k jakémusi pøístìnku s domácími potøebami a zaèal vyprávìt, k èemu jednotlivé kusy slou¾í pøi výrobì placek, které jsou odedávna hlavní souèástí indiánské stravy. Bylo zajímavé slyšet a vidìt, s jakou šikovnou úèelností se jednotlivé nástroje pou¾ívají. Jen se mi zdálo, ¾e je u¾ hodnì dávno nikdo nepou¾il…
V pøístøešku na prknì pak opìt byla k dispozici nabídka výrobkù. Zase korálky, náramky a náhrdelníky nìkteré z pøírodních materiálù, ale také miniaturní foukaèky, které si úèastníci mohli vyzkoušet støelbou do polyuretanu zavìšeného na sloupu. Také jsem uva¾oval, ¾e bych mohl jimi odhánìt sousedovy koèky, co si na našem zahradním trávníku udìlaly záchod. Bez kurare by ale s šipkou utekly a byl by z toho jen malér. Tak¾e, ¾ádný kšeft. Na pultu byla také k ochutnání placka, její¾ výrobu nám Alvaro popisoval a pár kouskù masa v omáèce. Pojednou pøibìhl asi tøíletý indiánský kluèina, kousek masa uzmul a za hlasitého smíchu pøítomných upaloval pryè. Po chvíli akci zopakoval a poctivì se opodál dìlil s dalšími dìtmi. Tìch bylo, nejen tady, všude plno a jejich výroba zøejmì patøí k oblíbeným èinnostem Venezuelanù.
Rozlouèili jsme se s indiány, opìt se nalodili a pøejeli na protìjší bøeh. Lodice zamíøila k pustému bøehu, Alvaro vylezl a z køoví vytáhl lano, které uvázal k lanu na lodi. Pak jsme se odrazili, lano se napnulo a my pochopili význam manévru. Na jeho konci byl krou¾ek, který klouzal po ocelovém lanì zavìšeném podél bøehu. Takto jsme popojeli dalších asi 200 m k místu, kde se dalo vystoupit a vydat se k vodopádu. Pohled na øítící se masy vody nám vyrazil dech. Pochopili jsme, co by se stalo, kdyby náhodou naší pramici vynechal motor a proè ji lanem jistí.
Almaro nás zavedl a¾ na okraj str¾e do ní¾ se øítila voda a nabídl mo¾nost se pod okrajem svla¾it sprškou z malého pøepadu. Peèlivì pøi tom hlídal, aby nikdo náhodou neuklouzl, proto¾e to by byl jeho konec. Jeho, i toho neš»astníka. Pro mnohé to byl adrenalin, já nabídky nevyu¾il a dokonce si v duchu si øíkal, ¾e bych jako prùvodce takové riziko nepodstupoval. Asi u¾ jsem starý a pøespøíliš konzervativní.
Zaèalo se stmívat a vydali jsme se zpìt do kempu za dobrou veèeøí a osvì¾ujícím pitím. Další den s nezapomenutelnými dojmy byl u konce.
Uprostøed byl zavìšen hamak, houpací sí», kterou si samozøejmì ka¾dý rád vyzkoušel. Z oken byl výhled na polní letištì a øeku. Klimatizaci zajiš»ovaly, jako u indiánù, dlouhé otevøené prostory nad okny jištìné sítìmi proti komárùm a podobný otvor pod støechou. Místností profukoval svì¾í vìtøík a bylo tam pøíjemnì, i v noci. Komáry, kterými nás pøed zájezdem dìsili, jsme témìø nepotkali.
s domácími potøebami a zaèal vyprávìt, k èemu jednotlivé kusy slou¾í pøi výrobì placek, které jsou odedávna hlavní souèástí indiánské stravy. Bylo zajímavé slyšet a vidìt, s jakou šikovnou úèelností se jednotlivé nástroje pou¾ívají. Jen se mi zdálo, ¾e je u¾ hodnì dávno nikdo nepou¾il…