Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
"Zločin" a trest
Čas běžel dál, překulilo se i moje první školní pololetí v Krasnici. Chodila jsem do málotřídky, která měla tři třídy. Do té první chodilo nás pět prvňáčků (ano, takhle slabý byl ten poslední válečný ročník) a asi 15 třeťáků. Učila nás paní řídící. Ve druhé třídě krotil druháky a čtvrťáky pan řídící. Tyto dvě třídy byly "putovní", protože kapacita budovy školy nestačila na všechny třídy, a tak hostila jen čtyři třídy "měšťanky" a páťáky ze školy obecné. Dvě nižší třídy tehdy našly útočiště v jednom křídle místního pustnoucího zámku.
Byla jsem sice dítě bystré a zvídavé, takže o Vánocích v 1. třídě jsem už louskala Malého Bobše, ale s psacími nástroji jsem sváděla dnes a denně nesmiřitelný boj. O co lépe jsem kreslila a četla, o to hůře jsem psala... Písmenka měla do ladnosti hodně daleko a úplná pohroma nastala, když jsem začala psát klasickým perem. Nebylo snad stránky, kterou by nezdobil pořádný "kaňour", a o rozmazaných řádcích už raději ani nemluvím! Psaní mi také vyneslo můj první pobyt "poškole"... Hodina krasopisu byla odpoledne a probíhala klasicky. To znamenalo, že prvňáci opisovali zadaný text (tehdy to byla ideová pohádka o tom, jak se ze zlého cara jedním mávnutím pera stal obyčejný cár), třeťáci měli samostatné čtení a paní učitelka za stolkem pletla svetr. Já jsem matlala jako obvykle a navíc jsem už byla duchem bůhvíkde, a tak jsem místo psaní byla většinou otočená ke kamarádovi v lavici za mnou. Nic nepomáhalo, že si mne paní učitelka posadila do první lavice před stolek a každou chvíli mě přivolávala k pozornosti poklepáním pletací jehlicí po hlavě. Samozřejmě, že zatímco ostatní písaři se už úspěšně blížili ke konci článečku, já se smolila někde u třetího řádku. Najednou paní učitelka zavolala: "Tak, první třída bude končit!" V tu chvíli mi zatrnulo a já začala psát jako o závod. Že jsem přidala i nějakou kaňku, to jistě nemusím dodávat, ale hlavní bylo, že jsem najednou dopisovala poslední větu. Ani jsem si svoje dílo neprohlédla a šla sešit odevzdat. Ostatní už si balili aktovky a chystali se odejít domů. I já jsem začala shledávat své věci, když tu mne zarazil učitelčin přísný hlas: "Milko!" Podívala jsem se na ni a v její tváři jsem nečetla žádnou příznivou zprávu..."Pojď se podívat!" pokračovala. Přišourala jsem se k ní a ona mi strčila pod nos můj sešit a text, který jsme opisovali. "Čti!" přikázala přísně. Přečetla jsem napřed nahlas text originálu a pak jsem se pustila do své mazanice. Ale už po třetí větě mi něco "nehrálo"... No jistě! Při své nepozornosti jsem klidně vypustila celý prostřední odstavec. Proto jsem na konci hodiny byla najednou tak rychle hotová!
Upřela jsem na paní učitelku zoufalý pohled, ale nebylo mi to nic platné. Červenou tužkou přeškrtla moje "dílo", beze slova ukázala na místo v první lavici, položila přede mne nešťastnou pohádku řkouc:"Až to napíšeš pořádně, půjdeš domů!" a odešla odvést ostatní spolužáky před budovu. Psala jsem tak rychle, jako snad nikdy předtím, a doufala jsem, že si doma mého pozdějšího příchodu nikdo nevšimne. Leč opak byl pravdou. Všimli si všichni, dokonce byl doma i tatínek, který se normálně vracel ze školy až kolem šesté hodiny. Nechal si vysvětlit příčinu mého zdržení, bystře si domyslel i to, co jsem z vrozené skromnosti zamlčela, a rozsudek vyhlásil okamžitě:"Dobře! Ve škole jsi roztěkaná a nepozorná, zřejmě ti chybí spánek. Takže celý tento týden žádné čtení v posteli před spaním! Jasné?" Jen jsem přikývla a tiše polykala slzičky. Vždyť čtení před spaním patřilo k mým největším radostem...
Kvalita a úhlednost mého psaní se sice od té chvíle moc nezlepšila, ale přestala jsem patřit k nepozorným loudalům a jehlice paní učitelky mohla zase sloužit jen k pletení.