Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (než bude zprovozněna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Vysvědčení
Snad to bylo tím, že včera skončilo první pololetí školního roku a žáčci přinesli domů vysvědčení, ale vzpomněla jsem si, jak to bylo s mým prvním vysvědčením.
Strašně ráda jsem se doma vždy dívala, jak maminka svým úhledným, až kaligrafickým písmem vyplňuje vždy na konci ledna a června blankety vysvědčení. Nevím proč, ale nejvíce se mi na stupnici známek zalíbily výrazy "chvalitebný" a "dostatečný"."Výborný" mi připadalo příliš špičaté, "dobrý" moc krátké a "nedostatečný"? No uznejte sami! Jak se mi mohlo líbit "nedostatečný", když jsem byla zamilovaná do "dostatečný"! Když jsem se mamince ze své lásky k uvedeným dvěma slůvkům vyznala, jen si povzdechla:
"Hlavně, abys je někdy nepřinesla na svém vysvědčení!"
"Nebo aspoň to druhé z nich..." dodala vzápětí.
Tatínkovi jsem při psaní vysvědčení neasistovala. Blankety totiž vyplňoval na psacím stroji. Naše "mašinka" už tehdy byla muzeální kus a svůj nesouhlas s tím, že ji tatínek odmítá nechat v klidu odpočívat, vyjadřovala tím, že při psaní děsně rachotila, vyzváněla, hrčela - no prostě dělala strašný rámus. A protože já od malička hluk nemám ráda, jakmile otec vyndal psací stroj, klidila jsem se z doslechu.
Hned od začátku první třídy jsem se začala těšit, že také přinesu domů vysvědčení vyplněné tak krásným rukopisem, jako byl ten maminčin. Ale když přišlo první pololetí a já konečně držela v ruce svoje první vysvědčení, byla jsem znechucena. Místo krásně vykrouženého slova "dostatečný", nebo aspoň "chvalitebný" na mne z vysvědčení jukala jedna jediná jednička! Byla sice velká přes několik řádků, ale byla jen jedna - a navíc číslice! Utěšovala jsem se, že na konci školního roku už se určitě dočkám...
Jenže! Přišel poslední červnový den a já držela v ruce vysvědčení oceňující mou práci v první třídě. Skvěly se na něm samé jedničky, ale na mé duši ležel mrak zklamání. Známek tam sice bylo víc než o pololetí, ale zase to byly číslice! A navíc - všechny byly stejné!
Jako prvňáci jsme byli domů ten den propuštěni nejdříve, a tak jsem se pomalu a zachmuřeně loudala do budovy "měšťanky", kde učili oba rodiče. Nejprve jsem zaklepala na tatínkovu ředitelnu. Měl sice zrovna návštěvu, ale protože hostem byl rodinný přítel, místní doktor, mohla jsem vejít.
"Tak se pochlub!" natáhl tatínek ruku po složce s vysvědčením, kterou jsem držela v ruce. Neochotně jsem mu vysvědčení podala, ale chmura mou tvář neopouštěla. Otec při pohledu na mne trochu znejistěl a honem se zahloubal do lejstra. Pan doktor mu nahlížel přes rameno. Tatínkův pohled se hned rozjasnil a udiveně se mne zeptal:
"Prosím tě, proč se mračíš jako kakabus, když máš samé jedničky?"
"No jo," povzdechla jsem si zhluboka," ale když to vysvědčení je takový jednotvárný!" Pánové se hlasitě rozchechtali a pan doktor mne ještě v dospělosti při každém setkání zlobil dotazem, zda ještě mám jednotvárné vysvědčení.
Určitého zpestření jsem se na vysvědčení dočkala až od 6.třídy. Můj tělocvikář a učitel hudební výchovy se shodli, že hodnotit moje výkony v jejich předmětech slůvkem "výborný" by bylo do nebe volající, a tak jsem na svém vysvědčení konečně spatřila ono kýžené "chvalitebný"...