„Kdy¾ se po šedesátce ráno probudíš a nic tì nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré èeské pøísloví. Nevìøil jsem, kdy¾ mi ho pøi dovršení šedesátky zkušeností pouèení kamarádi pøipomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jen¾e ta mrcha pøíroda to jaksi nebrala na vìdomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentnì jsem mrtvej nebyl. Dokonce a¾ tak, ¾e jsem nemohl vstát z postele. Uprostøed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palèivá bolest pøecházející do pravé ruky. Bolelo to tak intenzivnì, ¾e mi nešlo rukou pohybovat nahoru a dolù, do stran jen s obtí¾emi. Hlavu jsem mìl stoèenou do strany bez mo¾nosti vzpøímení. Spolu s hostinským v podání Jiøího Líra ve filmu Vesnièko má støedisková jsem ale nakonec vstal. Oholit jsem se však musel levaèkou.
V èekárnì obvodní lékaøky bylo nabito. Dùchodci si polohlasnì sdìlovali, kolik pilulek kdo po ránu bere, a hudrali, ¾e po tøiceti korunách nanosí doktorùm na au»áky západních znaèek. Kdy¾ na mne po sto devadesáti minutách pøišla øada, nemusel jsem ani vysvìtlovat, s èím jsem pøišel. Paní doktorka pokývala znalecky hlavou: „To víte, u¾ nejste ¾ádnej junior!“
Napsala mi neschopenku, po dvaceti letech bez choroby jsem ani nevìdìl, co s ní, a poslala mne k odborníkovi – fyzioterapeutovi.
Následující den, ve sklepní ordinaci polikliniky vyzdobené morbidními plakáty, na nich¾ jsou zobrazeni lidé sta¾ení z kù¾e, s obna¾enými svaly, mne pøijal obrýlený èlovìk støedního vìku. Zhodnotil moje vychýlené dr¾ení tìla a, jako bych to nevìdìl, mi oznámil: „Máte to zablokované!“ Pak mì zezadu uchopil za hlavu a cuknul s ní doleva. Moc dobøe si byl vìdom toho, proè stojí za mnou. Kdyby stál pøede mnou, asi bych ho za ten odborný postup okam¾itì krutì udeøil do oblièeje.
Jestli¾e k fyzioterapeutovi pøed dvaceti minutami kráèel témìø vzpøímenì normální chlap v plné síle, od nìho pajdal v zádech ohnutý, strašlivou bolestí zkrušený staøeèek.
Na øadu pøišla interní ambulance v nemocnici, rentgen, obstøiky, protivný límec pro zpevnìní krèní páteøe, spánek vsedì, nepøetr¾ité bolesti, kapaèky, injekce do trapézového svalu, elektroléèba, nepøetr¾ité bolesti, ibuprofen, masá¾e, další obstøiky, nepøetr¾ité bolesti, voltaren emulgel, rehabilitaèní cvièení, cétéèko, desetidenní injekce do obou polovin tváøe mìsíce, nepøetr¾ité bolesti, voltaren thermoplaster, další elektroléèba... Platby za moji léèbu vedly pomalu a jistì Všeobecnou zdravotní pojiš»ovnu k platební neschopnosti, i já jsem po tøiceti korunách nanosil lékaøùm slušnou sumièku, leè vyhøezlá plotýnka se stále nenechala pøemluvit, aby se vrátila tam, kde byla pùvodnì.
„Pošleme vás na magnetickou rezonanci!“ pravil neurolog, nacvakal do poèítaèe ¾ádanku a se vztyèeným prstem mne nabádal, abych se hned telefonicky objednal.
„Nejbli¾ší termín tu mám za dva mìsíce,“ oznámil mi ¾enský hlas v telefonu. Tìch osm týdnù èekání mi obvodní lékaøka s odùvodnìním, ¾e jsem v rizikovém vìku, zpøíjemnila odbornými vyšetøeními u kardiologa, urologa, gastroenterologa, ortopeda a onkologa. Nìkolikrát mi odebírali krev, odevzdával jsem èerstvou ranní moè a vzorky stolice, natáèeli mi EKG, strkali mi prst do øiti a rouru do ¾aludku.
V husté frekvenci všelijakých vyšetøení jsem se ani nenadál a nadešel den, kdy mì fešná sestøièka ulo¾ila na lehátko, na uši mi pøitiskla polštáøky, hlavu sevøela do dr¾áku a zasunula moji tìlesnou schránku do úzké roury, v ní¾ to v další pùlhodinì rùznou kadencí a hlasitostí bouchalo. Kdy¾ mì úplnì zblblého vytáhla, vlo¾ila mi do ruky cédéèko, s ním¾ se mám hlásit na neurochirurgickém oddìlení vyhlášené pra¾ské kliniky. „Operace vás nemine!“ øekla s neodolatelným úsmìvem.
S procedurou znaènì otupeným vnímáním jsem vyšel z nemocnièního pavilonu. Chvíli mi trvalo, ne¾ jsem se zorientoval, na kterou stranou se mám vydat k vrátnici. Prošel jsem mezi dvìma vysokými budovami a v té chvíli mne zaujme nìco famózního - rozšíøenou sva¾ující se ulicí proti mnì jde, s krabicí nìjakých barevných ampulek, krásná sestøièka. Otáèím se za ní a hlavou mi probìhne dávná pøíhoda. Tehdy, za mlada, jsme s man¾elkou trávili dovolenou v Peci pod Snì¾kou. Na odpolední procházce jsme potkali nádhernì tvarovanou dívku – mulatku, samozøejmì se mi za ní otoèila hlava, co¾ neuniklo man¾elèinì pozornosti. Veèer moje drahá polovièka proèítala humoristický èasopis, Trnky Brnky se, tuším, jmenoval, a najednou se zaèala smát. „Tady je o tobì vtip!“ pravila pobavenì. „Ale jak to tak rychle stihli, to nechápu!“ Na obrázku byl nakreslený man¾elský pár, chlap má otoèenou hlavu za sexbombou v krátké minisukni a øíká: Jestli myslíš tu modrookou blondýnu ve ¾lutých šatech se zelenou kabelkou, tak tý jsem si vùbec nevšimnul!
Ještì jednou jsem znalecky zhodnotil linii dlouhých nohou konèících v kra»ounké modré zdravotnické zástìrce, otoèil hlavu do smìru své chùze a... bác! Dostal jsem šílenou ránu takøíkajíc mezi rohy. Narazil jsem do ¾elezného sloupku poulièní lampy. Pøes ukrutnou bolest a huèení v bednì mi ale nemohlo ujít, ¾e bolest na pátém obratli a v pravé ruce se ztratila. Tím obrovským nárazem se vyhøezlá plotýnka vrátila do své pùvodní polohy.
Co nedokázali lékaøi v uplynulých šesti mìsících, podaøilo se dlouhonohé sestøièce v jednom okam¾iku. A pak ¾e èeské zdravotnictví nestojí za nic!
„Kdy¾ se po šedesátce ráno probudíš a nic tì nebolí, jsi mrtvej!“ tvrdí moudré èeské pøísloví. Nevìøil jsem, kdy¾ mi ho pøi dovršení šedesátky zkušeností pouèení kamarádi pøipomínali. Cítil jsem se gerojem, zkrátka furt mladej kluk. Jen¾e ta mrcha pøíroda to jaksi nebrala na vìdomí. Jednoho rána jsem se probudil a evidentnì jsem mrtvej nebyl. Dokonce a¾ tak, ¾e jsem nemohl vstát z postele. Uprostøed zad nad lopatkami se mi uhnízdila palèivá bolest pøecházející do pravé ruky. Bolelo to tak intenzivnì, ¾e mi nešlo rukou pohybovat nahoru a dolù, do stran jen s obtí¾emi. Hlavu jsem mìl stoèenou do strany bez mo¾nosti vzpøímení. Spolu s hostinským v podání Jiøího Líra ve filmu Vesnièko má støedisková jsem ale nakonec vstal. Oholit jsem se však musel levaèkou.