POEZIE JE PRO MNE BARVOU A VÙNÍ ®IVOTA
S Bøetislavem Kotyzou hovoøí Michal Èerník
Verše Bøetislava Kotyzy mne upoutaly velice osobitým jazykem, jako by ho napájel z dávných dob mateøštiny. Z e-mailové korespondence o Bøetislavu Kotyzovi vím, ¾e bydlí ve ètvrtém patøe panelového domu ve Zlínì a pracoval jako animátor ve Zlínských filmových ateliérech. Navrhl jsem mu, aby mi zaslal nìkolik svých básní, které by mne inspirovaly k otázkám.
BÁSEÒ O MALÍØI
Maluje malíø obrázek nevšední
maluje øeky proud a kámen potoèní
maluje zimy chlad a slunce do oèí
maluje dívèí klín a léto ach léto
léto co nekonèí
Obrázek bez rámu jen køídou na chodník
pro ty co zmeškali -
Spláchl jej noèní déš»
anebo snad
domovník
Poznal jste ve Zlínských filmových ateliérech Karla Zemana èi Hermínu Týrlovou?
Celé Filmové studio Zlín bylo miniaturní funkèní spoleèenství. Tvùrèích profesí tak kolem pìtadvaceti kumštýøù, poté šikovní lidé dílenské pøípravy a výroby filmu, administrativa a velice zruèní techniètí kouzelníci. Lidé se zde potkávali denodennì a neformálnì. S panem Karlem Zemanem bylo setkání obtí¾né. V té dobì to ji¾ byl starší pán, národní umìlec, zahloubaný do své práce a zvìdavý mládeneèek nebyl pro nìj partner k hovorùm. Zemanovy filmy hømìly fantaskní technikou, velkými myšlenkami, velký spektákl... Paní Hermína Týrlová byla jiná, byla otevøená osobnost. Byla ochotná i naslouchat, byla ochotná i pøesnì sdìlit svùj názor. Byla to tvùrèí ¾ena a dokázala udìlat film i z uzlu na kapesníku. Mám od paní Týrlové ponauèení: pamatuj si, Kotyzáèku, (Tak jsem byl oslovován), ¾e lidé se vzájemnì milují kvùli svým nedostatkùm, své nedokonalosti Nikoliv kvùli své dokonalosti. Dokonalost studí a neprobouzí emoci. Film je o probuzení emoce.
-Jak se èlovìk stane animátorem? Na jakých filmech jste se podílel?
Animátorem se èlovìk nestává. Animátorem ji¾ musí být, u¾ kdy¾ je postaven k práci. Technickou stránku animace se lze nauèit. Ale herecký talent, aby loutka kterou animujete skuteènì o¾ila a ne se jenom hýbala, takový vklad talentu musí dodat adept animace ji¾ sám. Je to však krušná, peèlivá a nimravá práce. Chyby jsou drahé a nevratné. Ale výsledek je...!
Vytvoøil jste také vlastní animované filmy?
Ka¾dodenní chlebíèek byly TV Veèerníèky. Vedení studia ale podnìcovalo své tvùrèí pracovníky k autorským animovaným filmùm. Nìkteré filmy jsem vytvoøil, ale my zde hovoøíme o literatuøe, nikoliv o filmu a o vlastní reklamì. A jsme zpìt u literatury: film vzniká na základì dramaturgií pøijatého námìtu, filmové povídky, a to je filmová literatura. Scénáøe k budoucím animovaným filmùm zùstávají u mne v šuplíku. Byla to krásná doba, nebo» film je tvùrèí šílenství.
Stále ještì kreslíte a malujete?
Film ji¾ nekreslím. Filmové studio Zlín ukonèilo výrobu filmù. S malováním to postupnì ustalo, a¾ do nuly. Bez vlastního ateliéru malovat nelze a praktický chod rodiny vy¾aduje finance. Malíøská tvorba je materíálem finanènì nároèná. Malování pøináší vizuálnì zajímavé nahodilosti, ale jen nahodilosti. Psaní, pùvodnì pomocná disciplína k filmu, stalo se dùle¾itým. Film je pøi svém vzniku nejprve celý kompletnì napsán, a¾ poté se kreslí a kreslí... Psané slovo je schopné vyjádøit a unést myšlenku, co¾ pova¾uji za nejdùle¾itìjší. Psané slovo obna¾í autora a¾ na kost. Ale kdy¾ píší, promítám si v duchu film...
DOVÌTEK
Toliko ticho ¾ádám sobì
tišší blikání hvìzd
signálù vzkazy šifrované
abecedou Morseovou
Ticho tišší mlèení hvìzd
¾ádám sobì mzdou
andìlù ztracených šepoty
toliko vzývám ozvìnou
Cituji: „Toliko ticho ¾ádám sobì…“ Èím je pro vás ticho?
Ticho je zárodek všeho dalšího. V tichu ke mnì promlouvá to co bylo, co jest, co bude. Ticho je vzácný stav skuteènosti, kdy¾ i hudba je rytmicky pøerušované ticho. Ale zvukový smog nám zaplavuje a znehodnocuje pro¾itek ticha. Nepova¾uji však civilizaèní rámus za zvukový obraz svìta. Ticho je k tomuto blí¾e. A ji¾ mlèím.
FRANTIŠKA
Tolika tì¾kostí ¾ivota
a kostelem na márách
neseme náruèí vìchýtek
já ze»ák a tvùj syn
- aby tej války nikdá u¾ nebylo -
slyším tì modlit se bez pøestání
Františko Bøezíková
Tøiatøicet krokù k èernému autu
slu¾bou splácíme dluh
já ze»ák a tvùj syn
Jaká byla Františka Bøezíková, ¾e jste jí vìnoval verše?
Františka Bøezíková, které jsem s úctou vìnoval své verše a která si je zcela zaslou¾ila, byla obyèejná vesnická ¾ena s kvìtovaným šátkem na babku, pøes zástìru ještì jednu zástìru, aby se ta parádní neušpinila... Proto¾e jsem vyznavaèem Mariánského kultu, kdy ¾ena - matka s dítìtem je pozdvi¾ena na piedestal a je uctívána pro svùj vztah a pro obìtování se všemu ¾ivému... proto píši. Taková byla Františka Bøezíková. Fanynka byla vìøící, ale do kostela nechodila. Františka, Fany, Fanynka, byla maminkou mé man¾elky.
JE PRVNÍ
Je první verš od Boha -
A zbylé?
Kdo prázdnotou klene most
kdo chléb víno podá duši pošetilé
hledaje v sobì Bo¾í pøítomnost
je verš první
Je verš druhý kdy mu¾ a ¾ena
spoleènì stoupají k obøadùm
starším ne¾ nejstarší z nábo¾enství
starším ne¾ Bo¾í lhostejnost
Je verš poslední
Jste vìøící?
Vìøící ve smyslu dogma øímsko-katolické církve o Trojjedinosti Bo¾í? V tomto smyslu vìøící nejsem. Víra v existenci Bo¾í je filosofická otázka, která je rozumovì neuchopitelná. Albert Einstein byl vìøící a ten by si zcela jistì dùvody existence èi neexistence Bo¾í dokázal vypoèítat. Zbývá rozhodnutí srdcem. Tady øíkám ne, ale... Jarek Nohavica zpívá – Mùj milý Bo¾e, já vím ¾e nejsi, ale co kdyby... S vírou úzce souvisí trvalá pøítomnost církví (a ¾e jich je!) a úloha církví v lidském spoleèenství. Jsou potøebné, církve, pokud jsou schopny plnit úkol morálního kreditu spoleènosti, alespoò do míry Desatera pøikázání. Zda se jim to daøí, nechám na úvaze ètenáøe našeho Rozhovoru. V ¾ádném pøípadì však nevìøím v anga¾ovanost vùle Bo¾í vùèi jedinci, nato¾ národùm èi skupinám organizovaným kolem církevních symbolù. Církve pova¾uji za politikum.
V co vìøíte jako básník a humanista?
Chtít býti humanista v dnešním nehumánním svìtì je protimluv. Jako bych øekl - pravdivì l¾u... Jako básník doufám a vìøím, ¾e tvoøivá a znovuobrodná síla Pøírody nedovolí zahubit sama sebe. Cítím však, ¾e je to stejnì naivní jako psát anga¾ované básnì a øíkat tomu boj. Jako obyèejný obèan se sna¾ím ¾ít podle svého pøesvìdèení v souladu s ostatními. Je to málo?
LÁVKA PØES ØEKU
Pøiúzká lávka pøes øeku Moravu
šlehnutí bièem od bøehu ke bøehu
na šíøi mu¾ského ramene
na hloubi koryta vetknuta
vlásnièka ¾enského vlasu
Veprostøed prodlévám o své vùli
svíraje vdechnutí vydechnout neumím
Jak øeka plyne
mùj obraz na vodì bortí se èeøením
mé strachy mé touhy
plou¾í se hladinou co rybí stín
Rozmlouvám s øekou den po dni
oblázky klouzaví hlubinou
levobøeh opuštìn
co vpravo v sítinách
netuším
V básni Lávka pøes øeku se vyznáváte øece Moravì. Èím je pro vás øeka, v tomto pøípadì Morava?
Ji¾ jen slova „Morava“ a „øeka“ vyvolávají u mne asociace. Øeka je pøedevším voda a voda je jeden ze základních ¾ivlù. ®ivel potøebný, nezkrocený ale hýèkaný. Øeka Morava není sice tak obrovská jako jiné øeky, ale jméno øeky Morava je šeptáno jazykem vìdmy. Zastavte se na pìší lávce pøes øeku, zahleïte se na vodní tok øeky, zdánlivì líný ale stálý, a nechejte k sobì pøiplout a vstøebat témìø hmatatelnou, bohatou ale i bolestnou historii kraje, døíve zemì Morava, ještì víc døíve se jménem Morava Magna, Magna Morava. Velká Morava. Báje i skuteènost.
BEZEJMENNÁ
Brázda k brázdì uléhání
rýhami dlanì naznak
dlouhému lo¾i polí
kanafasem jest
Keøe šípkù vysvlékání
èistotou
cudností panny rdí se
Skrývaje oèi
jen škvírou prstù
bráním se oslepnutí
Tou¾ím vidìt nevidìt
U¾ jste se setkal s tím, ¾e lidé vašim veršùm nerozumí?
Ka¾dý z píšících autorù se setkává s tím, ¾e jeho veršùm ti druzí nerozumí. Je to pøirozené, ale není to urèující. Ka¾dý pták nech» zpívá podle svého zobáku. Nerozumìní je doklad toho, ¾e text èten a vzbudil tak silnou emoci, ¾e pøimìl ètenáøe k odpovìdi na ètené. To jsou kultivované reakce. Jsou však i takové, které srší záštím. Øíkám s F.X. Šaldou: Jen kurvy se musí líbit, básnì ne. Báseò Bezejmenná je ¾ánrový obrázek: Peøina lo¾e dlouhého zoraného pole, na mezi pole osamocený šípkový keø; lístoví ji¾ témìø opadané. Rudé šípky keøe se rdí svojí nahotou. Chci vidìt a zároveò nechci nahlí¾et do intimního soukromí. Paralela erotické poezie. Nic více, nic ménì. ®ánrový obrázek. Klid. Ticho. Haiku bez vázané formy. Mám svého ètenáøe v daleké Austrálii, v Klokanovì.
Co byste øekl ètenáøùm pøílohy LUK o srozumitelnosti poezie?
Musí být báseò srozumitelná?
Ètenáøi Literatury Umìní a Kultury jsou témìø v¾dy zároveò i autory. Vìdí své a øídí se poznaným. Jen pøipomínám pro srovnání pojmù: Báseò je specifický literární útvar, forma. Poezie hledaným obsahem. Báseò a Poezie nejsou toto¾né pojmy, i kdy¾ jsou nevìdomky zamìòovány. O potøebnosti a srozumitelnosti básnì jsem byl pøesvìdèován ji¾ na základní škole. Co tím chtìl básník øíci, doposud jen tuším. Vím však, ¾e básník není novináø se svojí novináøskou hantýrkou. Báseò není novinovou zprávou.
Poezie zmizela z knihkupeckých pultù, z deníkù, èasopisù a médií. Co provedla, ¾e je ne¾ádoucí?
Poezie zmizela z pultù a všude tam, kde se jedná o kšeft. Poezie nezmizela z našeho ¾ivota. Je v nás touha po krásnu. Pokud se ale krása snoubí s kšeftem, zavání to prodejností lásky. Poezie neumírá, jen se transformuje. Dokladem jsou ka¾doroèní básnické almanachy, nové sbírky básní a také to, ¾e vedeme náš Rozhovor. Otázkou však zùstává, zda je hledána Poezie, nikoliv jen mnohé básnìní. Poezie není ne¾ádoucí - jen se neví, které politické stranì fandí, které dává svùj hlas. Co však vím zcela jistì, ¾e Poezie fandí ¾ivotu.
Vìøíte, ¾e se ètenáøi vrátí k poezii a ke krásnému slovu, nebo budou èíst jen komerci, detektivky, politické traktáty a fantasy?
Pojem „krásné slovo“ ztrácí svùj obsah a tím i ètenáøe. Jsem zarytì pøesvìdèen, ¾e Poezie má a bude mít stále své ètenáøe, i kdy¾ nebude „krásná“. Jen nevím a netuším, jakou bude mít Poezie v budoucnu tváø. Bohuslav Reynek napsal svùj povzdech: Za blázna mají mne // sousedé v naší vsi... V Bílovicích nad Svitavou ale devá»áci ZŠ stvoøili pùvabnou video novoroèenku 2021 z veršù Michala Èerníka. Mám ovìøeno z první ruky. Co víc mù¾e si básník pøát?
OTISKY PRSTÙ
Otisky prstù otisky dlaní
stopy nás
co byli jsme a zùstanem
Po dechu lapáme po staletí
modlit se vírou bez klanìní
¾e byli jsme a zùstanem
Otisky prstù otisky dlaní
hlínou
co naše ruce mìní
v rodnou zem
Váš básnický jazyk je velmi osobitý. Kde jste ho napájel?
Básnický jazyk se vyvíjí spolu s osobou básníka. To nelze oddìlit. Mateøský jazyk, JAZYK ÈESKÝ píši velkými písmeny. Je to fenomenální umìlecký prostøedek. Já však své texty neslepuji jako vlaštovka slepuje své hnízdo. Jen sbírám, co vyplaví hlubina vlastního podvìdomí, nalezené sceluji a upravuji do podoby formy básnì, vèetnì archaizujícho jazyka, se snahou nalézt pøesný význam a podobu pou¾itého slova. Je to jako cesta proti proudu. A nìkdy odkládám do PC Koše jako nepou¾itelné. Co¾ bývá bolestné...Ale škálu jazyka k rùznému pojmenování tého¾, odstíny, mo¾nost ohýbání jazyka pøi dodr¾ení linie, zvukomalebnost èeštiny, šíøe slovníku èeského jazyka, zapomenutá a málo u¾ívaná slùvka, to vyu¾ívám a rád. Uèitelem mi byl Vladislav Vanèura. Bylo to pro mne tehdy zjevením, vèetnì filmù pana Františka Vláèila, podle literatury Vladislava Vanèury. Také skládám podìkování bratrùm Karlu a Josefovi Èapkovým, zvláštì Karlu Èapkovi. Pøesnì vyøezávané støízlivé tvary, støízlivá mluva perfektní èeštiny, barevnost pøi zachování popisu, A obsah sdìlení intelektuála s velkým srdcem, s velkým pozorovacím talentem. Karel Èapek, prý, básnì nepsal, ale pøekládal francouzskou poezii. Kdo ví... Také mé díky souèasným souputníkùm, které nelze jmenovat pro reklamu jména – jen s ú¾asem pozoruji, jak ¾e to dìláte..?! A vlastní neuspokojená touha po hraèièkaøení se slovem, nutí mne hledat pìšinky k vyjádøení neuchopitelnosti Poezie. Nemám pocit nìjaké zvláštnosti svého básnického jazyka. Èeština je barevná; vyu¾ívám ji v plné šíøi. Slovník spisovné èeštiny a Etymologický slovník otevírám èasto. Metafora je mostem mezi Já a Ty.
Kteøí básníci vás oslovili, kdy¾ jste zaèínal psát?
Všichni básníci, kteøi mi pøišli sdìlit své vidìní Svìta, vidìní Poezie. Nechápal jsem, u¾asle, jak pavuèina slov mù¾e vyjádøit neviditelné, tušené. Tady jsem se uèil básnickou abecedu. Tady jsem se uèil „vá¾it slovo“
K jaké Poezii se rád vracíte?
K Poezii, se kterou mohu rozmlouvat jako s pøítelem. Odkládám verše vzniklé zbytnìlým jášstvím, negací ¾ivota èi neznalostí mateøského jazyka.
Jakou knihu máte právì rozeètenou?
Tì¾ce se prokousávám poznámkovou autobiografií èlovìka poctivého ¾ivota a vynikajícího básníka. Jsou to nìkdy záznamy jako z podzemní muèírny, kdy lidská zloba a závist kvete páchnoucími kvìty. Jméno a titul knihy nelze uvést.
STARÝ MU®
Starý mu¾ snídá starý chléb
drobky dnù cukrátka chemoterapie
èernobílý film drhne pozpátku
Starý mu¾ snídá starý chléb
a šeptám sobì -
Nekecej a makej
Co èlovìk ve stáøí potøebuje k pocitu štìstí?
Stáøí je relativní pojem. Kdy mù¾e nìkdo øíct o sobì, o druhých, ¾e je „u¾“ starý, ¾e jsou staøí? Srdce o tom ještì neví, tìlo se však pøipomíná. Zdroj pocitu štìstí se ale pøesouvá. Bez sentimentu: jsou to vnuci a to, ¾e mohu pozorovat jejich první mávání køídly. Ten mladší, desetiletý, mì vinšoval k mým narozeninám: Já ti pøeji, dìdo, abys zùstal poøád tak stejnì starý... V dìtech a jejich dìtech se mù¾eme vracet zpìt, sám sebe opìt vidìt, bez rizika spálenin a zlomù. A taky - dnes jsou dìti opravdu krásné, na rozdíl od nás... tedy... Ale vnitønì jsem potìšen, kdy¾ nìkterý z mých básnických textù cinkne u ètenáøe. Stává se.
VY
Vy pøede mnou
co hlínì vrátili jste kosti
nezùstanete navìky bezejména
Všichni vy je¾ nosím hlubinou
a slyším je ¾ivotností
zdìdìné tváøe zápùèkou léna
Všichni vy
co marnì tou¾ili jste vzkøiknout -
Dluhuji vám naslouchání
poselství nevyøèená
Co nám naši pøedkové pøedali hmotnì a duchovnì?
Ka¾dé mládí se domnívá, ¾e Svìt byl ustaven a¾ s datem jejich narození a tím se získáním všech práv k u¾ívání Svìta. Ale ¾ádné povinnosti. Také jsem si to kdysi myslel a jednal podle toho. Mí pøedkové mì pøedali Svìt takový jaký je a dìkuji jim za to. Mohlo to být i horší. Moji pøedkové, malorolníci, vlastníci kouskù pùdy na Hanáckém Podhùøí, dìlníci a dìlnice u Ba»ù, mì však pøedali v genech i vìdomí, ¾e to tak nemusí v¾dy být. ®e je tøeba se pøièinit. Dnes jsem sedlákem literatury se slámou v botách já. Ctím hlínu, lpìní na hlínì. Zastavuji se obèas, abych se s nimi, svými pøedky, poradil. Na malém høbitùvku v Drysicích na Hané, na pùli cesty mezi Vyškovem a Prostìjovem. Malá vesnice, témìø jenom osada, zapadlá pod viaduktem dálnice. Ka¾dým rokem se setkáme, ka¾dým rokem se rozejdeme. V dobrém.
Co my jim dlu¾íme?
Dlu¾ím jim respekt. Byli to obyèejní lidé, bez vzdìlání, bez potøeby stýkat se s literaturou èi jakýmkoliv umìním, spjatí s hlínou a nutností peèovat o hlínu. Byli to mí pøedkové a já jsem souèástí stejného rodokmene.
Co pøedáme svým potomkùm?
Zde jsem velmi opatrný. Budoucí generace si pøinese do ¾ivota své vlastní pøedstavy a pravidla o tom, co ještì ano, co ji¾ ne. Historie se neopakuje, ale je stále stejnì podobná. Jsem optimista, ale básníkové v nadsázce v¾dy tak trochu l¾ou.
HLÍNA
Jsem-li ta hlína
co tráva k ní voní -
Dìkuji
Dìvèátko odnaproti
na louce s panenkami
bude si hrát
Jsem-li ta hlína
co jablky ústa sládnou -
Dìkuji
Ta dívka odnaproti
horká a nesmìlá
dobìla nocí nebude spát
Jsem-li ta hlína
co potokem kameny rodí -
Dìkuji
Ta ¾ena odnaproti
od plotny zardìlá
na zdraví všech dìtí
bude se ptát
Jsem-li ta hlína
co strništìm zùstala -
Dìkuji
Ta paní odnaproti
schýlená
èekáním vlas bude prát
Jsem-li ta hlína
co blátem nohy tì¾knou -
Dìkuji
Po vlastních stopách
vracím se domù
vracím se zpìt
Jsem-li ta hlína
co louèením døevo zvoní -
Dìkuji
ach dìkuji
¾e mohl jsem být
Tuto nádhernou báseò o plynutí èasu pova¾uji za jakousi pointu našeho rozhovoru. Vzpomínáte na okam¾ik, kdy a jak vznikala?
Báseò Hlína byla v konceptu „ji¾ kdysi dávno“ Netroufal jsem si zpracovat záva¾né téma, abych nesklouzl k sentimentu. Do šedivosti. Vracel jsem se k textu tak èasto, a¾ jsem sdìlení a zpùsob zobrazení myšlenky textu básnì nalezl a postupnì „otesal“ vše nadbyteèné. Pøi své práci se skuteènými umìlci jsem pochopil, ¾e pro výsledek je nìkdy nutné pracovat na díle i sekerou, bez milosti zahazovat „krásné veršíky“. Ale jen do té míry, aby báseò zùstala celistvá, laskavá a èitelná. Nepodceòuji ètenáøe. Pro náš rozhovor jsem vybíral krátké, obsahovì rùznorodé básnì s mo¾ností vstupu pro jinou osobu. Dialog.
Co je to vlastnì poezie? A co je jejím smyslem?
Bylo mi potìšením a ctí, pane Michale, procházet spolu zahradou našeho spoleèného rozhovoru. Vymetli jsme i zákoutí dlouhou dobu nenavštívená a vyslovili sentence v bì¾ném hovoru nepou¾ívané. Snad nám ètenáø odpustí. Poezie je pro mne barvou a vùní ¾ivota, v pravém významu tìchto slov. Barvu i vùni ¾ivota jsem v rozhovoru zaznammenal, mohu tedy mluvit o pro¾itku Poezie. To je pro mne smysl Poezie – záblesk èisté radosti, záblesk pochopení zákonitostí ¾ivota, záblesk energie.
Rád jsem s Vámi rozmlouval, rád jsem s Vámi pobýval. Zdravím a pøeji. Bøetislav Kotyza.
Napište o sobì pøibli¾nì sedm ¾ivotopisných øádek – údaje, které pro ètenáøe našeho rozhovoru pova¾ujete za podstatné.
Bøetislav Kotyza, narozen v èervenci 1942 ve Zlínì. Váleèné dítì nejistoty. Vyuèen a práce v døevìném øemesle. Vystudoval Umìlecko-prùmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor Prùmyslový design. Krásné roky ve školièce, krásné roky v praxi! V man¾elství 50 rokù se stále stejnou ¾enou. Dva vnuci, kluci jako buci, tak¾e nevymøeme po meèi, ani po pøeslici. Své básnické texty a krátké prozaické texty publikuje na èeských literárních portálech, i v zahranièí. Politicky, nábo¾ensky ani umìlecky neorganizován. Dnes rentiér.
Jednu Vaši fotku, která není obèanková.
Foto B.K. je staré/mladé pøesnì 20 rokù. Ètenáø má nárok dívat se na tehdy ještì hezkého èlovìka.
* * *
Publikováno v literární pøíloze èeských spisovatelù - Literatura, Umìní, Kultura (LUK), dne 17. bøezna 2021. Pøevzato pro SeniorTip s laskavým svolením autorù. Bøezen 2021.
Ilustrace © Olga Janíèková
Zdroj lávky pøes øeku: Toulky starou Olomoucí
